Dhar

Autor: Andelain

Planeta vybuchla a miliony úlomků, připomínajících žhnoucí střepy, se rozletěly do černi vesmíru. Vypadalo to jako zrození nové galaxie; nebylo však zrození, jen smrt. „Nenávidím", syčel do ticha. Vzduch byl mrazivý a jeho slova stoupala vzhůru v bílých chomáčcích.
„Nenávidím tě!"
Vypracované svaly pod bledou pokožkou se bezděčně napínaly. V Mayenatově hlavě znovu a znovu umíral Alderaan; cítil ten výbuch hluboko uvnitř. Vypaloval mu vnitřnosti svým žárem, a pak už nezůstalo nic, jen prázdná dutina a v ní křeče posledních pocitů. Měl tam zemřít s nimi. Zemřít.
„Nenávidím tě."
Adresátem slov nebyl jeho sok, ten živý přelud, temná chiméra, jejíž přítomnost cítil na okraji vědomí a za kterou se hnal s urputností sebevraha. Patřila někomu jinému. Ten muž se jmenoval Dhar Enam Laama. On způsobil, že se Mayenat vydal na cestu jako nějaký bláznivý mstitel, obhájce cti a bůhví jakých dalších blbostí, vybaven nasládlými ideály a minimem spolehlivých informací.
Mayenat stál a jeho mohutná postava se nejasně rýsovala proti noční obloze. Nezajímaly ho hvězdy, chladné a vzdálené, ani skalnatý terén, který v mléčném světle trojice měsíců působil umělým, neživým dojmem. Vítr se převaloval nad krajem jako nepokojný spáč.
„Nenávidím tě", vzkázal znovu Dhar Enam Laamovi, bratru svého otce. Jeho strýc byl už dvacet let po smrti.

* * *

Základna byla vírem lomozu, křiku a neustálé činnosti. V provizorních hangárech se mísila vůně ozónu s pachem paliva a potu. Nenapodobitelné pípání a hvízdání robotů R2, spršky jisker a sykot svařovaného kovu, smích a nadávky. Mayenat procházel středem toho všeho, aniž by se jej to nějak dotýkalo, nezúčastněný a mlčící. Uniforma, kterou na sobě měl, paradoxně jeho výlučnost ještě víc zdůrazňovala. Sundal si helmu a prudce potřásl hlavou. Po ramena dlouhé černé vlasy mu kolem ní zavlály jako hustá hříva. Zamířil úzkými a rušnými chodbami do kantýny.
Jako obvykle si vybral místo vzadu u stěny a jako obvykle tam seděl sám. Nikdo ze starších se nad tím nepozastavoval, jen pár nováčků po něm zvědavě pokukovalo a divilo se. Ignoroval je.
Mezi vojáky se vykládalo, že Mayenat je původem ze staré šlechtické rodiny a že se k rebelům přidal především z politických důvodů. Tyto informace hned na začátku svého působení u Povstalců velmi obratně rozšířil sám Mayenat. Zvolil cestu poloviční pravdy a s výsledkem byl spokojen. Svým vystupováním odrazoval zvědavce od dalších otázek a pokud se někdo přece zeptal, mlčel nebo odpovídal tak, aby ho dotyčný neměl šanci pochopit. Koneckonců jako příslušník alderaanské šlechty dovedl vládnout slovy dost obratně.
Časem se vynořily šťavnatější drby na zajímavější témata a Mayenatovi se věnovala stále menší pozornost, což mu vyhovovalo. Využíval času, který měl, k tvrdému tréninku.
Situace, do které se dostal, působila bezvýchodně. Sen se vracel, stejně naléhavý jako tehdy, těsně před jeho odletem z Alderaanu. Těsně předtím, než planeta zmizela z tváře světa. To ale nevěděl. Kdyby tušil, co se má stát,, všechno by bylo jinak. Asi by zemřel při pokusu zařídit evakuaci pro co nejvíc lidí. Zůstal by s rodinou. Proto nesměl nic vědět.
Dhar Enam Laama chtěl svého mstitele a dostal ho. Mstitele mrtvé rodiny. Mstitele, který ho nenáviděl stejně náruživě jako kořist, kterou hledal.
Mayenat se proplétal sítí chodeb a dostával se do klidnější části základny, kde sídlilo vedení. Holografické mapy poblikávaly jak obrovské oči. Procházel kolem tiše, navyklý jejich pohledu.
„Pane. Poručík Mayenat Enam Laama žádá o povolení k odletu. V soukromé záležitosti, pane."
Druhý zkoumal jeho tvář a jako už mnohokrát předtím, i nyní se v duchu ptal, co je cílem všech jeho záhadných výletů. A jako už mnohokrát, i nyní usoudil, že je to koneckonců pouze jeho věc. Rebelie byla sdružením individualit, a pokud se ony byly ochotné v něčem podřídit celku, byl celek ochotný tolerovat jejich různorodost a odlišnost.
Zadíval se Mayenatovi zpříma do očí.
„Povolení uděleno. Dejte si připravit X-Wing. Šťastný let!"
„Děkuji, pane."

* * *

Černá náruč vesmíru objala jeho loď, svou starou známou. Pokolikáté se už takhle vydává na cestu? Nevěděl. Dávno přestal počítat. Nedá se říct, že by se vzdal naděje. Po zničení Alderaanu pro něj byla naděje jen prázdným slovem. Uším znělo povědomě, ale celý zbytek jeho osobnosti se mu vzpíral. Mayenat Enam Laama neměl naději, jen úkol. A pak, až cesta skončí, nebude čas na otázky. Stejně by je nekladl. Už ne.
Stíhačka se hnala vakuem a pilot bloudil pohledem jasných, prázdných očí od jednoho zářivého bodu k druhému. Dokonalé ticho rušil jen R2, opravářský droid, který trůnil v zásuvce za Mayenatem a tiše si pro sebe pípal a bublal. Dávno již neočekával žádnou reakci. Jeho pán nebyl z těch lidí, kteří rozmlouvají s droidy. Jeho pán nebyl z těch, kteří rozmlouvají.
Počítač dokončoval výpočty pro přechod do hyperprostoru. Mayenatovi rezonovala v mysli jediná myšlenka. Zakusil neznámý pocit jistoty a něco uvnitř pustého kráteru jeho mysli volalo po slovech jak po žhavé pečeti.
Robot za ním překvapeně zmlkl, když se kabinou rozezněl hlas. Snad lidský. Byl ostrý a rezignovaný zároveň.
„Letíme správně, R2. Už letíme správně."
Neznělo to ani trochu vítězně. Do bezbarvého tónu hlasu však přece něco proniklo: špatně skrývaný záblesk úlevy.
R2, který měl odpověď na všechny řeči světa, mlčel.
A pak přišel hyperprostor, spolkl kovový stroj a z hvězd nadělal stříbrné fábory; svět blikl a zmizel.

* * *

Planeta byla malá a stranou všech obchodních cest, ačkoli v těchto časech se spoléhání na zavedené stezky rozhodně nevyplácelo. Mayenat nemusel hledat dlouho. Trosky chrámu, ačkoli byly již v pokročilém stádiu rozkladu, stále tvořily dominantu v nevýrazné krajině, která vypadala jako zasypaná jemným popelem. Přistál bez problémů v oblaku zvířeného prachu. Za chvíli už obezřetně zkoumal okolí. Vzduch byl dusný a nehybný; osamělé trsy trav a nízkých keřů se pod šedým povlakem úporně snažilo rozkvést. V dálce se k obloze zvedaly ostře řezané štíty. Horské pásmo se kroutilo vyprahlou krajinu jak kostra, co zbělela časem, a pod její ochranou vyrůstaly první stromy jako váhaví osadníci.
Stopy dávné války mizely jen velmi pomalu a neochotně. Zničený chrám Jedi tu stál jako chmurný svědek, pár zdí se tyčilo uprostřed sutin. Přesto byla aura světlé Síly na tom místě dost silná, aby skryla svůj protějšek. Zde byl temný Jedi v bezpečí stejně jako Yoda v těsném sousedství jeskyně nabité temnou Silou, tam daleko na Dagobahu. Skrýval se před Vaderem, svým dávným spolubojovníkem a nynějším mocným nepřítelem; Vader totiž nestrpěl soky, jeho vytrvalost byla obrovská a pomsta strašná.
Návštěva, která právě přistála, však k Impériu rozhodně nepatřila a temný Jedi se těšil na dobrou zábavu.
Mayenat se vydal směrem k troskám, dlaň na rukojeti blasteru, když se na obzoru ukázala postava. Jeho protivník se chtěl nechat vidět. Tmavý plášť vlál proti světlému podkladu oblohy, když se pomalu přibližoval.
A Mayenat udělal to, co naposledy před sedmi lety: Usmál se. Zdálo se, jako by najednou omládl. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy viděl cíl. Konec se blížil a Mayenat Enam Laama se smál; v následující chvíli však jeho tvář znovu ztvrdla. Soupeř se blížil a on začal pociťovat prudce sílící nejistotu a svazující strach. Strnul...

Budovou se rozléhal zvláštní melodický hlas a rezonoval v prostoru. Jeho původcem byla postava v rozervaném plášti, která se pohybovala rychlostí myšlenky a kolem ní vířilo světlo. Světlo meče.
Zbraň sekala hlavy a půlila trupy s děsivou precizností, a zvuk padajících těl spolu se zlomky zoufalých výkřiků se zdál být součástí té písně beze slov, která zdánlivě postrádala smysl.
Pak zmlkl i poslední blaster a všude kolem zavládlo ticho. Muž v potrhaných svršcích, jediný živý uprostřed smrti, k sobě přiblížil zářící čepel, jako by se chtěl zahřát jejím neexistujícím teplem. Pak znovu zpozorněl. Za několik vteřin se z postranní chodby ozvaly váhavé kroky.
„Pojď sem!", vyzval muž jejich původce dokonale modulovaným hlasem. Mladík v chodbě zjistil, že mu nedovede vzdorovat. Pomalu se přibližoval do středu hlavní haly a našlapoval, jako by podlaha byla pokryta střepy.
S každým krokem v něm narůstala bolest a nenávist, když míjel zohavená těla přátel a všech lidí, kterých si kdy vážil. Zastavit se však nemohl. Pak zdvihl pohled a jejich oči se střetly. Tvář, do té chvíle zrůzněnou vztekem a zoufalstvím, teď zcela ovládl strach. Před chvílí byl odhodlaný zabít, i když znal své mizivé šance. Ale věděl, že to musí alespoň zkusit. Nenávist, která jím cloumala, musela ven, jinak by jej zadusila.
Teď však stál jako vrostlý do země a nebyl schopný pohybu. Všechna slova pohrdání mu zmizela z mysli, byl sám a cítil, jak se neovladatelně třese.
Druhý pozoroval tu náhlou proměnu a zdálo se, že ho vcelku pobavila, ačkoli v celé jeho bytosti nebyla ani špetka nějaké radosti.
„A co ty", promluvil beze spěchu, „umíš bojovat?"
Dhar stál proti němu a potil se. V hrdle měl sucho a bál se jen zdvihnout pohled. Bál se těch očí.
Nakonec ze sebe s obrovským úsilím vypravil jen:
„Nez… Nezabíjej mě!"
V hlase už nebyla ani stopa po vzdoru, jen zoufalá prosba. Strach ho docela ovládl. Zvedl nad hlavu prázdné ruce. Musel je spojit, aby se netřásly.
"Neumírej."
Znělo to spíš jako znuděné konstatování než jako výzva, a Dhar ucítil břitký osten posměchu. Ve stejnou chvíli mu laserová čepel bez odporu prošla hrudníkem, spálila kůži i maso a kosti. V první chvíli necítil nic, jen se díval a v očích měl otázku, na kterou nikdy nedostal odpověď. Pak přišla vlna bolesti a smetla celý svět. V posledním záchvěvu vůle udělal krok dopředu a napřáhl ruce ke svému vrahovi, ten se však jen shýbl a kopancem poslal Dhara k zemi.
Pak se otočil a odcházel, meč stále v ruce. Kroky jeho nohou v těžkých polních botách se vracely ozvěnou. Aniž by se zastavil, deaktivoval světle modrou čepel a hodil meč daleko, daleko za sebe. Kovový jilec se ve vzduchu otáčel a než se zaskřípěním dopadl na podlahu, naposled se stříbřitě zaleskl v paprscích světla. Bílý záblesk měl být tím posledním, co Dhar Enam Laama viděl v tomto životě.
Muž opouštěl pokořenou základnu Povstalců a za ním vlál potrhaný plášť jako temná zástava.
Bílý záblesk a pak pocit, jako by se propadal do jakéhosi tunelu, chladné a nekonečně dlouhé studny, vedoucí až do samých útrob země... studny beze stěn...

Dobře známý sen, který se objevil náhle a neobvykle živě v jeho mysli, odezníval a Mayenat si snažil vzpomenout, kde vlastně je. Prudce zavrávoral, jak se snažil znovu získat rovnováhu. Pak vzhlédl před sebe a spatřil temného Jediho, který budil hrůzu ve své síle a obklopovala jej aura vznešenosti a precizní krutosti.
Mayenat, ochromený strachem, se na chvíli nedovedl pohnout. Temný Jedi sledoval změnu v rozpoložení svého soupeře a velmi dobře se bavil.
„Ty bojovat neumíš.",prohlásil a jeho hlas na druhého zapůsobil jako šlehnutí biče. Mayenat prudce zatřásl hlavou, jako by se snažil rozptýlit mlhu, která mu zastřela vědomí. A pak pochopil.
Chce, abych ho viděl očima Dhara, jako tehdy před dvaceti lety... Zahubit mě stejným strachem, jako tehdy jeho...,uvědomoval si stále jasněji. To poznání mu dalo novou sílu. Znovu ucítil pod nohama pevnou zem a narovnal se s přirozenou hrdostí.
„Brzo se ukáže, kdo neumí bojovat", odvětil navenek klidně. Tvář temného Jedie se zkřivila vztekem, když pochopil, že se mu protivník vymkl z kontroly.
Nyní ho Mayenat viděl jakoby jasněji a všiml si detailů, které mu předtím byly skryté: sítě vrásek, která jak válečná maska pokrývala jeho tvář, ochablého držení ramen i pohledu štvance, který občas probleskl z jeho očí skrz vrstvy okázalého pohrdání a sebejistoty.
Temný Jedi naopak viděl málo, což ho znepokojovalo. Žádné oči planoucí svatým odhodláním, žádný neuměle hrdinský postoj, žádná velká slova o konečné spravedlnosti, která občas slýchal od mladých rebelů předtím, než mu téměř sami naběhli na meč ve svém nadšení pro dobro.
Tenhle muž mlčel a v očích měl prázdnotu, jako by už dávno vyhořel zevnitř, a vůle, která ho poháněla, byla mimo dosah temného Jedie.
Jedním bleskovým pohybem tasil meč a provedl výpad; rudá čepel však prosvištěla vzduchem. To už Mayenat odskočil stranou a blaster, na který si během mnoha let dokonale zvykl, zasypával nepřítele střelami.
Začal tanec. Zvířený prach a zvuk kroků, světelné záblesky a ohňostroj blasterových výbojů; Rudý meč proti rudým střelám a po zemi tančící odlesky v barvě sedlé krve.
A pak ticho, jen lehký šelest hlavně blasteru přitištěné na zpoceném čele, třesoucí se touhou vypálit. Skončit to.
Blaster držel v ruce Mayenat. Slané potůčky potu mu stékaly po čele a jeho nitro žhnulo. Doslova. Světelný meč měl vražený až po jilec do břicha a druhý konec jeho zářivé délky mu o něco víš vystupoval ze zad. Usmíval se.
„Co jsi zač?", zasyčel temný Jedi. Ani se nesnažil zakrýt strach ve svém hlase; čas her skončil.
„Js...Jsem Dhar Enam Laama", zašeptal Mayenat tiše, ale zřetelně.
Poslední vteřiny vědomí. Z úst mu kapala krvavá pěna a bolest ho začala stravovat. Stál s mečem v těle a kořist, smysl jeho života, čekal jak na ránu z milosti.
Stiskl spoušť.