Cena za poznání

Autor: Mary Skywalker

Proč si připouštět, že něco neznám? Že něco neumím, nechápu či nedokáži rozpoznat? Proč si přiznávat, že člověk je nicotná síla v nekonečnu jsoucna? Předsudky z dávných dob mě svazují, snaží se mě spoutat a určit mi místo podobna dílku v řetězu dlouhém jako je sama existence světa. Není neznalost ani ignorance. Nejsou předsudky a není nevědomost. Je pouze Síla. ONA ovládá životy všech, ONA určuje zrození i zánik čehokoli ve vesmíru, ONA ke mně promlouvá a já JÍ pokorně naslouchám. Síla nepřipouští tmářství. Síle nic není skryto…
Toužím pochopit Sílu, proto nejsem neznalá…

* * *

Do tmavé místnosti v nižších patrech Chrámu Jediů povětšinu dne nedopadalo denní světlo. Nezvykle malá okna zakrývaly stíny převysokých kovových mrakodrapů a černá tapeta na stěnách ponurost tohoto prostoru výrazně umocňovala.

Šero, ticho, rovnováha. A uprostřed toho všeho, na kůží potažené sedačce seděla mladá dívka. Jmenovala se Nareth a byla učednicí v Řádu již patnáct let. Tou dobou jí bylo sedmnáct a podle své mistryně Carachel Bowlet byla připraveny k závěrečným zkouškám.

Seděla tiše, meditovala. Se zavřenýma očima s víčky pokrytými šedým prachem očních stínů, kaštanovými vlasy volně rozprostřenými na černé tunice, jejíž barva se vymykala tradicím Jediů, s myslí dokonale upřenou k živoucí Síle, splývala dokonale s okolím pošmourného prostoru. Tuhle místnost zbožňovala. Nikdo kromě ní tam nechodil a nerušil ji při meditacích. Nareth nevyhledávala společnost, stranila se lidí.Občas dokonce odmítala přítomnost své mistryně, přestože ji milovala jako svou matku, na kterou si stejně jako většina zdejších padawanů nepamatovala.

Nareth neměla ráda lidi. Netoužila po nových setkáních ani po přátelství. Nerozuměla jim, mnohdy však ani sama sobě. Veškerý její svět, v němž žila, snila a který uznávala, byl svět mocné Síly. Téměř všechen svůj volný čas věnovala spojení se Silou, vnímala každý její záchvěv, každé sebemenší pohnutí. Chtěla poznat ze Síly všechno, při svých věčných meditacích zacházela hloub a hloub do tajů všetvořící podstaty. Právě jako teď, v pokročilou odpolední hodinu, kdy se většina padawanů věnovala šermu.

Masivní dveře, jejichž otevírání nebylo jako jediné v celém Chrámu zautomatizováno, se s hlasitým zavrzáním otevřely.

Nareth však ten nepříjemný zvuk nevnímala. Pouze záchvěv, přicházející odněkud z hloubi její zklidněné mysli jí napověděl, že právě vešla její mistryně Carachel.

Carachel byla subtilní černovlasá žena středních let, která díky své mírné povaze, trpělivosti a schopnosti naslouchat byla považována za jednu z nejlepších učitelek v Řádu. Nareth byla její druhou učednicí. Carachel si s touto dívkou velice rozuměla, neboť Nareth byla mimořádně nadaná. Nejraději ze všeho se učila novým věcem a meditovala, tam, kde by jiní padawani otrávením obraceli oči v sloup, byla Nareth jako ryba ve vodě. Už odmalička trávila svůj volný čas v archívu Chrámu, učíc se novým informacím. Naučila se naslouchat Síle a používat ji za dobu poloviční, než je u studentů obvyklé. Byla i dobrou šermířkou, a ačkoli boj s mečem nebyl zrovna jejím největším koníčkem, zvládala dokonale obrannou techniku III.

Nebylo proto divu, že byla považována za připravenou dělat zkoušky již v tak raném věku. Carachel to tak chtěla, protože věděla, že z Nareth bude dobrý Jedi. Ale Nareth nebyla jako ostatní nedočkaví padawani, nesouhlasila. Byla přesvědčena, že zdaleka nedosáhla patřičných znalostí natolik, aby se mohla stát právoplatným rytířem. Carachel se domnívala, že za to může dívčina skromnost, proto na ni nenaléhala. Nechala ji, ať se sama doučí to, o čem si myslí, že se doučit potřebuje, a přitom jí byla jako její učitelka plně k dispozici.

V prvních měsících se zdálo, že se tato Carachelina metoda osvědčila, Nareth poznávala nové skutečnosti z oblasti historie Řádu, Kodexu, bojových umění a filosofie Síly, svými znalostmi se mohla téměř rovnat zkušeným mistrům. Jenže jí to nestačilo. Toužila poznat mnohem, mnohem víc.Upnula proto svou mysl k Síle. Stále častěji sedávala osamělá, nechtíc být rušena při dlouhých meditacích. Méně a méně komunikovala s ostatními členy Řádu, uzavírala se čím dál tím víc do sebe a do svých složitých myšlenek. Potom objevila tuhle starou, temnou a opuštěnou místnost a trávila v ní třeba celé dny, sama a v tichosti. Do knihovny chodívala už jenom pozdě večer, kdy už tam nikdo nebyl, dokonce ani archivářka Jocasta Nu. Vyhledávala tam zapomenuté svazky, uložené v zadních zamčených regálech, a dlouho do noci je studovala. Přes den prodlévala v meditačním polospánku v těsném sepětí se Sílou.

Carachel jí přestávala rozumět. Její učednice jakoby se jí den ode dne pomalu, ale jistě vzdalovala. A taky chřadla. Narethiny vždy růžové líce bledly, krásná a vypracovaná postava se měnila v kůži a kosti, to protože pro samé zahloubání téměř odmítala jíst, oříškově hnědé oči se ztrácely ve tmavých stínech způsobených nejen líčidlem, pohasl jejich jas a přestaly se smát. A i když Nareth zrovna nemeditovala, chodila jako ve snách, zamyšlená a nemluvná.

Carachel to zpočátku přisuzovala její samotářské a uzavřené povaze, věděla, že její učednice není příliš komunikativní ani otevřená lidem, ale když se její stav zhoršoval, začala mít strach, jestli ji netrápí nějaká nemoc či vážná starost. Až později však ve svých rozjímáních zjistila, že Narethinu duši obklopují temné stíny.

Když se na ni teď jen podívala, necítila už tu dřívější radost nad jejími pokroky, mísící se s oprávněnou pýchou, neviděla v její dříve buclaté, teď však propadlé tváři úsměv. Štěstí vystřídal smutek a zářící dívčí obličej nepřítomný pohled do prázdna. Carachel to drásalo srdce.

„Nareth,“ oslovila měkce svou svěřenkyni a trpělivě čekala na odezvu.

Ale Nareth dál nehybně seděla se zavřenýma očima.

„Myslím, že je na čase, abys na chvíli nechala meditace,“ Odmlčela se, protože věděla, jak moc je nepříjemné, když je někdo náhle vyrušen a vytržen ze spojení se Silou. Tohle bylo ale něco jiného. Tady se muselo jednat.

„Co takhle, kdybychom se spolu prošly po zahradě, jak dlouho jsi neviděla slunce? Anebo…tvůj boken už hezkých pár týdnů zahálí ve skříni. Měla bys ho taky někdy provětrat. A Ania s Benem se po tobě taky ptají, kdy že už se za nimi zajdeš podívat. Znáš Aniu, jak je žhavá do šermu a porážet Bena ji už omrzelo. Myslím, že by bylo na čase ji zase trochu vyškolit…a kdo jiný jí může dát lekci, jak drží meč správný Jedi?“ Carachel se při těchto slovech široce usmála, doufala, že tím svou žákyni rozveselí, ale Narethina tvář zůstala i nadále kamenná.

„Ano, paní,“ odpověděla netečně, jako by ani nevěděla, že k ní mluví někdo, koho zná už patnáct let a kdo ji nahrazuje vlastní rodinu. Otevřela oči, ale její pohled byl stejně prázdný a sklíčený jako její duše. Carachel už to nemohla dál snést. Přistoupila k dívce blíž a posadila se na okraj jejího sedátka. Pravou rukou ji opatrně objala kolem ramen a soucitně jí pohlédla do očí. „Co se děje, Nareth?“ zeptala se s mateřskou starostlivostí. „Nechceš mi něco říct?“

„Ne, paní,“ Narethin hlas byl jako ledová kra, tvrdý, chladný a cizí.

„Takhle mi říkat nebudeš,“ řekla Carachel naoko hněvivě, pak s úsměvem pohladila děvče po vlasech. Zdálo se, že to zapůsobilo. Nareth jakoby se náhle probrala ze svých hlubokých myšlenek , a ačkoli vyhlížela stále stejně smutně, nebyl to už ten strnulý výraz sochy.

„Já vím, Carie, promiň mi to,“ promluvila konečně normálním lidským tónem. „Je mi to líto.“

Tak to ale Carachel nechtěla. Nechtěla, aby se jí Nareth za něco omlouvala, když jí nic neprovedla. Chtěla jí pomoci, vyvést z toho začarovaného kruhu, do kterého se nějakým způsobem dostala…

„Ne, ne.Neomlouvej se mi, prosím. Vím, že tě něco trápí, Nareth,a mám o tebe strach. Ztrácíš se mi před očima, s nikým nechceš mluvit, schováváš se sem…mluv, co tě tíží, uleví se ti a společně jistě nalezneme rozumné řešení. Neboj se, Nareth, hovořit o svých problémech. Síla je mezi námi a stojí při nás…“

„…ale nikdo ji nedokáže pochopit!“vyhrkla z ničeho nic dívka a prudce vstala. Začala nervózně přecházet podél jedné stěny a vypadala zoufale.

„Žádná živá bytost Síle nerozumí. Ani Jediové. Nikdo. Síla bude lidem skryta, všechny její taje a záhady. Nikdo ji opravdu nechápe!“

Nareth zvyšovala hlas zoufalým rozrušením, všechno, co v sobě dlouhý čas potlačovala, se dralo jedno přes druhé o překot ven.

„Nikdo nemá právo říkat, že Sílu chápe od začátku až do konce! Vesmírná Síla je mocná, mocnější, než si dokážeme připustit! Nikdo není všemocný, rozumíš, nikdo na světě!“

Dívka už téměř křičela. Ale pak náhle, jako když ji zasáhne blesk z čistého nebe, se sesula zpátky na svou sedačku vedle Carachel a dala se do pláče.

Takový výbuch emocí její mistryně nečekala. Soucítila se svou žačkou, i když přesně nerozuměla jejím slovům. Na nic se ale neptala. Chtěla jí dát čas, aby si všechno srovnala v hlavě. Aby se vyplakala a svůj žal v sobě dál nedusila. Cítila s ní a snažila se ji chápat, ale nešlo to. Svět slz byl pro ni až příliš záhadný.

„Nareth,“ řekla konejšivě. „Žádná lidská ani jiná bytost nemůže plně chápat veškerou podstatu Síly. Nikdo, ani ten nejmocnější Jedi. Síla je prostoupena celým vesmírem a ovládá životy nás všech. Můžeme jí naslouchat, používat ji v rámci našich schopností, můžeme ji ctít a můžeme se pokusit pochopit ji. Ale nikdo z nás nikdy dosud nepronikl do jejího jádra. A vím, že ani v budoucnu se nenajde nikdo tak mocný, aby to dokázal.“

Odmlčela s, protože si byla vědoma, že kvůli tomu, aby dívku nějak nezranila, jí neříká všechno. Mrzelo ji to, protože nikdy dřív neměla před Nareth žádné tajnosti.

„Bylo pouze pár lidí v dávné minulosti,“ vyhrála Carachel svůj vnitřní boj. „Jsou to už tisíce a tisíce let, dávno před Sithskou válkou, dávno před Velkým schizmatem. Žila linie lidí, kterým se říkalo PraJediové neboli Služebníci Síly. Dokázali vidět a měnit celou realitu, to znamená, že znali i všechny zákoutí Síly. Nic jim nezůstalo skryto, přestože neměla ani zrak, ani jiné lidské smysly. Síla jim sloužila natolik, že viděli do mysli každičké živé bytosti, znali všechny její bolesti, radosti, přání i tužby. Dokonce dokázali změnit osud, přírodní zákony a koloběh životů. Nikdy však svých schopností nezneužili. Byli Silou vybíráni, když galaxii hrozil zánik, kdy nenávist mezi světy vyústila téměř v apokalypsu. Měli zajistit rovnováhu a mír, měli pomáhat trpícím, léčit nemocné a vysvobozovat zatracené. PraJedi měl život nekonečný, umřít mohl, jen když se sám obětoval. Obětoval svou nezměrnou sílu a život pro záchranu vesmíru, aby ti, co se v něm později narodí, mohli žít ve svobodě a míru. A díky nim proto dnes žijeme v galaxii, která setrvává v poklidu.“

Nareth s napětím sledovala rty své mistryně a doslova hltala každé slovo, které z nich vycházelo.

„O PraJediích se nepíše žádném svazku, který je uložen dole v archívu. Jejich tajemství jsou skryta pouze v Holocronech, ke kterým mají přístup jen mistři z Rady. Já sama jsem v žádném z Holocronů nečetla, všechno mi vyprávěl mistr Yoda. Myslím, že on by ti dokázal říct více.“

„Vím. V jednom svazku v tajném regále jsem četla o Aeluithen z Aensis, byla posledním PraJediem. Obětovala se pro záchranu lidstva v dávné válce na planetě Mirith. Obětovala se, aby zničila temný oblak, který zahlcoval Sílu. A uspěla.“

Nareth mluvila tiše, jako by se bála, že ji někdo uslyší.Hleděla přitom na špičky svých bot, tak, že by se mohlo zdát, že se bojí své přítelkyni podívat do očí.

„Byla poslední živou bytostí, která kdy spatřila tajemství Síly od začátku až do konce. A od té doby, jedenáct tisíc let, jsou tyto skutečnosti všech skryty. I rytířům.“

„Ano,“ přisvědčila Carachel. „Protože byly zneužity. Jediové nevěrni Řádu se schovali na okraj Galaxie,a znetvořili Sílu i sebe sama. Uvrhli ji do temnoty a využívali ji ku prospěchu svému. Stovky let.“

„Nezneužili ji,“ ohradila se Nareth náhle tak pevně a odhodlaně, až se Carachel lekla. „Chtěli ji pouze pochopit. Proniknout do jejích neprobádaných oblastí. Nedělali to jen proto, aby mohli zabíjet.“

„Ale oni zabíjeli nevinné,“ opáčila vyděšená Carachel. „ Podmaňovali si národy, toužili jen po moci…“

„…jen?“ skočila jí dívka do řeči. „Ty nevíš, co měli v plánu. Neznáš jejich cíle. Ty nevíš…“

„To stačí. Takovéto úvahy nám nepřísluší. Ani tobě, ani mně.“

„Člověk nikdy nepochopí Sílu, když bude žít v ignoranci.“

„Dost! Nemáš právo vyslovovat takovéto věci na posvátné půdě Chrámu!“

Carachel si ani neuvědomila, že na svou žačku křičí. Ta se opět usedavě rozplakala a Carachel věděla, že její vinou. Neměla na ni hned tak vyjet.

„Omlouvám se ti, Carie,“ špitla Nareth mezi vzlyky. Ale Carachel cítila, že omluvit by se měla spíš ona sama. Kdo měl ten nápad vyprávět jí o Služebnících Síly? A co vlastně mohla sama vědět o zneužívání Síly pány ze Sithu? Pouze to, co jí naučili jiní, co našla v archívu nebo to, co znala z vyprávění. Neměla právo něco takového vůbec vyslovit, něco, co si sama neověřila. Byla neznalá, a přitom horlivě soudila jiné. Cítila se skutečně zahanbeně.

„Neomlouvej se, Nareth. To já jsem byla hloupá. Přesvědčila ses o mé neznalosti, když jsem něco takového vyřkla. Ale chápej mě, já se o tebe bojím. Všechny stíny, které se kolem tebe poslední dobou stahují, mne ničí. Je to něco, o čem bychom neměly dál přemýšlet, protože nám to nepřísluší. To jiní, moudří a zkušení, se obávají rozjímat o Temné straně Síly.“

„Temná strana není zlá. Možná se zdá být krutá, svůdná a nakažlivá, ale není zlá.“

„Nareth…“ V Carachelině obličeji se objevil výraz čisté hrůzy.

„Zná mnohé lépe než filosofie Řádu. Cesty k pochopení Síly nejsou tak zapovězeny jako nám, Jediům. Není to zlo, když se to jako zlo nevyužívá. Je to jenom jiná cesta, možná lepší nebo horší, než ta naše.My se jí bojíme, ale máme k tomu důvod? Je otevřenější a lépe se zneužívá, ale věř mi, Carie, ve správných rukou zlo nenapáchá.“

„To…to…to ne…to přeci…“

„Nevím, jak dalece chtějí rytíři z Rady skrývat, že Síly je v této době svazována temnotou, které se všichni bojí, ačkoli si to nechtějí připustit, a nikdo jí nerozumí. Myslí si, že snad spolkli všechnu moudrost a že znají, co Síly skrývá. Ale k Temné straně se obávají přiblížit v domnění, že temnota rovná se zlo. Proč se ale všichni od ní odvrací, když o sobě tvrdí, že jsou dostatečně silní na to, aby odolali jejím svodům? Měl by se snad někdo pokusit proniknout do jejího tajemství, možná že by našli řešení, jak navrátit Síle rovnováhu. Je spousta moudrých rytířů s vůlí pevnou jako ocel, i by to jistě dokázali. Proč před nebezpečím utíkat a nesnažit se mu čelit? Nežijeme ve šťastné době, a ty to víš. Já to vím také, ale na rozdíl od ostatních se snažím s tím něco udělat. Už mě nebaví jen nečinně přihlížet, jak se Síla pomalu ztrácí v útrobách nepochopené temnoty. Republika už není tím, čím po staletí bývala. Systém nefunguje, jak by měl, a Senát rozežírá korupce. Přece před tou skutečností nebudeme utíkat do nekonečna, Carachel!“

Pohlédla na drobnou černovlasou ženu, sedící po jejím boku. Seděla tam jako opařená, neschopna vlastního slova, před sebou dívku s očima černýma od pláčem rozmazané řasenky, která tu nevybíravě mluví o Temné straně Síly a odhaluje skutečnost přítomnost. Ta dívka je její učednicí, kdysi bývala i její přítelkyní. „Nareth, Temná strana Síly je něco, co je zrakům většiny Jediů skryto,“ zmobilizovala Carachel své poslední síly, které jí zbyly, a pokusila se hovořit tiše a trpělivě.

„Temná strana je nám už tisíce let zapovězena. Jestli ale ty uvažuješ o její podstatě, věř, že to není na místě. Byla jsi přijata do Řádu, abys sloužila dobru. Republice a jejímu lidu. Tvou povinností je chránit bezbranné a pomáhat, a jen k tomu ti Síla slouží. Síla není něco. Co bys mohla používat jako nástroj ku svému vlastnímu prospěchu. Jen Síla si sama může určit, co lidem prozradí a ze sebe si nechá ukryté. A nikdo nikdy tuhle rovnováhu nezmění. Ano, byla tu sice snaha ze strany Temných pánů, ale ta selhala zásluhou spravedlnosti. Zvolila sis cestu pokory, kterou teď musíš respektovat, ať se ti líbí či ne. Ale pamatuj, čemu jsi dala slib, tomu jej už nemůžeš vzít.“

„NENÍ nic špatného na chápání Síly, NENÍ nic zlého mít vlastní názor. Síla je všemocná a NIKDO jí neporoučí. Je zločin nechat ji, ať se užírá něčím, co jsme líní probádat. K tomu nám nebyla dána, a PraJediové to věděli. To proto vůbec kdy žili, a my, co máme být jejich dlužníky, jim to nezhatíme!“ Narethiny bledé líce se rozčilením barvily do ruda, když tak stála nad malou sedící postavou své laskavé mistryně, ve tváři výraz rdousícího vlkodlaka.

„A ať je tento proklatý Řád čímkoli, nebude omezovat možnosti Síly. Síla je přítomna v každé bytosti a každý má právo na její poznání!“

„To je rouhačství!“

„To je mi jedno. Je mi jedno, co si říkáte všem svým padawanům,i to, jakým bludům je učíte. Já jsem nalezla vlastní cestu, po které se vydám, a nikdo, ani ty, mi v tom nezabrání. Ale já Sílu nenechám zaniknout, to mi věř. Klidně si dál poslouchej ty, co se považují za vševědoucí, když si přitom nevidí dál než na špičky vlastních nohou!“

„Mlč už přece! Co se opovažuješ opovrhovat pravidly Řádu?“

„Pravidla? Jakápak pravidla? Myslíš ten váš směšný Kodex, který beztak nedodržujete?“

„Co?“ Carachel byla strachy i vzteky bílá jako stěna. Ne, nemohla uvěřit, že tak zlá slova vycházejí z úst její nejmilejší žačky.

„Není ignorance, nýbrž jen znalost, Carachel, jenom znalost. A znalost neznamená před něčím jen slepě zavírat oči! Tak to v Kodexu stojí a rytíři se tím neřídí.“

„Nemohou zkoumat Temnou stranu Síly!“

„Proč ne? Chceme snad, aby Sílu, kterou tak uctíváme, pohltilo něco, čemu nerozumíme, a tudíž se tomu nemůžeme bránit?“

Narethin zlostný křik vystřídalo beznadějné zoufalství. Najednou to byla už zase zpátky ta drobná dívenka se smutnýma očima, která hleděla prázdně na svou učitelku.

„Je to svět, jenž nechápeme. Ale cítím, že bychom měli. Carachel, proč to všechno musí být tak složité? Proč se náš život podobá labyrintu, k jehož východu vede jen cesta porostlá trním nezdarů a překážek? Proč jsme se narodili v tak zlé době?“

„Nikdo si nevybírá, kdy a kam se narodí,“ odpověděla Carachel, nemálo zmatená z Narethiny citové rozkolísanosti. „Nemůžeme říkat, že je to špatná doba. Špatnou z ní mohou udělat jen lidé. Člověk totiž může hospodařit jenom s časem, který mu byl dán, a to tak, aby přinášel užitek a prospěch nejen sám sobě, ale i všem ostatním lidem. A právě to odlišuje dobro od zla.“

Podívala se uklidněná na Nareth. Ta seděla úplně stejně jako před pár okamžiky, kdy ji tu osamělou našla-se zavřenýma očima a zsinalou tváří.

„Měla bych jít, Nareth. Přijď, až budeš chtít.“

„Ano, paní.“ Zase ten samý, chladný hlas.

Carachel bylo do pláče, ale dokázala se ovládnout. Potichu vyšla ze dveří a neslyšně, za pomoci Síly, je zavřela. Věděla, že bude nejlepší, když nechá Nareth ještě chvíli o samotě, aby si dokázala v hlavě přebrat její i svá vlastní, neuváženě vyřčená slova.

* * *

Dát se cestou pochopení není totéž, co dát se cestou temnoty. Hříchem je žít v neznalosti a využívat plně schopnosti, jejichž původ a příčiny mi zůstávají skryty. Copak Kodex připouští ignoranci? Není nic špatného hlouběji přemýšlet o podstatách. A jestli má něco teď, v tuhle chvíli pomoci Síle, tak je to jen a pouze myšlenkové osvícení.

* * *

Na Coruscantu jedenkrát stačilo slunce skropit střechy budov krvavými odlesky červánků, jedenkrát stačila noc pohltit tisíce zločinců, aby zase stihly spáchat další násilí, jedenkrát stačily věže vypínající se nad velkoměstem pozdravit znovu vycházející slunce za hlučného a hektického rána.

Mistryně Jedi Carachel Bowlet, oděná do čistě bílé tuniky klasického střihu, kráčela sebevědomě po mahagonové podlaze chodby, vedoucí přímo k zasedacímu sálu Rady. Šla vzpřímeně, hrdě, nikdo, kdo by nečetl její myšlenky, by na ní nepoznal, že právě prožívá nejtěžší období svého života.

Když spatřila obrovské dveře z těžkého masívu, hrklo jí u srdce čerstvou vzpomínkou. Tyto dveře však byly plně automatizovány a místnost, kam ji během zlomku sekundy vpustily, byla kruhovitá a prostorná, ozářená denním světlem z velkých oken natolik, až z toho bolely oči.

Skrz ten zářící jas jen stěží uviděla malé, červenou látkou potažené křesílko, které bylo dnes jako jediné zatím obsazeno. Patřilo Yodovi, nejmoudřejšímu a nejzkušenějšímu Jediovi, kterého kdy Řád poznal. Sotva Carachel spatřila stěží metr vysokou zelenou bytůstku s velkýma špičatýma ušima, oblečenou do chudé tuniky pytlovitého tvaru, sklonila hlavu ve střídmém úklonu. Navzdory svému vzezření byl totiž Yoda nejuznávanějším a nejvíce respektovaným rytířem Jedi, co v Galaxii žil, a to více než osm století.

„Dobrý den, Carachel,“ pozdravil laskavým hlasem.

„Totéž přeji i já vám, mistře. Jistě víte, proč k vám přicházím.“

„Zajisté. Kvůli tvé učednici dnes jsi za mnou přišla.“ Yodův mírný pohled a to, jak uklidňujícím dojmem na každého působil, Carachel výrazně povzbudilo.

„Vím, jaké trápení se svojí žačkou máš. Já sám jsem o tom dnes ráno meditoval.“

Carachel byla Yodovi vděčná, že mluví sám a na nic se jí dosud nevyptává. Připadala si totiž po včerejšku vyčerpaně hlavně po psychické stránce.

„Nareth svou mysl k Síle více upnula, než zdrávo pro padawana jest. Nové a nové nepoznané skutečnosti objeviti touží.“

„Ano mistře, tak to přesně je. Sedává celé dny v opuštěné místnosti a věnuje se jen hlubokým meditacím.“

„Ano ano, to u padawanů vskutku nezvyklé bývá. Spíše popohánět jiné musíš, aby chvíli meditovali. Ale Nareth, to je jiný případ…“

„Mám dojem, že není v pořádku, Ztrácí se, hubne a chřadne. Její mysl je pochmurná a obrácená k nepříjemným věcem.“

„Tak přesně se mi to taktéž jeví. Nareth bývala kdysi velice veselá dívka.Teď ale něco zvláštního s ní stalo se.“

Carachel váhala, zdali se má Yodovi svěřit se svými nejhoršími obavami. Věřila mu však a věděla, že když jí nepomůže on, nemůže to udělat už nikdo jiný.

„Včera jsme spolu mluvily. Její slova však byla divná. Mluvila dokonce také o Temné straně.“

„Nareth stále nové cesty poznání hledá. To, že se na svých poutích myšlenkami setkala i s Temnou stranou, vyloučené není. O PraJediích jsi jí včera povídala, nemýlím-li se?“

Carachel se trochu lekla. Byla si vědoma toho, že se dopustila velké chyby, když své učednici vyprávěla o dávných Služebnících Síly, o tom, co nemají padawani vůbec vědět…

„Dobře jsi udělala, žes jí pravdou otevřela oči,“ četl Yoda Caracheliny myšlenky. „Protože já sám jsem jí v minulých dnech taktéž něco naznačil.“

Carachel, udivená z toho, že ji zkušený mistr nepokáral za její závažný omyl, ale naopak pochválil, zároveň však zaražená z jeho náhlého přiznání, nebyla schopná odpovědi.

„Já sám jsem jí umožnil přístup ke starým svazkům a vyprávěl jí, co v Holocronech je ukryto. Nic se nemá učedníkům zatajovat, jestliže by to bránilo v jejich poznání. Několik knih jsem jí půjčil, například tu o Aeluithen Aensiské.“

„Může tam být ale něco, co je pro ni nebezpečné. Navíc Nareth je teď ve stavu, kdy…“

„…jen tajemství vedou k Temné straně. Co je zatajováno, o to více po tom srdce i rozum touží. Jestli by to měla vědět, sama by se to dříve nebo později dozvěděla. A má-li se něco stát, pak to pouze v rukou Síly jest.“

Carachel Yodově slovům rozuměla. Byla nesmlouvavá, ale pravdivá. Nezbývalo nic jiného než čekat, jak to bude dál.

„Co bude dál s Nareth? Jak to s ní dopadne? Já se o ní bojím, mistře, pochopte mě.“

Yoda si podepřel své zvrásněné čelo. „Temná strana všechno skrývá. Nemožné je vidět budoucnost. Jisté ale zůstává, že Nareth padla hluboko do stínů Temné strany Síly, nikoli však ze zlého úmyslu. Její zrak je daleký, skoro jako u nejlepších mistrů. Oblak zla svazující Sílu, který se nad námi rozprostírá, ona pocítit dokázala. Hledá jen cestu, jak vyřešit tuto nastávající krizi.“

„Mluví neustále něco o poznání. Nechápe, že poznání může být pro ni zhoubou!“

„Jen když se však cestou zla vydá. K Temné straně má tvá učednice blízko, ale v poznání ty jí zbraňovat nesmíš.“

„Chápu to, mistře. Jak mám ale postupovat dál ve svém jednání?“

„Dopřej jí času, čas je jediný způsob, jak tuto situaci vyřešit. Meditovat o tom já ale budu. Ale teď sbohem a ať tě provází Síla.“

„Ať provází vás, mistře.“

Yodova slova na Carachel hluboce zapůsobila a dosti ji překvapila. Když odcházela, pořád jí zněla jako ozvěna v hlavě.

* * *

Byla hluboká noc. Temná místnost okupovaná už několik týdnů učednicí jménem Nareth We-Lait, která sem chodila, aby mohla nerušeně meditovat o problematice Síly, vypadala jako tmavá jeskyně. Jediným světlem mezi noční bezhvězdnou oblohou, jež se ukazovala v malých oknech a která dokonale splývala s černými tapetami obalující celou ostatní plochu stěn pokoje, byla slabě blikající lampička na Naretině koženém sedátku. Dívka na něm neseděla jako obvykle, nýbrž u něho klečela jako u stolu. Kromě kapesní svítilny na něm byla položena ještě jakási tlustá, od pohledu soudě velmi stará kniha. Byl to svazek z archívu, zároveň jedna z posledních knih, které archív obsahoval. Většina informací z pradávných spisů byla sebrána a upravena do elektronické podoby, to znamená, že ti, co chtěli vědět danou informaci, museli použít počítačů, které byly v archívu k dispozici.

Tohle byla výjimka. Jednalo se o svazek starý stovky a stovky let. Papír už na něm začínal vážně trouchnivět, a kdo knihu vzal jen do ruky, riskoval, že se mu rozpadne mezi prsty. Samozřejmě, že informace z ní už byly dávno pečlivě uložené na datadiscích, jen s tím rozdílem, že nebyly uložené v regálech přístupných pro všechny rytíře z Chrámu. Byly to tajné spisy o PraJediích-tedy jen to, do čeho bylo dovoleno nehlédnout jenom těm nejmoudřejším z největších.

Narteh se to však poštěstilo, a to díky mistrovi Yodovi, který jako jediný pochopil dívčin zájem o veškeré vědění v oblasti vesmírné Síly. PraJediové neboli Služebníci Síly byli proto pro ni látkou více než vyčerpávající.

Ona ale byla tak dychtivá po dalších znalostech, že se rozhodla sama a z vlastní iniciativy prozkoumat ještě něco z dávné minulosti, něco, co mnohým zkušeným členům Řádu zůstávalo utajeno po celý jejich život.

Otevřela knihu na první stránce. Její listy voněly zašlými časy, prachem a dálkou., evokovaly téměř takovou dobu, ve které se obsah knihy odehrával-zhruba před jedenácti tisíci lety. Galaxie byla tehdy volná a nesjednocená, jen jádro bylo tvořeno několika planetami takzvaných Svatých národů. A právě z jedné té posvátné planety nazývající se Aensis pocházela Aeluitien, dívka, která byla Sílou vyvolena, aby zachránila svůj lid před blížící se katastrofou- před vpádem prvních nekromantů, Nareth se na stránku knihy pozorně zadívala. Byla na ní barevná Aeluithenina podobizna, přesně tak, jak ji zachytil jeden známý bezaliský malíř před dvěma sty lety. Nikdy ji nemohl vidět, ale Nareth se zdálo, že ji ztvárnil naprosto reálně. Dívala se na ni dlouho, na její dlouhé kaštanové vlasy, které byly tak nápadně podobné těm jejím, na bledou úzkou tvář, na sametově hnědé oči…Nareth už jen z pouhého pohledu Aeluithen do tváře věděla, že tato žena musela vládnout obrovskou silou. Silou ducha a sebeobětování, pevnou vůlí a chrabrým srdcem. Věděla to, ačkoli jí o tom nikdo neříkal. Nareth byla přesvědčená, že Aeluithen je tak trochu ona sama. A ne jenom trochu, nýbrž se s ní naprosto ztotožňovala. Už jen ten podobný vzhled…nemohla to být náhoda, musel to být osud. Muselo to být tak, jak to předurčila vševidoucí Síla.

Aeluithen z Aensis…dávné, téměř zapomenuté jméno, většině z nás neznámé. Jak jen ale někdo může zapomenout na někoho, kdo mu umožnil, aby se vůbec narodil? Aby vůbec vznikla Republiky, aby Galaxie žila v míru, aby se vůbec zrodil Řád Jediů…Jak je silná lidská nevděčnost! Uctívají si své bohy, nejrůznější kulty, ale opomínají svého skutečného zachránce.

Aeluithen, tys dala lidem život, dala jsi jim naději a svobodu, za což ti byla souzena smrt. Ale ty ses jí přeci nebála. Dokázala jsi sama sebe obětovat v blaho celé galaxie…a takhle je ti dáváno vděku. Já však vím, že ty jsi po vděku netoužila. Chápala jsi podstatu Síly, protože ONA si tě vyvolila jako svou služebnou. Chápala jsi věci, které dnes ani nechceme chápat, protože se jich bojíme. Z Řádu Jedi se pomalu stává hrstka zbabělců. Už to nejsou rytíři, co se stavěli k hrozbě čelem…ach, Aeluithen, tvé časy kéž by se navrátily…zlá je doba, která nám nastává, zlé jsou úmysly našich nepřátel. V mraku stínů je zahalena spousta věcí, kterých se bojíme. Jsme ztracené plémě, Aeluithen, a tvůj čas již nejde navrátit…Dej nám, naše paní, abychom zase chtěli chápat věci a přestali se přitom ohlížet za vlastním stínem. Paní, dej nám prosím zase sílu znát neznámé a odvahu objevovat neobjevené…dej nám šanci vrátit Síle rovnováhu.

Nareth zavřela knihu a usedla na zem. V její mysli zůstal obraz krásné Aeluiten a stín po mnohých úvahách. Obdivovala se statečnosti její paní. Tolik toužila navrátit Síle rovnováhu jako Aeluithen, měla však strach, že nebude dosti silná. Dosti silná na to, aby přemohla vlastní slabost, kterou nenáviděla.

* * *

Další coruscantské ráno bylo v Chrámu Jediů přivítáno obvyklým holdem Síle. Jeden významný Jedi však na tomto každodenním obřadu chyběl. Byl to Yoda, stařičký mistr, který se právě věnoval vlastním meditacím. Seděl ve své skromné světnici na dřevěné podlaze. Žádná křesla, ani projektory, ani jiné vybavení, pouze slamník v levém rohu a nízký stoleček s lucernou-toť vše z majetku tvora v galaxii skoro stejně známého jako Nejvyšší kancléř.

Rozjímal o vážném, velice vážném problému a nechtěl, aby ho někdo při jeho úvahách rušil. Avšak stalo se. Nucen se skrčit, aby prošel nízkým dveřním otvorem stavěným pro malého mistra, do pokoje vešel nejvyšší člen Rady Jediů-Mace Windu. Vypadal zmateně, neznal důvod Yodovy absence na ranní motlitbě, na které vždy tolik lpěl.

Zděsila ho až Yodova tvář, zvrásněná daleko víc než obvykle. Ačkoli měl přivřené oči, bylo znát, že myslí na velice nepříjemné věci…hrůzné, a přece tak obtížně definovatelné.

Smutek, bolest, trápení…to všechno říkal jeho výraz. Kdyby se mu ale odvážil číst myšlenky, patrně by viděl něco jiného.

„Síla s tebou, mistře,“ oslovil Yodu jeho přítel. „Copak se děje, že jste ráno nepřišel?“

„Divné věci s jednou učednicí dějí se. Slepá touha pohltila její mysl a nenaplněný úděl zaslepil její smysly.“

„Nareth?“

„Ano. Zlé, velice zlé a smutné věci u ní cítím. Velikou starost mi působí, větší, než by se mohlo jiným zdát.“

„Nareth se dala cestou temnoty, cestou zlých úmyslů.“

Yodovi se ale jeho slova nelíbila.

„Zlé úmysly ta dívka nemá. Chce jen poznat nemožné, chce vrátit Síle rovnováhu, považuje se za vyvolenou. Necítí nenávist ani strach, ba naopak-pevné odhodlání. A to teď nejvíc děsí mne.“

Mace Windu, ačkoliv rytíř, kterému nebylo v Chrámu ani jinde rovno, však tomu neporozuměl. Odešel s hlavou svěšenou a dlouho o slovech svého přítele přemýšlel.

Yoda zůstal dál ponořen do spojení se živoucí Silou. Chápal Narethiny obavy-Síla byla velice, velice zahlcována neznámou, ale velice děsivou hrozbou.

Ve víru myšlenek se jeho mysl střetla s Narethinou. Věděl, že už není vyhnutí. Věděl, že se její osud, a možná že i osud celé Síly, za malou chvíli naplní…

* * *

Nádherný je pozemský svět, úchvatné jsou jeho krásy. Poznala jsem jich spoustu, pozemských statků, jež jsou pro smrtelníka vším.

Šťatstna jsem tu byla, neboť mě druzí milovali. Teď je řada na mě, abych se jim odvděčila. Pomohu lidem skrze živoucí Sílu. Sílu, která koluje všemi živými bytostmi, určuje běh jejich osudů, zarození i smrti. Síla je svět a svět je Síla. Neodejdu proto. Odcházím jen tam, kde budu užitečnější než tady, do světa mocné vesmírné Síly, která mě k sobě volá. Pamatujte na mě jako na Nareth, dívku, kterou jste znali a kterou jste možná považovali za přítelkyni. A jestli vám mé rozhodnutí pomůže ze zániku vašeho pokolení, nežádám od vás vděk, ale pouze to, abyste ctili Sílu, protože ONA jediná je vaší matkou, vaší zemí a vaším útočištěm. A na to prosím nezapomínejte. I když jsem nebyla PreJedi, můj osud je totožný s Aeluitheniným. Prosím vás, nezapomínejte na to, co pro vás udělala tato žena, učte to své padawany a nic jim neskrývejte. A ať už vyznáváte stranu Světlou nebo temnou, bude to pokaždé jedna a ta samá podstata, Síla, jež vás chrání a jíž vy nasloucháte. Protože zlá nemůže být ONA, to můžou být jen lidé…

Nareth stála uprostřed její oblíbené místnosti. Už nebyla temná. Okny probleskovalo polední slunce a z rohů sálalo příjemné světlo svící. Na černé taburetce ležela stará zaprášená kniha otevřená na obrázku Aeluithen Aensiské. Před ní klečela Nareth, oblečená do čistého roucha, tentokráte však bílé barvy. Vlasy spletené do půvabného uzlu, ruce ověšené šperky a oči nalíčené světlou barvou vypadala mladě a křehce. Ačkoli byla už na kost vyhublá, ve tváři jí zářil úsměv. Nebyla smutná a její pohled už nebyl prázdný. Hleděla do očí Služebnici Síly, ve slastném doufání, že se jí za chvíli stane sama.

Od hnědého opasku odepjala svůj světelný meč, který si před nedávnem sama sestrojila. Přiložila si jeho zářič ke spánku a pootevřela rudé rty.

Její život na zemi měl za několik vteřin skončit, ale ona věděla, že ji čeká život nový, život po boku živoucí Síly, neboť už za pár okamžiků se stane její součástí.

Poslední myšlenky věnovala Carachel, své mistryni, která ji milovala jako vlastní dceru a které mnoho dlužila. Byla si jistá, že se jí bude po Carie stýskat….

Zavřela oči. Není smrt, pouze SÍLA…

Stiskla aktivátor.