Vánoční přání

Autor: Beren Dall

„Milý Ježíšku. Přeju si psa, toho robota na dálkové ovládání a abi si pro mojeho bratříčka přijeli Sitové.“

Položila jsem papír na stůl, posadila se a pořádně si lokla čaje z otřískaného hrnku.
Neměla jsem sílu udělat cokoliv. Ani se rozplakat.
Stejně by to nic nezměnilo.
Za oknem už byla dávno tma. Venku fičel vítr a honil po zemi poslední listy. Nastal advent, nejtemnější doba v roce. Zítra má svátek Mikuláš. Odpoledne chodili po dědině hasiči v maskách čertů, strašili děcka a zvali všecky na mikulášskou zábavu.
V mrazivém počasí se jim kouřilo od úst. Když zapadli do sokolovny, aby připravili vše na večer, chechtali se jako opravdoví pekelníci.
Byla to jen venkovská tancovačka. Přesto bych si klidně dala říct a šla se taky podívat.
A možná bych se i něčeho napila. Abych zapomněla. Aspoň na chvíli.
Jenomže to dost dobře nešlo. Vedle, v komoře s malým okýnkem, spal devítiletý Dan.
A v postýlce za plátěnou zástěnou roční Tino. Bratříček, kterého jeho starší sourozenec nijak zvlášť nemiloval a kterého měli odnést ti Sitové.
Sithové, ne Sitové.
Vybavila se mi jedna z videokazet, které teď neužitečně ležely v krabici v chodbě – jmenovalo se to tuším Pomsta Sithů – a konečně mi došlo, komu Dan toho malého upsal. Typičtí záporáci v černých pláštích a s hlasy, jako když mluví do studny, jak jinak. Není nad bratrskou lásku.
Bylo by fajn se na ten příběh podívat v klidu. Za poslední rok jsem neměla čas vidět jediný film od začátku až do konce.
Tady je to jedno. Na televizi není místo ani peníze – a i kdyby byly, nemáme ji do čeho zapnout. Dan to nese těžce, ale mně to nijak zvlášť nevadí. Skutečnost, že se bez ní musím obejít, je jen jednou z mnoha nepříjemností za poslední dobu.
Začalo to tím, že mého Jiřina vyhodili z práce. Já byla v sedmém měsíci. Zrovna jsme měli kupovat byt. Pěkný, velký 3+1, abychom se tam všichni vešli. Sešlo z toho a peníze muž půjčil svému bráchovi. Měl za ně sehnat dva starší náklaďáky, že společně založí dopravní firmu. Jenomže nesehnal. Vlastně se u nás od té doby neukázal. Tchýně říkala, že se odstěhoval někam na Slovensko a prý se bude ženit, ale peníze že určitě brzo vrátí.
Brzo. Tak to bych chtěla vidět.
A tak začal Jiřin jezdit. Jako šofér. Doma byl jen o víkendech a myslím, že mu to tak vyhovovalo. Tu a tam mi dal něco na domácnost, ale žádná sláva to nebyla. Prvního půl roku to šlo. Jenomže pak mi skončila mateřská a najednou nebylo čím zaplatit nájem. Museli jsme se vystěhovat a skončili tady. V domku s kuchyní, komorou a sklepem, bez vody, elektřiny, bez auta a bez přátel.
Dřív sem jezdil Jiřího táta. Bylo to něco jako chalupa. S petrolejkou, kamny na dřevo, plechovou vanou a záchodkem. Splachovacím, pokud si v kyblíku donesete vodu. K nejbližším sousedům slabá hodinka chůze, do dědiny tak dvě hodiny, pokud je slušné počasí.
Jenomže starému pánovi samota nevadila. Naopak. Vždycky jsem měla pocit, že je tu spokojený. Měl rád klid. Tchýně sem nejela, jak byl rok dlouhý. Prý je to tady moc necivilizované. A on byl rád, že od ní má na chvíli pokoj.
Zemřel před dvěma lety. Teď už má pokoj napořád.
Na rozdíl ode mne.
Já se své tchýně jen tak nezbavím. Pořád by chtěla, aby k ní Jiřin jezdil dělat na baráku, aby jí vozil nákupy a chodil s ní po doktorech. Ne že by nemohla, je jí sotva pětapadesát a zdravá jako řepa. Když běhá po sousedkách a shání klepy, je čilá jako rybička. Nebo když se někomu snaží organizovat život. Celých devět let od ní neslyším nic jiného než co mám dělat, aby byl Jiřínek spokojený, co mu mám vařit, jak vychovávat děti…
Ale že by mi s něčím pomohla anebo od ní děcka něco dostaly, to ne.
Sem naštěstí moc nejezdí. Vlastně tu byla jen jednou. Přivezla mi obrovský, pekelně těžký zavařovací hrnec. Litinový. Prý po babičce. Aby úroda ze zahrádky nepřišla nazmar.
A kompoty že jí mám poslat po Jiřínkovi.
Dala jsem hrnec do kuchyně na tu nejvyšší polici nade dveřmi a nechala ho tam. Mám dost starostí i bez ní.
Je to zlá ženská. Jo, kdyby takhle ji chtěli odnést Sithové! Určitě by je naučila spoustu nových způsobů, jak někomu udělat ze života peklo!
Znovu jsem se zadívala na nešťastný dopis pro Ježíška.
Asi bych měla něco udělat.
Ale co?
Dan tu nemá žádné kamarády. Ze všeho nejvíc by se chtěl vrátit do města. Taky se zhoršil ve škole a před týdnem donesl dokonce poznámku, že se pere se spolužáky.
Není to jednoduché. Já na něj nemám tolik času, kolik bych potřebovala, a Tino je ještě moc malý, než aby si mohli aspoň trochu rozumět.
Jo, musím se víc snažit. Se psem by se možná dalo něco vymyslet, přestože to bude asi jenom nějaký ořech bez rodokmenu a starost navíc. Ten robot bude větší problém, uvidíme, jestli se dostanu do města a zůstane mi aspoň trochu peněz.
Je to čím dál horší. Jiří už domů prakticky nejezdí. Když se tu náhodou objeví, pořád slibuje, že vydělá peníze a odstěhujeme se zpátky, říká, jak moc se snaží a jak mu chybíme.
Jenomže já mám pocit, že lže. Před pár dny volala Soňa, jedna z mých dávných spolužaček – mobil je jediná věc, která mi ještě zbyla z civilizovanějších časů – a prý ho viděla v obchoďáku s nějakou cizí ženskou. A hned že jsem si měla dát pozor, koho si beru, a že ona sama je na tom mnohem líp, protože se za týden vdává za hezkého a bohatého maníka až ze Států, a že je fakt škoda, že musím bydlet v takovém zapadákově.
Naštěstí mi došla v mobilu baterka. I tak mě to ale pěkně rozhodilo. Jo, v nouzi člověk pozná dobrou kamarádku!
Jenomže měla pravdu. Tady to opravdu stojí za starou bačkoru. Nedovedu si představit, jak to budeme zvládat v zimě.
Předevčírem mi navíc přestal odtékat odpad. Podařilo se mi odkopat vrstvu hlíny, která zakrývala léta nevyváženou jímku, a zvednout betonový kryt. Ale když jsem zavolala chlápkovi, který měl v dědině firmu na odvoz a likvidaci bioodpadu, řekl mi, že se sem dostane tak nejdřív za čtrnáct dní a kdo ví, jestli už nebude sníh, a že by možná moh‘ přijet dřív, kdybych si pak na něj udělala tak dvě hodinky času, že jsem fešná ženská a že stejně každý ví, jak je to s mým starým.
No myslela jsem, že mě snad trefí šlak!
Volala jsem Jiřímu. Vzal to až napotřetí, že prý nemá moc času, ale že se o víkendu možná zastaví a pokusí se něco vymyslet.
Dnes je sobota, tak možná zítra.
Ale nejspíš tak za měsíc, jestli vůbec. Mám pocit, že je mu to úplně jedno.
Dřív nebyl takový. Ale dřív jsme neměli problémy. Anebo jsme je měli – ale já byla zamilovaná a neuvědomovala si, že všechny starosti zůstávají na mně a on se jen veze, říká mi, jak jsem skvělá, a ve skutečnosti nehne prstem.
Asi bychom měli jít od sebe. Vlastně vůbec nežijeme jako rodina a nehádáme se jen proto, že on tady není.
Jo, chlapi jsou jeden jako druhý. Jakmile nastanou potíže, nedá se na ně spoléhat. Jenomže když to člověk zjistí, bývá už většinou pozdě.
Já to také zjistila pozdě. Jako ta chudinka Padmé z toho filmu.
Stejně bych ji chtěla vidět, jak místo projevů v Senátu skáče kolem dvou mrňat.
Docela by mě zajímalo, proč musí mít každý pořádný hrdina tragickou minulost. Jako by bylo něco divného na tom, že má člověk spořádané rodiče, babičku, papouška a kočku. K čertu s hrdiny. Největší hrdina je stejně tetička Beru – vezme si úplně cizí děcko a stará se o ně jako o vlastní, a přitom každý ví, jak dá takové mimino zabrat, plínky, kašičky, náročné dny a probdělé noci, kdy vás bolí záda a oči pálí únavou...
Trhla jsem sebou a procitla.
Ne, nezdálo se mi to.
Někdo zabušil na dveře.
Vzala jsem do jedné ruky petrolejku, do druhé pohrabáč a šla otevřít. Ne že bych měla strach, ale člověk nikdy neví. Bude to určitě Jiřin, kdo jiný by se sem táhl takhle potmě.
Opatrně jsem otevřela. Dveře zaskřípěly, chtěly by namazat, ale ještě jsem se k tomu nedostala.
„Dobrý večer.“
Chlápek, který stál na zápraží, byl vysoký a štíhlý. Na tváři měl masku čerta s červenými a černými ornamenty a malými růžky.
„Dobrý,“ zabručela jsem. Zase jeden kořala, který se vydal přes les ze sousední dědiny na mikulášskou a v té tmě zabloudil. „Jdete dobře. Musíte pořád dál a za potokem doleva.“ Bylo divné, že jde bez světla, ale svítil měsíc a nakonec, co je mně do toho? „Pěkná maska,“ řekla jsem ještě a chystala se zavřít dveře.
„Přišel jsem si pro vašeho syna.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Že by byl ze sociálky? V tuhle hodinu? A takhle namaškařený? To je přece hloupost, moc peněz nemáme a tenhle barák je naprosto příšerný, ale děti jsou v pořádku, čisté, zdravé, na očkování chodíme a do školy také…
„Aha. Ovšem. “ Chlápek má nejspíš pěkně v kuli, možná si i něčeho šlehl, jeho oči vypadají tak nějak divně. Hlavně zachovat klid. „Děti spí. Přijďte ráno.“
„Nezdržím vás.“
Zatraceně, on snad chce jít dovnitř!
Přesto jsem to ještě jednou zkusila po dobrém.
„Myslím, že jste tady špatně,“ usmála jsem se. „Musel jste se splést. Pro moje děti si nikdo dnes přijet nemá.“
„Nezmýlil jsem se.“
Strčil do dveří a pokusil se projít kolem mě. Rozzlobeně jsem se narovnala – mám sotva metr pětašedesát (a dobrých sedmdesát kilo, ale to sem nepatří) – a zastoupila mu cestu. „Tady nemáte co pohledávat. Ven!“
„Mám své rozkazy.“ Tentokrát strčil do mě. Trochu jsem zavrávorala. To už přestává všechno! Rozkazy? Panebože, on je snad opravdu na hlavu! Klidně to může být nějaký uprchlý psychopat. Každý normální člověk touhle dobou nasává na mikulášské nebo sedí doma u televize.
Ano, určitě je šílený. Jen blázen by si dobrovolně uvázal na krk dva úplně cizí děcka.
„Fajn. Chápu,“ snažila jsem se za každou cenu nezačít ječet. „Seberte se a jděte. Hned.“
Odstrčil mě a vešel dovnitř. Ani ho nenapadlo, že by měl boty nechat venku. Jako by nevěděl, co dá práce drhnout dřevěnou podlahu a klepat koberec! Kdo si vůbec myslí, že je?
Z postýlky zakňoural Tino.
To mi dodalo síly. Zvedla jsem těžký železný pohrabáč, byl ke mně zády a můj smysl pro fér hru se bouřil, ale teď nebyl čas na ohledy. Tohle ho naučí, jak se má chovat.
„Au!“
Dodnes nepochopím, jak jen mohl být tak rychlý. V posledním okamžiku se otočil, v ruce se mu najednou objevil stříbřitý váleček, z něj vyšlehlo rudé světlo – a můj pohrabáč byl na dva kusy!
Po zbytku, který mi zůstal v ruce, přeběhl elektrický výboj. Ta rána by porazila koně. Pustila jsem neužitečnou zbraň a pravičkou sevřela levou ruku. Byla bez vlády.
Venku znovu zahučel vítr a otevřenými dveřmi vlétlo dovnitř několik uschlých listů. Pak někde zařinčelo sklo. To průvan rozrazil dřevěné okno.
Podívala jsem se tím směrem.
Mrzlo.Tráva na louce před domem se leskla jinovatkou. V měsíčním světle vypadala jako koberec ze stříbrných nití.
A na louce stála loď. Stříbřitě šedá loď, větší než ten největší náklaďák, dlouhá a štíhlá, s malou kopulkou a čtyřmi sklopenými křídly.
Tohle vůbec nevypadalo dobře. Na okamžik jsem zadoufala, že je to jen špatný sen, ze kterého se přece musím probudit.
Něco mi však říkalo, že to není sen.
A v tom okamžiku jsem si uvědomila, koho mám před sebou.
Sith ji najde. Tohle je můj učedník, Darth Maul. Ten už najde tu ztracenou loď.
Ano, takhle nějak to bylo. Dan na ty filmy hleděl v jednom kuse. Pro mne to byla jen kulisa k uklízení, žehlení a přebalování mimina, ale v uších mi to zůstalo, odjakživa jsem měla paměť na texty.
Jenomže co teď mám dělat?
„To by snad stačilo.“ Měl divný přízvuk a hlas, jako by mluvil z hrobu. „Můj mistr si přeje, abyste zůstala naživu. Není to však nezbytně nutné. Pokud se mi ještě jednou postavíte do cesty, zemřete.“
„Proč tolik ohledů?“ vyjelo ze mě dřív, než jsem stačila pomyslet na opatrnost.
„Můžete mít další děti.“
Ta slova mě zasáhla jako studená sprcha. Další děti! Copak jsem chovná kráva? To snad nemůže myslet vážně!
„To je on?“ Sith odhrnul látkovou zástěnu. Tino seděl v postýlce a objímal Pampelišku, velkého žlutého dinosaura z plyše, který jej doposud chránil před každým nebezpečím. „Myslel jsem, že bude starší.“
Naklonil se nad postýlku. Tinova tvář se nakrabatila, ale pak uviděl mě. Usmál se, něco zabroukal a začal natahovat ručičky.
Pohnula jsem se, abych ho zvedla. Nenechám si ho vzít!
Sith ke mně stočil sírově žluté oči.
Pak zvedl ruku.
Proletěla jsem přes celou kuchyň, přistála vedle sporáku a narazila zády do stěny. Bolelo to. V té chvíli jsem však bolest téměř nevnímala.
Všimla jsem si něčeho jiného.
Na dvířkách u trouby se sušily boty. Tři páry. Maličké, velké a –
Naše pohledy se znovu setkaly.
„Jsou dva,“ řekl klidně. „Kde je ten druhý?“
Nemusel se ani ptát. Z kuchyně vedly jediné dveře.
Znovu pohnul rukou a ony se samy otevřely.
Světlo z petrolejky ozářilo nevelkou místnost. Byla tam jen skříňka s policemi na hračky a postel.
Na posteli spal pevným dětským spánkem Dan. Vypadal jako malý andílek s uvolněnou tváří a rukama sepjatýma na kostkované peřině.
Člověk si nemá přát, aby se jinému stalo něco špatného.
Zlo, které si přeješ pro jiného, se ti třikrát a sedmkrát vrátí.
Ale vysvětlujte to devítiletému dítěti, kterému se svět od základů změnil!
„Je s ním spojena velká Síla,“ řekl Sith. „Vezmu je sebou oba.“
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. To přece nemůže udělat!
Otočil se ke mně, jako by mi četl myšlenky.
„Nemá smysl protivit se přání mého mistra. Zkuste se postavit jeho vůli – a zabiji vás bez milosti.“
Roztřásla jsem se.
Možná bych se mohla dostat k telefonu a zavolat –
Ale koho? Jiřina? Policajty? Než sem někdo přijede, budou moje děti dávno pryč!
A jít holýma rukama proti světelnému meči?
Ne, je to bláznovství.
Nemůžu nic dělat. Nedokážu je ochránit.
A přece oni dva jsou to jediné, co pro mě má cenu.
Jediné, co mi ještě zbylo.
Dala bych pro ně život.
Jenomže mrtvá jim nebudu nic platná.
Musím něco udělat. Přemýšlet. Musím být chytřejší než on, když už nejsem silnější.
Znovu jsem se podívala na spícího Dana.
Je s ním spojena velká síla. Síla… Co je tohle za hloupost? Kde by k tomu Dan asi tak přišel?
Je to dědičné. Můj otec to zdědil, po něm já – a moje sestra také.
Jo, takhle nějak to říkal ten mladý Luke.
Tak dědičné…
V tom okamžiku se mi vybavil obrázek z přírodopisu. Ten s červenými a bílými hrachy.
Pokud je schopnost ovládat Sílu dědičná, je to určitě recesivní gen. Jako ten pro bílou barvu květů. Gen, který se projeví, jen když jej dostanete od obou rodičů.
Kdyby to bylo jinak, běhalo by po galaxii Jediů jako smetí.
Jenomže můj Jiřin takové schopnosti nemá, to vím nabeton. Je to slaboch a budižkničemu.
Jistě, mohl je zdědit jen po jednom z rodičů, aniž se u něj projevily. Po tchýni asi sotva, ale jeho táta byl takový tichý blázen, tichý, ale v žádném případě ne hloupý.
A já?
Naši se rozvedli, když mi byly dva. Tátu si nepamatuji vůbec a máma… No, taky nebyla úplně normální. Chodila na jógu a zajímala se o alternativní medicínu, jenomže jsme o tom spolu nikdy nemluvily, zemřela, když mi bylo devatenáct, a to má člověk jiné starosti.
Pokud je Dan citlivý k Síle, je zřejmé, že musel svou vlohu dostat i ode mne.
Dva obyčejní nositelé genu citlivosti k Síle mohou mít nadané dítě s pravděpodobností 1 : 3. Dvě nadané děti ovšem už s pravděpodobností 1 : 15. Matika mi nikdy potíže nedělala.
Jedna ku patnácti.
To je rozhodně větší šance než vyhrát ve Sportce, ale pořád to není nijak závratné číslo.
Kdyby ovšem jeden z rodičů dokázal sám ovládat Sílu…
Ale ne, to je hloupost!
Anebo možná ne. Každá z nás má občas divné sny, které se vyplní, dokáže vycítit nebezpečí, poznat, že ten druhý lže, a vidět věci dřív, než se stanou. Jenomže to bere to jako běžnou součást života, jako ženskou intuici, která se stejně nedá vědecky dokázat.
Tohle je jiný svět. Žádost o test na přítomnost midichlorianů v krvi by vám vynesla leda tak poukázku do blázince.
Možná skutečně dokážu ovládat Sílu.
A pokud ne - co víc můžu ztratit?
Pomalu jsem se zvedla na kolena.
„Promiňte prosím mé chování, pane. Jsem… velice poctěna. Nečekala jsem, že by se… někdo jako váš mistr mohl zajímat o mé děti.“
Až na to, že jsem jeho mistra v životě neviděla.
Určitě mi neuvěří.
Ale uvěří! Je na takové řeči zvyklý. Normální smrtelníci mu jeden jako druhý lezou do zadku.
Aby ne. Nikdo se nechce dát zabít.
Ale – on je také citlivý k Síle.
Mohl by poznat, že něco není v pořádku!
Mohl. Kdyby chtěl. Jenomže tohle není žádný mistr Yoda. Tenhle chlap se nezajímá o pocity druhých.
Nepovažuje mě za nic víc než za červa, který se plazí u jeho nohou.
No, jen tak dál.
„Hned jim připravím věci. Bude to jen chvilka. Ještě jednou prosím za prominutí.“
„Nebudou nic potřebovat.“
„Ani plínky?“
Zaváhal.
„Možná. Ale pospěšte si.“
Sklonila jsem se pod Tinovu postýlku a vytáhla načaté balení s velkým duhovým slonem.
„Jsou na suchý zip. Dávají se obrázkem dopředu,“ řekla jsem snaživě.
Sith na mne pohlédl s netajeným pohrdáním.
„Říkal jsem, abyste si pospíšila.“
Tino se v postýlce postavil a začal natahovat.
Musím získat čas. Jen trochu času…
„Jistě. Dám vám sebou ještě jedny, tohle nevystačí ani na den.“ Nebyla to tak docela pravda, ale co může chlap vědět o přebalování mimina? Takové věci jej mistr určitě neučil. „Jsou tady ve skříni, takže kdybyste dovolil…“
Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek. Tisíce možností, jak jej zastavit, jedna bláznivější než druhá. Copak opravdu neexistuje jediný způsob, jak se ho zbavit?
Zápasila jsem s klíčkem od prádelníku. Ruce se mi potily a třásly se.
Je to marné. Nedokážu nic udělat.
Jsem k ničemu.
A mám hrozný strach.
Znovu zafoukal vítr. Rozbité okno zařinčelo.
Tino spustil naplno.
Je mu zima, uvědomila jsem si. Nachladí se. Dveře jsou pořád otevřené a okno také. Musím –
Prásk!
Dřív, než jsem stačila na cokoliv pomyslet, se ozvala rána. A dveře se zabouchly.
Sith sebou trhl. Jako by v životě neslyšel o průvanu.
V okamžiku byl u dveří.
A já už věděla, co udělám!
Svět se zpomalil. Náhle jsem měla pocit, jako bych se na tu scénu dívala zvenčí, jako by to byl jen film, o kterém předem víte, jak dopadne.
Až na to, že tentokrát nepůjde o žádný filmový trik.
Ano, byl starý, velký a pekelně těžký. Ale v této chvíli to byla výhoda.
Je lhostejné, jestli pohnete kamínkem nebo vytáhnete z močálu stíhačku. Není v tom žádný rozdíl.
Sith se na mě znovu podíval.
Myslím, že v té chvíli mu vše došlo.
V následujícím okamžiku mu na hlavu dopadl hrnec.
Litinový. Po babičce.
Jo!
Zapotácel se. Obyčejného člověka by taková rána najisto poslala mezi andělíčky, ale tohle byl Zabrak. Jenom zavrávoral, zachytil se stěny, ale pak znovu našel ztracenou rovnováhu.
Co teď?
V očích mu zaplál pekelný oheň. Dovolila jsem si na něj zaútočit. A proto musím zemřít.
Odhodil plášť a sáhl k pasu pro meč. Kuchyň ozářilo rudé světlo.
Pomalu vykročil ke mně. Nebyl důvod spěchat, věděl, že nemám kam utéci. Sledovala jsem jej jako pták tančícího hada. Jeden krok, druhý –
A pak došlápl nohou ve vysoké botě na nějakou věc.
Bylo to Tinovo leporelo Co chutná zvířátkům. Takové to s hladkými stránkami, aby se v případě nouze dalo otřít hadříkem.
Nakonec, proč by se měl dívat, kam šlape? Byla to jen knížka.
Na starém, ošoupaném koberci ovšem horší než banánová slupka na ulici.
Běda tomu, kdo podcení nepřítele svého.
Sith tlumeně zaklel, rozhodil rukama – a poroučel se k zemi. Pádu už zabránit nedokázal. Naštěstí měl dost rozumu, aby aspoň stačil deaktivovat svou zbraň.
Dopadl zlehka a okamžitě se začal zvedat.
Pozdě! Vyskočila jsem – do jediovského kotrmelce to sice mělo daleko, ale sedmdesát kilo živé váhy je sedmdesát kilo, zvlášť když se k tomu připočte gravitace – a dopadla přímo na něj. To nečekal. Vzápětí jsem vystartovala po jeho ruce a vší silou se z ní snažila vykroutit nebezpečný meč.
Nevzdal se bez boje. Měl silné paže a byl zvyklý vítězit.
Jenomže on netahal vědra s vodou, neštípal dřevo ani nezvedal stokrát za den dvanáctikilového cvalíka.
Který mi navíc křičel za zády, jako by jej na nože bral.
V malé chvíli byl ten meč můj.
Jenomže kam s ním?
Můj zrak padl na otevřené okno. Ano, to bude to pravé místo!
Rozpřáhla jsem se a váleček ze stříbrného kovu vyletěl na dvůr. Hod na cíl mi nikdy moc nešel, ale v této chvíli to bylo jedno. Meč opsal elegantní oblouk, několikrát se otočil ve vzduchu - a dopadl přímo doprostřed odkryté jímky.
Jo, není nad supermaxisílu!
„Můžeš si pro něj dojít, zlato,“ řekla jsem. „Ale já ti to neradím.“
„Radujete se předčasně,“ zasyčel. „Zabiju vás všechny.“
Pokusil se mě udeřit.
Jenomže ďábel byl už puštěn z řetězu. Ta hloupá, naivní a slabá ženská – to už jsem nebyla já.
Oči mi zastřela rudá mlha.
Postavil ses mi do cesty? Tvoje chyba!
V ruce se mi ocitlo těžké bukové poleno. Rozpřáhla jsem se a udeřila. Jednou, podruhé, potřetí… Pak se zlomilo na dvě půlky, ale to nevadilo, protože v koši na nářadí ležela ostrá sekera.
Musí zemřít! Zaslouží si smrt!
Krev mi zpívala v uších a byla to píseň o vítězství. O moci. O tom, že já jsem Paní. A už nikdy mi nikdo nesmí beztrestně ublížit.
Jenomže najednou v té písni zazněl jiný tón.
Strach, nenávist, násilí – to je temná strana Síly. Snadné je nechat se unést jejím proudem. Když vydáš se na cestu temna, jsi ztracen jednou provždy.
Právě včas.
Moudrý mistr Yoda. Jak jsem jen mohla zapomenout?
Ne, tenhle Sith dojista není bez viny.
Ale za můj zpackaný život nemůže.
A navíc – co bych si tady počala s mrtvolou?
I tak dostal svůj díl. Za všechny, komu jsem se kdy neměla odvahu postavit.
Jak tam tak ležel na zemi, bylo mi ho skoro líto.
Rozhlédla jsem se. Tino už neplakal. Seděl v postýlce a díval se na mě.
Měla jsem pocit, jako by mi něco chtěl říct.
Bezmyšlenkovitě jsem se shýbla a zvedla leporelo Co chutná zvířátkům.
Přísahala bych, že jsem je večer uklízela do bedny na hračky. No, asi jsem se musela splést.
Nahlédla jsem do komory. Dan spal, jako když ho do vody hodí.
To bylo dobře. Jsou věci, o kterých ještě nemusí nic vědět.
Opatrně jsem sesbírala sklo a přes rozbitou tabulku přehodila tlustou vlněnou deku. Pak jsem přikryla Tina peřinkou.
Ale co s tím zpropadeným Sithem?
Nejlepší bude, když se vrátí, odkud přišel.
Vzala jsem bezvědomého Zabraka pod rameny a táhla jej ven.
Byl těžký, ale v té chvíli bych dokázala zvednout i slona. Svět dostal jiná měřítka.
Můstek u lodi byl spuštěný. Když jsem se k němu přiblížila, vyšel mi vstříc droid vzdáleně připomínající protokolárního C3PO.
„Co se stalo s mým pánem?“ otázal se neutrálním hlasem.
„Byla to nehoda,“ odpověděla jsem klidně. „Spadl mu na hlavu hrnec.“
„Ale on krvácí!“
„Řízl se. Při holení.“
Chvilku přemýšlel – anebo spíš žhavil obvody – ale pak krátce přikývl. „Snad to nebude nic vážného. Děkujeme, že jste jej dopravila k lodi.“
„Není zač,“ usmála jsem se. „Až se probudí, řekněte mu prosím, že na něj spoléhám. Na něj a na jeho inteligenci. Sithové mohou být jen dva. A jeho mistr není žádný kladný hrdina. Jen hlupák by mu strkal až pod nos další lidi citlivé k Síle. Mohlo by se stát, že si mezi nimi vybere jiného, schopnějšího učedníka. A… ještě mu řekněte, že proti němu nic nemám. Ale pokud nenechá mé děti na pokoji, zaplatí životem. Vyřídíte mu to?“
„Spolehněte se.“
Otočila jsem se a šla zpátky k domu. Najednou jsem cítila bolavou ruku, naražená záda i svých pětatřicet. Jo, mládí pryč a důchod daleko…
U dveří jsem se ohlédla. Louka už byla prázdná. Po lodi tam zůstaly jen vytlačené koleje a sežehnutá tráva.
Zvedla jsem oči k obloze. Tam někde daleko jsou tisíce hvězd…
Jenomže tady, na horách, bylo zataženo. Zafoukal vítr a na tvář mi přinesl první vločku sněhu.

Do rána jej napadlo dobrých patnáct čísel.
Probudila jsem se zimou. V kamnech dávno vyhaslo a rozbitým oknem táhl chlad. Celé tělo mě bolelo. Nebylo se čemu divit – usnula jsem u stolu místo v posteli.
Vlastně bylo všechno jako dřív. Ve světle dne vypadaly události minulé noci jako podivný sen.
Protože on to nejspíš byl sen.
Až na to rozbité okno.
Jenomže to nejspíš rozbil vítr. Pohrabáč jsem ještě večer někam založila, přelomené poleno skončilo v kamnech a sněhu bylo moc na to, abych chodila s lopatou po louce a hledala, kde přesně přistála mimozemská loď.
Stejně by mi nikdo nevěřil.
Zatopila jsem a postavila vodu na čaj.
A vtom zvoní mobil.
„To jsem já, paninko. Tak co, jak jste se rozmyslela s tou žumpou? Napad´ nám sníh, ale pokud chcete, přijedu k vám teď dopoledne, zítra už bych to nevyjel, pošlete děcka ven a trochu si spolu užijem, bude se vám to líbit, uvidíte…“
Naprázdno jsem polkla. Ano, všechno bylo jako dřív.
Anebo ne?
Po tváři se mi začal šířit nebezpečný úsměv.
„Vy si se mnou nechcete užít,“ řekla jsem hypnotickým hlasem a la mistr Obi-Wan. „Chcete sem přijet s vozem a vybrat tu zatracenou žumpu. A pak chcete jít domů a zamyslet se nad sebou!“
Chvíli bylo ticho.
Pak se ozvalo cvaknutí. Zavěsil.
Nejspíš mě měl za blázna. Ale alespoň dá pokoj.
Pustila jsem se do ranních povinností. Tino byl už vzhůru a neodbytně se dožadoval snídaně.
Kolem deváté jsem zvenčí uslyšela divné zvuky. Když jsem vykoukla oknem, uviděla jsem zelenou cisternu a chlapa v montérkách, jak zkušeně obchází kolem otevřené jímky.
Potom odmítl čaj i nabízené peníze, sám zakryl otvor betonovým krytem a odjel.
No nevěřila jsem vlastním očím!
Po poledni Tino na chvíli usnul. Dan řádil venku – to víte, první sníh – a já si k nádobí vyladila dráťák. Na baterky. Dá se tu chytit jen regionální rádio, ale pořád je to lepší než nic.
Přesto jsem poslouchala jen na půl ucha. Hlavu jsem měla plnou vlastních myšlenek.
Až najednou…
„… Vesnicí Žlaby dnes před polednem otřásl výbuch způsobený zřejmě únikem bioplynu v areálu firmy na likvidaci bioodpadu. Exploze naštěstí nikoho nezranila, avšak obsah kalových nádrží byl rozmetán po širém okolí…“
No fuj…
Tak na proutníka přece jen došlo.
Chudák. Nechtěla bych být v jeho kůži, až bude uklízet!
Ale… Co když to nebyl únik bioplynu?
Jak vlastně funguje světelný meč?
A co se s ním stane, když se dostane do nádrže s opravdu hustým organickým odpadem?
Myslím, že teď už to vím.
Možná to přece nebyl sen.
Nechala jsem nádobí nádobím, utřela si ruce a zhluboka se nadechla. V uších mi zazněly fanfáry Johna Williamse.
Dost bylo posedávání v koutě. Přišel čas činů.

Prvním na seznamu byl Jiřinův brácha.
Ukázalo se, že vůbec není na Slovensku, ale bydlí u tchýně slabých třicet kilometrů od nás.
Přišel okolo třetí. Byla na něm znát nejistota. Položil na stůl kabelu s půjčenými penězi, rozpačitě mumlal něco o úrocích a koukal, aby byl odtud pryč.
Další ovečkou byla Soňa, moje kamarádka ze školy.
Zítra odjíždí za oceán s tím Amíkem. A potřebuje někoho, kdo by se v době její nepřítomnosti staral o pěkný domek v hlavním městě, zahradu a psa. Bude skvělé, když přijedu i s dětmi ještě dnes večer.
Byla mi moc vděčná. Zvlášť když zjistila, že mi za hlídání domu nemusí nic platit.
Z vděčnosti mi ještě dala číslo na tu Jiřinovu údajnou známost. Jo, v nouzi člověk pozná dobrou kamarádku.
Následoval velitel hasičů z dědiny, ještě trochu nevyspalý po včerejší zábavě, který mi jindy sotva odpověděl na pozdrav. Ne že by mi na něm záleželo, ale hasičská vétřieska bylo jediné auto, které se sem ve sněhu ještě mělo šanci dostat.
Nakonec jsem zavolala na číslo, které mi dala Soňa.
Tu ženskou ani nenapadlo Jiřina zapřít. Tak jsem mu řekla, že se s ním spojí můj právník, aby dohodl podmínky rozvodu. A děti že může vídat každý víkend, stačí zavolat.
Ano, to bylo důležité. Chtěla jsem, aby nezapomněly na svého otce a nedělaly si o něm zbytečné iluze.
Odjížděli jsme za tmy. Moc věcí jsme neměli. Hodný velitel hasičů mi slíbil, že nás pak hodí autem do hlavního města.
Nezamykala jsem. V chalupě stejně nebylo co ukrást. Klíček jsem pověsila nad dveře. Aby ten, kdo v zimě zabloudí, mohl dovnitř. Děda by si to tak přál.

Jenže to dopadlo jinak.
V noci vzbudila lidi v dědině ohlušující rána. Na místě naší chalupy pak našli ráno jen hluboký kráter.
Nezbylo nic. Detektivové z kriminálky na dně kráteru objevili stopy nějaké neznámé látky a celé vyšetřování uzavřeli s tím, že na domek nejspíš spadl meteorit.
Prý jsme měli z pekla štěstí.
Jenomže já jsem věděla své.
Čiň čertu dobře – peklem se ti odmění.

Uplynulo pár týdnů.
Život se zklidnil jako řeka, když konečně ustane déšť a mezi mraky vysvitne slunce.
Zítra bude Štědrý den.
Zhluboka jsem si lokla čaje z otřískaného hrnku – jediné věci, která mi zbyla z horších časů – a zadívala se na list papíru.
Moje vánoční přání.
Milý Ježíšku,
stálo tam.
Přeju si, aby moji brzy už bývalou tchýni v žádném případě neodnesli Sithové.
Je to zlá ženská, a čím bude starší, tím to bude horší. Jiřin je stejný jako ona. Zaslouží si jeden druhého.
Jsem fakt zvědavá, jak dlouho si ta jeho nová kočka nechá od babky organizovat život. No, tohle ještě bude zajímavé.
Také aby byla Soňka v manželství za oceánem šťastná, protože čím déle jí to vydrží, tím déle se já nebudu muset starat o bydlení, abych zhubla aspoň deset kilo, tohle snad komentář nepotřebuje, a abych našla spolehlivého chlapa, který by mi rozuměl a pomohl mi vychovat mé dva kluky.
Co víc si přát?
Složila jsem papír napolovic.
Věděla jsem to. Některé věci prostě víte.
Stačí dát list papíru za okno a přání se splní.
Vstala jsem. Ano, zasloužím si být šťastná! Čeká mě skvělá budoucnost.
Natáhla jsem ruku. Stačí tak málo a…
Jenomže něco bylo špatně.
Může člověk chtít po vyšší moci, aby ovlivnila osudy jiných? Anebo žádat to, co dokáže zvládnout i bez cizí pomoci?
Asi by neměl.
Vím jistě, že by neměl.
Okamžik jsem ještě bojovala sama se sebou. Pak jsem se vrátila ke stolu a znovu se napila čaje.
Raději nebudu pokoušet osud. Není dobré vědět, co přinese budoucnost.
A můj život je vlastně docela fajn.
Roztrhla jsem dopis na dvě půlky a pohodlně se opřela v čalouněném křesle. Mé ruce začaly z papíru automaticky skládat raketu. Připomínala…

… velkou vážku se třemi křídly složenými svisle na zádech.
Stála uprostřed bílé louky, vedle hlubokého kráteru zapadaného sněhem.
„Tady to bylo?“
„Ano, mistře.“
Dva muži v tmavých pláštích sešli po přistávacím můstku.
Stmívalo se. Dnes je nejdelší noc v roce.
„A jsi si jist, lorde Maule, že nikdo z nich nezůstal naživu?“
„Ano. Byla to nehoda. Palubní počítač se zkratoval a před přistáním sem omylem svrhl protonovou bombu. To nemohli přežít. Je mi to líto, mistře.“
Menší z mužů se zamyslel. „Škoda,“ řekl pak. „Rád bych tu ženu poznal blíž. Myslím, že bychom si rozuměli. Pomohl bych jí vychovat její dva syny.“ Pak si stáhl kápi hlouběji do čela a z pláště smetl sníh. „Nedá se nic dělat, příteli. Vrátíme se. Čeká nás ještě spousta práce.“