Obi-Wan dobrodruh

Autor: Beren Dall

2.

Do kopce koně zpomalili. Alespoň tak, aby si roztřesený Obi-Wan mohl sednout a trochu si odpočinout.
Najednou vůz zastavil.
„My tady,“ ozval se hlas jeho společníka.
Obi-Wan roztrženou plachtou vyhlédl ven. Byli stále v lese. Na tomto místě mezi skalami někdo kdysi dávno zřejmě vykácel stromy a vzniklé prostranství vydláždil kamennými deskami. Avšak i tady se již příroda hlásila o svá práva – na kamenech rostl mech a v mezerách mezi nimi kopřivy a malé stromky.
Celá plocha byla sotva větší než přistávací čtverec. Na dvou protilehlých stranách se nacházely ve skále vytesané reliéfy. Obi-Wan se proti své vůli otřásl. Podivná zvířata s velkými zuby a ostrými drápy, lidé s rozšklebenými obličeji a pokroucenými těly a všudypřítomní hadi proplétající se mezi kamennými postavami by dokázali vzbudit hrůzu a odpor i v mnohem vyrovnanějším muži než byl mladý učedník.
Ne, tohle nebylo dobré místo. Obi-Wan to vycítil, jakmile se jeho nohy dotkly země. Neměl se sem vůbec vypravit, teď už to věděl jistě.
Stěnu naproti příjezdové cestě zdobilo několik sloupů. Vypadala jako gigantický portál – avšak namísto dveří byl pod obloukem brány jen jednolitý kamenný blok.
„To dveře,“ řekl černovlasý. „Ty otevřít.“
„Počkej,“ zavrtěl hlavou Obi-Wan. „Myslím, že nejsme sami.“
Koutkem oka zachytil u jednoho sloupu nepatrný pohyb.
Vzápětí se vrhl k zemi - a do dřevěné postranice za ním se zabodl nevelký opeřený šíp.
„Nestřílejte!“ vykřikl. „Nejsme vaši nepřátelé! Přicházíme v míru!“
Jeho společník však byl rychlejší. Nečekal, až neznámý napne luk podruhé, několika skoky se dostal k bráně – a než se Obi-Wan stačil zvednout, vytáhl zpoza sloupu na světlo zvláštní bytost.
Měla tmavé vlasy spletené do složitého účesu, lehce zašpičatělé uši a ty největší oči, jaké kdy Obi-Wan viděl. Temně zelené jako jehličí v zimě a hluboké jako lesní tůně, s velkými řasami a obočím vyklenutým víc než krátký luk, který jí černovlasý vytrhl z ruky a odhodil daleko do křoví.
Byla štíhlá a pružná – a ďábelsky rychlá, protože vzápětí vyrazila oběma rukama proti očím svého soupeře. Uhnul včas, přesto jej stačila škrábnout na tváři. Znovu ji chytil za ruku a bez námahy povalil na zem.
„Čičí,“ ušklíbl se. „Ty nekousat. A neškrábat. Jinak sníst k večeři.“
„Co tady děláte?“ Její hlas skutečně zněl, jako když zavrní kočka. I v jejích pohybech bylo něco kočičího. Oděv, sešitý z kousků kožešiny, který spíše zvýrazňoval než zahaloval dívčí postavu s štíhlými boky a nevelkými, ale pevnými ňadry, tento dojem ještě umocňoval.
„Jít dovnitř,“ řekl černovlasý.
„To bych ráda věděla, jak se tam dostanete.“
„On otevřít,“ pokynul černovlasý k Obi-Wanovi. Zdálo se, že jeho důvěra v cizího čaroděje je neotřesitelná.
Obi-Wan pokrčil rameny. Možná by mohl do kamene vyřezat průchod svým mečem, ale jen bohové vědí, jak silné tyhle dveře ve skutečnosti jsou. Pokud to vůbec jsou dveře a ne kus skály.
Aby zakryl svou nerozhodnost, popošel k bráně a začal ji zevrubně prohlížet.
„Co je tam nahoře napsáno?“ ukázal na vlys, pokrytý podivnými znaky.
„Neumět číst,“ přiznal jeho druh bez špetky studu. „Ty čaroděj. Ty přečíst.“
„Takové písmo jsem ještě nikdy neviděl.“
„Hloupý barbar a hloupý čaroděj,“ konstatovala dívka. Protáhla se jako kočka a posadila se na kamennou desku. „To jsem opravdu zvědavá. Vy dva se dovnitř v životě nedostanete.“
„Když ty chytrá, proč sedět venku?“
„Nechte toho,“ napomenul je Obi-Wan. „Ty to umíš přečíst?“
„Jistě,“ řekla a ušklíbla se koutkem úst. „Ale já se o chrámový poklad s nikým dělit nehodlám.“
„Tohle je chrám?“
„A co jsi myslel, že to je, mistře čaroději?“
„Je jich v okolí víc?“
„Ne.“
„Dobře,“ usmál se Obi-Wan. „Navrhuji spojenectví. Pokusíme se dostat dovnitř společně. To, co najdeme, si rozdělíte vy dva napolovic. Já si nechám jen bílý krystal, který je nad oltářem. Tedy pokud tam je. Souhlasíte?“
Černovlasý pokrčil rameny. „Proč ne? Půl zlata pro mě. A dobrá zloděj užitečná.“
Dívka se na něj znovu ušklíbla, ale pak zabodla pronikavé oči do Obi-Wana. „Na co potřebuješ bílý krystal, čaroději?“
„Na kouzelný meč,“ řekl Obi-Wan po pravdě.
„Dobře. Tobě krystal, mně polovinu pokladu.“
„Skvělé. Myslíš, že bys teď mohla přečíst ten nápis?“
„Ano. Stojí tam asi tohle:

Přicházíš-li v lesní chrám, kdož jsi dlouho putoval,
neváhej a pojď sem k nám, s písní na rtech vejdi dál.

Je to psáno v řeči, jakou mluví lidé dál na jihu. Lépe to přeložit nedokážu.“
Obi-Wan se mimoděk poškrábal na hlavě. Nebyl o nic moudřejší než předtím.
„Jasné jako den,“ ozval se překvapivě černovlasý. „Zazpívat - a skála otevřít.“
„To je možné,“ souhlasil Obi-Wan. „Jenomže pokud čidlo ve dveřích skutečně reaguje na melodii, museli bychom ji znát.“
„Já znát. Naučit v krčma.“
Černovlasý se zhluboka nadechl a bez varování spustil popěvek o mlynáři a jeho dceři. Nedalo se říci, že by píseň neměla sílu – i to málo, čemu porozuměl, dokázalo Obi-Wana spolehlivě přivést do rozpaků. Se skálou to však nepohnulo ani o centimetr.
„Přestaň,“ přerušil nadšeného zpěváka. „Tohle nemá cenu. Musíme vymyslet něco jiného.“ Opatrně poklepal na kámen. Nezdálo se, že by za ním byl dutý prostor. „Možná je tady nějaký mechanismus, který dveře otvírá. Anebo to vůbec nejsou dveře a skutečný vchod je někde jinde.“
„Nic takového. Žádný mechanismus ani tajné dveře,“ řekla dívka. „Hledala jsem celý den. Kdyby tu něco bylo, našla bych to.“
Mluvila s naprostou jistotou. Možná se v takových věcech opravdu vyznala, třebaže na skutečného zloděje vypadala příliš mladě a nevinně.
Obi-Wan se nerozhodně rozhlédl. Zdálo se, že je jediný, kdo si dělá starosti, zatímco ostatní zcela spoléhají na jeho magické schopnosti. Jistě, mohl by říci, že je to celé bláznovství, sebrat se a odejít.
Jenomže ono to dost dobře nešlo.
Nesnesl by, kdyby měl jí být pro smích.
„Ustupte,“ řekl nakonec. „Pokusím se průchod uvolnit.“
A nejspíš se mi díky tomu na meči znovu vybije zdroj energie.
Kdyby mě viděl mistr Jinn, asi by nebyl moc nadšený.
Vím přesně, co by řekl.
Soustřeď se na daný okamžik, Obi-Wane. Vnímej tok Síly. Zapomeň na minulost i budoucnost. Pokus se vnímat pouze toto místo a tuto chvíli.
A nezapomínej, že rytíř Jedi má kromě svého meče a svých schopností také vlastní rozum. A ten by měl používat.
„Ano,“ řekl Obi-Wan nahlas.
Vlastně to bylo docela snadné.
„Je to hádanka,“ usmál se. „Jak se v jazyce lidí z Jihu řekne slovo píseň?“

Město bylo jiné.
Čím blíže byl, tím ostřeji to vnímal.
Nebyl to jen všudypřítomný zápach, který provází odnepaměti všechna lidská sídla s nízkou životní úrovní.
Město bylo cítit strachem.
Několik stavení, která dříve stála na pahorku před městskými hradbami, někdo před časem vypálil. Zčernalá místa zarostla plevelem, ale na nejvyšším místě byla tráva vysekána.
Proti zapadajícímu slunci se tam tyčila dřevěná konstrukce. Na ní bylo pověšeno několik lidských těl.
Když přijel blíže, zvedli se do vzduchu dva černí ptáci sedící na hlavách mrtvých nešťastníků. Kůň vyděšeně zafrkal a odmítal jít blíž, a tak mistr Jinn objel neblahé místo velkým obloukem.
Hradby byly o notný kus vyšší, než si je pamatoval z minulosti. Nahoře, kolem vstupní brány, viselo několik železných klecí. Ve třech z nich seděli lidé.
Byli mrtví. Už dlouho.
Než vjel na most přes příkop okolo hradeb, zvedl mistr Jinn nenápadně pravou ruku.
Dva strážní v kroužkových zbrojích nechali vysokého muže na těžkém tažném koni projet bez potíží. Zdálo se, že si vůbec nezaznamenali jeho přítomnost.
Starý žebrák, který seděl u brány, se však napřímil a natáhl k cizímu mnichovi ruku posetou hnisajícími boláky. Neznámý se usmál, znovu zvedl dlaň a řekl tichým hlasem: „Mír s tebou. příteli.“
Kopyta koně zazvonila na nerovném dláždění. Žebrák se ušklíbl, odplivl si a znovu se schoulil do výklenku v hradbách. Požehnání! Co jiného mohl čekat od mnicha? Otřásl se a přitáhl si roztrhaný plášť blíže k tělu.
Slunce zapadalo. V noci bude zima.
Obi-Wan se se špatně skrývaným uspokojením rozhlédl po svých společnících.
Když se kamenný blok odsunul, objevila se za ním široká chodba, zakončená povytaženou mříží. Za ní se, jak mohli v šeru spíše tušit než vidět, nacházela vlastní chrámová loď.
„Potřebujeme víc světla.“ Dívka opatrně nahlédla dovnitř a přivřela zelené oči, které tolik připomínaly kočku. „Musíme dát pozor. Uvnitř může být cokoliv.“
„Rozdělat oheň. Louč. Posvítit,“ nabídl se černovlasý, ale Obi-Wan zavrtěl hlavou.
„To by trvalo moc dlouho. A já bych se tady nerad zdržoval.“
Sáhl k pasu pro svůj meč. Nastal čas na další kouzlo.
Když se v houstnoucím šeru rozlil kolem Obi-Wana kruh modrého světla, jeho společníci vydechli údivem. Když však chtěl vejít dovnitř, chytil jej černovlasý za rameno.
„Já první. Ne bezpečné.“
„Ne,“ řekla dívka. „První půjdu já.“ Zastavila se na prahu a ukázala na podlahu. „Podívejte na ty dlaždice. Vsadila bych se, že je tu pro nezvané hosty připraveno pěkné uvítání.“
Teď si toho všimli i oba mladíci. Mezi bílými dlaždicemi bylo nepravidelně rozmístěno několik šedivých. Obi-Wan jich napočítal celkem dvanáct. Netvořily žádný vzor.
Ano, bylo zřejmé, že nevinně vyhlížející chodba je ve skutečnosti smrtící pastí!
„Vyzkoušíme to,“ usmála se dívka a sehnula se pro kámen. „Nejdřív bílé.“
Když kámen dopadl na jednu z bílých dlaždic, ozvalo se zadunění.
Jinak se nestalo nic.
„Dobře. Teď šedivé.“
Výsledek byl stejný.
„Ne dost těžké,“ napadlo černovlasého.
„Ano,“ souhlasil Obi-Wan. „A také je možné, že past reaguje jen na živé tvory. Musíme přemýšlet. Těch šedých dlaždic je málo. Ale je možné po nich přejít až k mříži. Kdybych sem měl umístit pasti já, dal bych je pod bílé dlaždice. Na šedé totiž příchozí vůbec nemusí šlápnout.“
„Čaroděj chytrý. Vyzkoušet,“ konstatoval černovlasý. A než jej stačili zarazit, couvl, rozběhl se a skočil na první šedou dlaždici.
Nic se nestalo.
Pokračoval na druhou, třetí a čtvrtou. Obi-Wan musel v duchu obdivovat mrštnost jeho pohybů – navzdory své výšce a rozložitosti se pohyboval s obratností černého pantera.
Konečně stanul u mříže.
„Jít sem,“ řekl důrazně a pokynul jim rukou. „Poklad uvnitř.“
Dívka jej bez váhání následovala. Ani ona neměla s překonáním bezmála dvoumetrové vzdálenosti mezi dlaždicemi nejmenší potíže.
Nakonec se dovnitř vydal Obi-Wan.
V polovině cesty jej napadlo, aby zvedl světelný meč a podíval se nahoru. Modré světlo ozářilo klenutý strop – a mladý učedník málem vyprskl smíchy.
Z klenby se zřejmě před časem uvolnilo několik kamenů. Ještě teď bylo znát opravená místa.
Byla to místa nad šedými dlaždicemi.
„Jsme hlupáci, kteří se bojí vlastního stínu,“ řekl. „Tady žádné pasti nejsou.“
A přešel po podlaze až k mříži.
„Kameny dolů. Rozbít dlaždice,“ pochopil černovlasý.
„Jenomže bílé už neměli, tak použili místo nich šedé,“ usmála se dívka a vrhla na Obi-Wana obdivný pohled. „Jsi chytrý, mistře čaroději.“
Obi-Wan se začervenal. V modrém světle to naštěstí nebylo vidět.
Aby skryl rozpaky, ukázal dovnitř.
„Podívejte se,“ řekl. „Něco takového jsem jakživ neviděl.“
Chrámovou loď zbudovali dávní řemeslníci přímo v nitru skály. Bylo skoro neuvěřitelné, že takové dílo dokázal někdo zhotovit bez použití strojů. Členitou klenbu podpíraly sloupy zdobené zlacenými ornamenty, stěny pokrývaly reliéfy plné fantastických zvířat a všudypřítomných hadů a podlaha z bílého mramoru se ve světle Obi-Wanova meče třpytila jako zamrzlá hladina jezera. Naproti vchodu, na vyvýšeném místě, stál velký oltář vyrobený z jediného kusu černého kamene. Vedly k němu schody vytesané přímo do skály.
Na chladných stupních ležel poklad.
A byl obrovský. Kněží lesního chrámu rozhodně nepatřili k nějakému chudému bratrstvu, které se stará pouze o duchovní hodnoty. Zlaté valounky, které svou vahou protrhly pytle z hrubého plátna a rozsypaly se po podlaze, skříňky z vzácného dřeva, nahlodané zubem času a plné drahokamů, pradávné zbraně vykládané třpytivými kameny, nádherné šperky, vyšívaná obřadní roucha i zdobené rituální předměty, jejichž účelu se mohl Obi-Wan jen domýšlet – to vše leželo v zapomnění před oltářem, u nohou boha, kterého už dávno nikdo neuctíval.
Teprve teď si Obi-Wan idolu všiml. Třebaže jej poklad nesmírné ceny nechával chladným, mámivý třpyt zlata k sobě poutal oči a tmavý výklenek za oltářem málem unikl jeho pozornosti.
Socha dosahovala výšky statného muže. Byla zhotovena ze stejného černého kamene jako oltář, impozantní a strašlivá ve své velikosti.
Ne, toto nebyl laskavý bůh. S drápy místo prstů, tlamou plnou ostrých zubů a velkýma očima z červených drahokamů připomínal spíše démona. Démona, který dokáže zabít. A dělá to často a rád.
V ruce držel zlatou hůl, kolem které se plazili vytepaní hadi.
Hůl končila spárem s dlouhými drápy. V něm byl zasazen vybroušený, mléčně bílý kámen.
Obi-Wan překvapeně vydechl. Cíl byl blíže, než by se odvážil pomyslet.
Stačí jen udělat pár kroků – a sevřít v dlani legendární gamešský krystal!
Než se však stačil hnout z místa, černovlasý jej předešel. Popošel ke schodům. Jakmile se pohnul, pozlacené pochodně na stěnách se rozzářily rudým světlem.
„Fotobuňka. Reaguje na pohyb,“ řekl Obi-Wan a schoval světelný meč.
„Ano. Prima kouzlo,“ usmála se dívka. V načervenalém světle vypadala ještě svůdněji než předtím.
Černovlasý se shýbl, hrábl rukou do hromady zlata a vytáhl až nevkusně velký náhrdelník z ryzího zlata, ve kterém byly zasazeny obrovské smaragdy.
„Čičí,“ usmál se vlčím úsměvem, „jít sem. S takovým obojkem být moc velký kočka.“ Dívka se opatrně rozhlédla, přeběhla k němu, jednou rukou odhrnula spletené vlasy a nechala si náhrdelník připnout na bílé hrdlo.
Pak se otočila a zlehka políbila černovlasého na tvář.
Obi-Wanem z nepochopitelných důvodů projela vlna žárlivosti.
Jak je možné, že na něco takového nepřišel sám?
Jistě, budoucí rytíř Jedi nemusí být zběhlý v umění, jak se zalíbit ženě.
Povzdechl si a vykročil k soše.
Vzápětí jej však černovlasý chytil za rameno a strhl zpět.
Protože mezi rozsypanými valounky zlata se něco pohnulo.

„Jděte domů. Víc jídla nemáme. Musíte přijít zase zítra večer.“
Mnich s prázdným košíkem bezmocně rozhodil rukama. Bylo zřejmé, že almužna, kterou přinesl, zdaleka nestačí pro všechny chudáky shromážděné na chrámových schodech.
Lidé se začali s reptáním rozcházet.
Vysoký muž v tmavém plášti, stojící vedle velkého tažného koně, však zůstal stát na místě. Jako jediný se neúčastnil boje o bochníčky chleba, jablka a zavadlou zeleninu.
Když o něj mnich zavadil pohledem, usmál se a sáhl k pasu pro kožený váček.
„Přijmi prosím malý dar pro věřící, bratře,“ řekl kultivovaným hlasem s podivným cizím přízvukem.
Mnich potlačil nutkání podívat se dovnitř. „Bůh ti odplať, synu.“
„Potřebuji tvou pomoc, bratře,“ pokračoval cizinec. „Hledám chrám hadího boha.“
„Projedeš jižní branou a na první křižovatce zamíříš doleva, do kopce. Chrám je nahoře, ve skalách,“ odpověděl mnich ochotně. „Ale pokud nemusíš, raději tam nejezdi.“
„Proč?“
„Není to dobré místo. Je prokleté. Kněží hadího boha jsou nebezpeční a neznají slitování. Říká se, že ve svém chrámu přinášeli lidské oběti. Jsem rád, že odtamtud odešli.“
„A důvod jejich odchodu?“
„Kdo ví? Je to už dávno. Uvnitř nikdo nebyl dobrých pětadvacet let.“ Mnich se usmál. Ten podivný člověk s moudrýma, neuhýbavýma očima se mu zamlouval.
„Slyšel jsem, že v chrámu zanechali velký poklad,“ řekl cizinec.
„Ano,“ souhlasil mnich. „Povídá se to. Ale i kdyby to byla pravda, dovnitř se ještě nikdo nikdy nedostal. Pár dobrodruhů se o to před lety pokoušelo, ale bez úspěchu. Teď už tam lidé nechodí. Mají jiné starosti.“
„Všiml jsem si.“ Cizinec ukázal na prázdný košík. „Je dobré, že pomáháte potřebným.“
„Naše pomoc je jen kapkou v moři. Děláme, co se dá, ale chudáků je čím dál víc. Neúroda, vysoké daně, nájezdy Seveřanů… Až přijde zima, bude to ještě horší. Modlím se k bohu, aby udělal zázrak a poslal nám pomoc. Nikdo jiný nám pomoci nemůže.“
„A váš král?“
„Myslím, že našeho nejmilostivějšího panovníka osud jeho poddaných nezajímá.“
„Měl by jej zajímat.“
Mnich se opatrně rozhlédl a přikývl. „Máš pravdu, cizinče. Ale takové věci je lépe neříkat nahlas.“
„Nemám strach.“
„Já ano,“ řekl mnich. „Raději už půjdu. Bůh s tebou.“
V polovině schodů se ještě otočil. „A dávej na sebe pozor. Náš král nechrání svůj lid. Je to zlý člověk. Má rád jen sám sebe a své bohatství. Avšak kdo proti němu řekne slovo, může snadno skončit na šibenici. A tebe by byla škoda, cizinče.“
Qui-Gon Jinn přikývl. Instinkt mu napovídal, že muž nemluví nic než čistou pravdu.
Počkal, dokud se za mnichem nezavřely chrámové dveře. Pak se otočil ke svému čtyřnohému společníkovi.
„Počkej tady, příteli. Půjdu se projít do města.“

Obi-Wan strnul.
Stvoření, které se vztyčilo proti nim, rozhodně nevypadalo přátelsky. Byl to had, dlouhý bezmála tři sáhy a tlustý jako Obi-Wanova paže. Kolébal se ze strany na stranu a potichu syčel.
Ne, Obi-Wan neměl rád hady. Přesto jej prvotní strach pomalu opouštěl. Bylo jasné, že hlídač svatyně je příliš malý, než aby mu mohl vážněji ublížit.
Není důvod se bát.
Nemusím se bát ničeho. Dokážu cokoliv. Mé schopnosti jsou výjimečné.
Pocházím z civilizovaného světa. Jsem lepší než oni dva dohromady.
Můžu udělat cokoliv.
Vzít si cokoliv. A nikdo mě nezastaví.
Ona to brzy zjistí.
Ale nejdřív je třeba zabít toho přerostlého hlupáka. Stojí mi v cestě.
Obi-Wan se pomalu otočil.
V posledním záblesku jasného vědomí na sobě ucítil dívčin pohled.
Oči jí plály jako nezkrocené šelmě. A vycvičená mysl mladého učedníka zachytila vlnu nenávisti, která se v dívce vzmáhala a jejímž cílem byl – on!
Ten kámen musí mít nesmírnou cenu.
Čaroděj nás chce okrást!
Vezme si kámen a nám nechá bezcenné tretky!
Je třeba ho zabít.
Ano! Zabijeme jej a kámen prodáme ve městě. Budu mít vlastní dům a truhlici plnou zlata!
Obi-Wan zaváhal. Na okamžik se zdálo, že se mu vrací jasná mysl.
Pak se však jeho vědomí znovu zastřelo.
Pomalu jako ve snu pozvedl ruku s mečem. Bylo tak snadné zpřetrhat okovy, zapomenout na pravidla a dát průchod svému hněvu…
Než však stačil cokoliv udělat, ozvala se rána.
Obi-Wan překvapeně zamžikal. Bylo to jako probuzení ze zlého snu.
Na mramorové podlaze se rozlévala tmavá kaluž, ve které se svíjelo hadí tělo.
Bylo čistě přeseknuto na dvě poloviny.
Černovlasý řekl dvě krátká slova. Ani jedno nebylo slušné.
Pak si do jednoho z obřadních rouch otřel zbraň z namodralého kovu.
Obi-Wanovi se konečně vrátila řeč. „Co to k čertu bylo?“
„Špatná kouzlo,“ zabručel černovlasý.
„Past na zloděje, kterým se podaří dostat dovnitř,“ řekla dívka tiše. Její tvář byla bledší než podlaha z bílého mramoru. „Kdybychom se nepozabíjeli navzájem, zabil by posledního on. Je jedovatější než kobra.“
„Ale jak tady mohl přežít?“
„Možná je tu někde větrací šachta, kterou se dostával ven. Není to obyčejné zvíře.“
„Myslíš, že je geneticky upravený?“
Dívka se na něj nechápavě zadívala. „Je očarovaný.“
V tomto světě je to asi jedno a totéž.
„Dost řečí,“ napomenul je černovlasý. „Vzít poklad a pryč!“
„Počkej!“ Obi-Wan se na něj pátravě zadíval. „Na tebe to nepůsobilo!“
„Ne? A co?“
„To kouzlo přece! Hypnóza! Jak je možné, že jsi mu dokázal odolat? Nemáš žádný výcvik! Ta potvora dostala i mne! Působilo to přímo na nějaké centrum v mozku a ovlivňovalo rozumové vnímání. Ale tobě to vůbec nevadilo!“
Černovlasý se hluboce zamyslel. „Jasný věc,“ řekl nakonec. „Kouzlo – působit na rozum. A můj matka vždy říkat - já v mojí hlava žádný rozum nemít!“

Vracel se.
Teď už byla úplná tma. Přesto neměl strach, že by v úzkých uličkách mohl zabloudit.
Cítil se unavený. A nešťastný.
Nikdy nedokázal lhostejně přihlížet lidskému utrpení. To, co viděl v tomto bohem zapomenutém městě, jím hluboce otřáslo.
Jistě, žádné zřízení není úplně spravedlivé, v každém světě žijí bohatí a chudí, šťastní a nešťastní.
Jenomže tady bylo zoufalých, ubohých a opuštěných příliš mnoho. Žebráci, lidé bez přístřeší ochotní zabíjet pro kousek chleba, ženy s vpadlými tvářemi a rameny shrbenými těžkou prací, hubené děti sedící v prachu před chatrčemi, muži s nejistým pohledem lidí, které od hladu nedělí víc než jedno jídlo…
Ano, bylo jich příliš mnoho. A Qui-Gon Jinn věděl jistě, že jejich osud nebude nikdy nikoho zajímat. Tento systém nebyl součástí Republiky. Bylo zřejmé, že planeta je příliš bezvýznamná, než aby sem někdo poslal konvoj s humanitární pomocí anebo se dokonce pokoušel změnit zdejší politický systém.
Ani on sám nemohl pro místní lidi nic udělat. Člověk nemůže přelít moře lžící.
Avšak povinností rytíře Jedi je chránit mír a pořádek v galaxii.
A zdejší lidé očividně ochránce potřebují.
Něco by přece jen udělat mohl.
Možná právě to byl důvod, proč měl pocit, že by se sem měl znovu vypravit.
Znovu po tolika letech…
Prostranství před chrámovými schody ozařovalo jen světlo měsíce. Tažný kůň stál na místě, kde jej mistr Jinn zanechal.
Před ním ležela ošuntělá čapka a utržený rukáv od košile. Příležitost dělá zloděje, avšak ukrást tohle zvíře bylo očividně nad síly zdejších pobertů.
Mistr Jinn vzal velkého koně za otěže.
Náhle však uslyšel podivný zvuk.
Vycházel z hromádky hadrů položené na chrámových schodech.
Vlastně tam byly hromádky dvě.
Qui-Gon Jinn do nich opatrně nahlédl.
A neubránil se úsměvu. Bylo zřejmé, že zdejší mniši, podobně jako on, mají slabost pro opuštěné či zatoulané tvory a slouží jako poslední instance před tím, než se narozená koťata hodí do sudu s dešťovou vodou nebo se dítě v košíku pošle dolů po řece.
Dnešní noc byla však příliš studená, než aby se odložená mláďata mohla dočkat rána. Ano, mistr Jinn by mohl zabušit na chrámové dveře a nechat dobré bratry, aby se o ně postarali. Věděl ovšem, že mniši mají i tak starostí víc než dost.
Místo toho raději o uličku dál probudil košíkáře a za poslední kousek zlata od něj koupil několik pokrývek, plátno a dva velké koše spojené koženým popruhem.
Do jednoho dal tři slepá koťata a do druhého novorozeně zabalené v teplých přikrývkách. Náklad zavěsil na široké plece svého oře a sám a sám vyjel do chladné noci.

„Pospěš si, mistře čaroději! Máme naspěch!“
„Rád bych,“ odpověděl Obi-Wan. „Ale nejde to. Nemůžu s holí pohnout.“
Stál na podstavci vedle černé sochy a už hodnou chvíli se jí pokoušel z ruky vykroutit hůl s bílým krystalem. Původně chtěl vzít jen kámen, ale ten byl příliš vysoko.
„Je to marné,“ řekl nakonec a seskočil dolů. „Budu muset použít Sílu.“
„Já pomoci,“ nabídl se černovlasý.
„To bys nezvládl, příteli.“
„Můj síla být větší než tvůj,“ namítl černovlasý s nadhledem člověka nezatíženého lety studia pod dohledem přísného mistra Yody. „Co nejít silou – jít ještě větší silou.“
Vyhoupl se na podstavec a jediným pohybem vytrhl soše zlatou hůl.
Ruka boha, zbavená opory, se pohnula směrem dolů.
Vzápětí zajela do podlahy mříž, oddělující chrámovou loď od vstupní chodby. Na dlážděnou podlahu dopadlo několik kamenů uvolněných ze stropu – a klenba v chodbě se začala bortit. Bylo zle.
Černovlasý odhodil zlatou hůl na zem a rychle zvedl ruku sochy do původní polohy. Nic se nestalo. Seskočil z podstavce, přeběhl k mříži a pokusil se ji nadzvednout. Marně.
„Počkej, pomůžu ti!“ Obi-Wan se postavil vedle něj, avšak ani spojenými silami nedokázali s těžkou mříží pohnout.
„Hej, čičí!“ zavolal černovlasý. Avšak dívka si jich nevšímala. Jediné, co ji v té chvíli zajímalo, byla malá šperkovnice ve tvaru mušle plná lesklých narůžovělých perel.
Černovlasý řekl několik slov, která Obi-Wan neznal, ale o jejichž významu se nedalo pochybovat, a znovu se ze všech sil pokusil zvednout železnou mříž.
Ani se nepohnula.
Pak se seshora ozval podivný skřípavý zvuk – a strop chrámové lodi začal pomalu klesat.
Dívka sebou polekaně trhla. Zdálo se, že konečně pochopila vážnost situace. Přiskočila jim na pomoc, ale mříž jako by vrostla do země. Rozběhla se ke stěně a horečně pátrala po nějakém mechanismu, který by zastavil klesající strop. Bez výsledku.
Nakonec bezmocně klesla na kolena a zalomila rukama. „Umřeme tady! Všechny nás to rozmačká!“
Zkáza se zdála být neodvratnou. Sloupy nevydržely obrovský tlak a jeden po druhém se začaly lámat jako sirky. Ze stropu se sypal prach a uvolněná suť. Pochodně zhasínaly jedna po druhé, až nakonec zůstala jen poslední, umístěná před černou sochou. Rudé světlo ozařovalo tvář strašlivého idolu, jako by zlomyslný hadí bůh chtěl na vlastní oči sledovat zkázu svého svatostánku a drzým zlodějům posvítit na cestu do pekla.
Obi-Wana se začala zmocňovat panika. To opravdu ztratí život kvůli jedinému hloupému dobrodružství? Hrdinové přece neumírají, nemají z ničeho strach a s mečem v ruce čelí jakémukoliv nebezpečí.
S mečem v ruce…
Jak jen mohl být takový hlupák?!
Rychle sáhl k pasu pro meč. Místnost zalilo modré světlo. Za okamžik vyřezal do mříže otvor tak velký, že by se jím bez potíží protáhl i jeho rozložitý druh.
„Jít teď,“ pokynul černovlasému a zvedl ruce.
Kameny padající do chodby se na okamžik zastavily a statný mladík bez potíží proběhl na svobodu.
„A teď ty,“ řekl Obi-Wan. Jenomže dívka vedle něj nebyla.
Stála skloněná u schodů a snažila se z pokladu nabrat tolik zlata, kolik jen dokázala unést.
Strop v chrámu nyní dosahoval výšky dospělého muže a stále klesal dolů. Bylo zřejmé, že za několik okamžiků už bude příliš pozdě na útěk.
Přesto Obi-Wan nezaváhal. Vběhl dovnitř, chytil dívku za předloktí a vší silou ji táhl k východu. Sekla po něm rukou s ostrými nehty, vzápětí si však uvědomila hrozící nebezpečí a nechala se vést bez odporu. Na poslední chvíli prolezli otvorem v mříži, proběhli mezi padajícími kameny a zastavili se až venku, na vydlážděném prostranství.
Právě včas. Sloupy u vchodu se začaly propadat, portál se zbortil a za několik okamžiků zbyla z vznešené stavby jen hromada sutin. Skála, ve které byl chrám vytesán, se zachvěla. Objevily se v ní praskliny, pak se zevnitř se ozval ohlušující rachot a několikatunové kamenné bloky pod sebou pohřbily vše, co bylo kdysi pyšným chrámem hadího boha.
Poklad byl nenávratně ztracen. A legendární gamešský krystal, poslední svého druhu v galaxii, s ním.
Konečně vše utichlo.
Obi-Wan se rozhlédl. Kolem už byla hluboká noc. Měsíční světlo však ozařovalo tváře jeho společníků. Tváře, ve kterých se teď zračila úleva – a vděčnost.
Černovlasý neřekl nic, jen uznale pokýval hlavou. Každý barbar ví, že čarodějům se nedá věřit, ale tenhle mu zachránil život.
Obi-Wan se pousmál. Rozuměli si beze slov.
„Nebýt tebe, zůstala bych uvnitř,“ řekla dívka. Okamžik bojovala sama se sebou, ale pak sáhla do jedné z nesčetných kapes svého oděvu a vytáhla podivný předmět.
Připomínal dravčí spár. Dravčí spár z pravého zlata.
A v něm byl zasazen vybroušený, mléčně bílý kámen.
„Podařilo se mi jej ulomit,“ řekla rozpačitě. „Dohoda je dohoda. Je tvůj.“
Obi-Wanovi se rozzářily oči.
Rychle sevřel kámen v dlani. Vzápětí ucítil obrovský příliv energie. Ten kámen byl neobyčejný! Obi-Wan věděl určitě, že meči s takovým krystalem se žádný nevyrovná.
A třebaže nikdy nebyl přehnaně optimistický, nemohl se ubránit pocitu uspokojení.
Z chrámu zůstala jen hromada kamení – ale on, schopný Obi-Wan Kenobi, přesto dokázal získat to, pro co se na tuhle zapomenutou planetu vypravili.
Tohle mu mistr Jinn v životě neuvěří.
Ruiny vypadaly v měsíčním světle, jako by tu byly odedávna. Kdo ví, jaká legenda se bude o dnešní noci vyprávět, když nikdo kromě tří dobrodruhů nebyl svědkem zkázy prokletého chrámu. Jen oni tři a jejich zvířata…
„Vůz! Být pryč!“
Teprve teď si toho Obi-Wan všiml. Ano, vůz zmizel!
Dívka zpozorněla. „Tiše! Slyším koně! Asi se polekali padajících kamenů a utekli.“
„Za nimi! Chytit, jinak moje odměna v…“
Obi-Wan už nezaslechl, co by se stalo s černovlasého odměnou. Jeho druh jej odstrčil a první vyrazil dolů po cestě.
Vůz dohonili až daleko za křižovatkou. Koně se nějak dostali mimo cestu, kola uvízla v hustém ostružiní a unavená zvířata sama zastavila.
Trvalo hezkou chvíli, než se konečně podařilo dostat grošáky i vůz zpět na cestu. Když pak konečně dorazili na místo, kde měl Obi-Wan čekat na mistra Jinna, bylo už kolem půlnoci.
Rozdělali velký oheň a rozdělili se o Obi-Wanovy zásoby.
Po pozdní večeři sáhl mladý učedník ještě jednou do kapsy, aby se potěšil svým pokladem.
Vzápětí se mu z hrdla vydral výkřik zklamání.
Zlatý spár byl na svém místě. Kámen se však musel uvolnit a vypadnout ven, když honili splašené spřežení.
„Nebuď smutný, mistře čaroději,“ těšila jej dívka. A když viděla Obi-Wanův nešťastný výraz, vzala jej kolem ramen a políbila. Na tvář.
„Zítra najít,“ ujistil jej černovlasý. „A když nenajít, jít s námi. Najít jiný kámen. My silní každý sám. Ale spolu silní moc. Spolu mít dobré časy.“
Obi-Wan zvedl hlavu. Na okamžik se mu zdálo, že by to nemusel být špatný nápad. Zůstat v této divoké neprobádané zemi, vydat se po boku přátel za dobrodružstvím a nemyslet na to, co bude zítra…
„Teď spát,“ řekl černovlasý a vstal. Dívka se zvedla s ním a docela samozřejmě jej vzala za ruku.
Obi-Wan si povzdechl a natáhl se blíž k ohni.
Bylo zřejmé, že ti dva si docela dobře poradí i bez něj.
A v té chvíli věděl jistě, že se z něj nikdy nestane dobrodruh.
Na druhé straně, možná z něj bude rytíř Jedi.
A to by obyčejným lidem možná také mohlo připadat jako dobrodružství.

Co se má stát, stane se.
Mistr Jinn po dlouhém dni upadl do lehkého spánku. Jeho čtyřnohý společník jej nesl bezpečně. Teď už byli přáteli a Qui-Gon Jinn věděl, že mu velké zvíře neprovede nic nepředvídatelného.
Když kůň zastavil před křižovatkou na kraji lesa, mistr Jinn procitl. Protáhl se, zkontroloval náklad a pobídl koně k další cestě.
Náhle zafoukal studený vítr a mezerou mezi mraky vykoukl měsíc v úplňku. Cesta před nimi se zatřpytila kapkami rosy jako stříbrná řeka.
Avšak jedno místo jako by zářilo o malinko víc než ostatní.
Kůň se mu instinktivně vyhnul. Mistr Jinn jej zastavil, seskočil a pozorně se zadíval do orosené trávy.
Ležel v ní podivný bílý krystal.
A tak jej zvedl a schoval do váčku. Gamešské krystaly se obvykle nepovalují jen tak na cestě a bude lépe, když se vzácný poklad nedostane do nepovolaných rukou.
Bylo už dlouho po půlnoci, když zahlédl mezi stromy zář Obi-Wanova ohně. Zastavil na cestě a na tábořiště se vydal po svých.
Šel tiše. Bylo zřejmé, že mladý učedník není sám. Na husté trávě se pásli dva vypřáhnutí koně. U ohně ležel Obi-Wan, zabalený do pláště, a spal spánkem spravedlivých. Nikdo jiný však v dohledu nebyl.
Pak mistr Jinn zaslechl zpod roztrhané plachty vozu tiché, ale naprosto jednoznačné zvuky. A třebaže byl náramně zvědavý na Obi-Wanovy společníky, věděl určitě, že v této chvíli bude rozumnější seznámení odložit.
Potichu opustil tábořiště a probudil koně, který spal vestoje. Měl ještě pár věcí na práci.
Snad se stačí vrátit do svítání.

Ten večer usnul jen na chvíli. Staří lidé mnoho spánku nepotřebují.
Bylo už po půlnoci, když vstal z postele. Ani se neohlédl po pochrupující Tyldě a tiše vyšel na dvůr. Nahlédl do prázdné stáje – kdo ví, kde je konec nešťastnému koni – a pak se posadil na lavičku pod starou jabloní.
Věděl, že by tady měl být.
Byl to jen pocit, ničím nepodložený. Pocit, že dnes v noci se něco stane, že přijde změna a jeho život znovu dostane smysl. Ano, nejspíš to byla jen hloupost, pošetilé myšlenky starce, sen, který s ránem zmizí…
Přesto nebyl překvapen, když se na příjezdové cestě ozval klapot koňských kopyt.
Pak se otevřela polorozpadlá branka. Do dvora vešel muž zahalený do tmavého pláště s kápí.
„Myslel jsem, že mě budete čekat, mistře Aramere,“ řekl tiše. „Měli bychom si promluvit.“

Obi-Wana probudila zima. Oheň už dávno vyhasl a neimpregnovaný plášť byl zmáčený rosou.
Pomohl svým společníkům zapřáhnout koně a nabídl jim poslední zásoby.
Pak se rozloučili. Jako přátelé, které možná náhoda jednoho dne opět svede dohromady.
Mistr Jinn jej našel, když se pokoušel rozfoukat oheň. Obi-Wanovo vypravování vyslechl s nezvyklou trpělivostí. Když však mladý učedník navrhl, aby se pokusili najít ztracený krystal, zavrtěl hlavou: „Takhle to bude lepší. Vrátíme se domů.“

Když svítalo, probudilo dobré mnichy v městském chrámu hlasité bušení na dveře. Když otevřeli, spatřili žebráka Ervala v otrhaném plášti, jak klečí na chrámových schodech a zvedá ruce k nebesům.
„Stal se zázrak, bratři! Bůh mě uzdravil!“
A skutečně, na jeho hubených rukou nebylo ani stopy po vředech a zarudlé vyrážce.
„Zázraky se dějí, příteli,“ usmál se na něj jeden z mnichů s košíkem v ruce. „Možná se i my jednoho dne dočkáme pomoci.“

Mlha se pomalu zvedala a mezi stromy tu a tam zasvítilo slunce.
Vůz s grošovaným spřežením pomalu dojel na křižovatku na kraji lesa.
Tam se zastavil.
Zevnitř bylo slyšet dva hlasy.
„Ano, přesně to bys měl udělat, miláčku. Ten chlapec může být v nebezpečí. Zachránil nám život, ale viděl jsi sám, že je bezelstný jako právě narozené jehně. Měl by ses vrátit a přesvědčit se, jestli se opravdu shledal se svým mistrem a je v pořádku.“
„On velký čaroděj. Ne v nebezpečí.“
„Ale no tak… Bude to jen chvíle. Počkám tady na tebe. Víš, nemohla bych klidně spát, kdybych neměla jistotu, že se mu opravdu nic nestalo.“
Černovlasý pokrčil rameny. Ne že by si někdy dal rozkazovat od ženské. Těm se člověk nezavděčí, ať udělá cokoliv. Pravda však byla, že vůči čaroději měl závazek.
A dluhy se mají splácet.
A tak seskočil z vozu a vydal se po cestě zpět.
Netrvalo dlouho a dohonil čaroděje i jeho mistra. Šli pěšky a tiše hovořili.
Po nějaké době zahnuli z cesty do lesa.
Nebylo těžké je sledovat. Jistě, mladý čaroděj byl očividně v pořádku. Přesto černovlasého zajímalo, kam ti dva mají namířeno.
Šel za nimi až k rokli.
Tam spatřil zvláštní příbytek ze stříbrného kovu pokrytý větvemi. Oba muži zmizeli uvnitř.
Pak se ozval podivný hřmot – a ta podivná stříbrná věc se začala zvedat ze země!
Černovlasý se instinktivně přikrčil. Ne, nebyl zbabělý. Tohle však byla magie těžkého kalibru a rozumný člověk se neplete čarodějům do cesty.
Sledoval ten podivný létající objekt, dokud nezmizel mezi mraky.
Pak se poškrábal na hlavě a řekl nahlas jediné slovo: „Crom.“

Bylo skvělé vrátit se do známého světa.
Obi-Wan se pohodlně usadil v křesle u řízení a rozepjal si bezpečnostní pás. Právě vstoupili do hyperprostoru a zdálo se, že cesta domů proběhne bez větších potíží.
„Nemusíte mít obavy, mistře,“ řekl přes rameno. „Odpočiňte si. Já se v noci vyspal dost.“
Ještě jednou zkontroloval řídící pult. Měl pocit, že na něco zapomněl.
Pak si všiml, že na záznamníku u komunikačního zařízení svítí červená kontrolka.
Vzápětí se mu vybavilo několik výrazů, které pochytil od černovlasého a které se na tuto situaci přesně hodily.
„Máme tady menší problém, mistře,“ začal opatrně. „Myslím, že po nás byla sháňka.“
„Ano?“ podivil se Qui-Gon Jinn. „To není možné, Obi-Wane. Jsme stále na příjmu. Máme přece přenosné komunikátory.“ Pak jeho pohled zavadil o vypnuté zařízení. „Aha. Už tomu rozumím. Přenosné komunikátory jsou skvělá věc. Ale ne když někdo vypne hlavní komunikační přístroj se zesilovačem. Tak se na to podíváme.“
Jako první se v trojrozměrném poli objevila Adi Gallia.
„Blahopřeji, mistře Jinne. Zvládli jsme všechno na jedničku. Maličký se právě vylíhl a má se čile k světu.“ Podívala se někam mimo pole záběru. „Pojď sem, drobečku. Ukaž se taťkovi.“
Natáhla ruce a v nich se objevilo podivné stvoření.
Bylo asi stopu vysoké a stejně tak široké. Mělo velkou hlavu se třemi výrůstky, žluté oči, soudkovité tělo pokryté načervenalou kůží, čtyři nohy a dlouhý silný ocas. Na zádech mu vyrůstala dvě malá blanitá křidélka.
Na přivítanou otevřelo tlamičku plnou ostrých zoubků, zívlo a dlouhým jazykem začalo olizovat Adinu ruku.
„Je to prima chlapík,“ usmála se Adi Gallia. „Ozvěte se nám prosím, mistře Jinne, čím jej máme krmit. Zdá se, že náš drobeček má hlad.“
Další vzkaz byl nahrán o den později, v době, kdy Obi-Wan a Qui-Gon Jinn bloudili v neprostupném lese.
„Zdá se, že problém s krmením je vyřešen.“ Drobeček v náručí Adi Gallie nyní dosahoval dvojnásobku původní velikosti a láskyplně žužlal rukáv její tuniky. „Sní všechno, co mu dáme. Snědl moji večeři, pak druhou večeři, misku od večeře, půlku mého pláště a jednu botu.V noci jsme jej musely zavřít, protože začal okusovat nábytek. Pokoušela jsem se zjistit, co je to za druh, ale marně. Ozvěte se prosím, mistře Jinne, mám strach, aby si ten maličký nepokazil žaludek.“
Jako třetí se o pár hodin později objevila Siri Tachi, Galliina učednice.
„Máme menší potíže, mistře Jinne. Drobeček se prokousal dveřmi a utekl. Sežral nám všechny polštáře, stojan i s paměťovými disky, koš se špinavým prádlem a druhou botu.“
Pak se – patrně z chodby – ozvalo zaječení a hlas Siri nabyl lehce hysterického tónu.
„Myslím, že jej nemůžou chytit. Právě zlikvidoval všechnu okrasnou zeleň v ambitu a vybral rybičky z nádrže u fontány. Asi byste se tady měl objevit, mistře Jinne, než bude pozdě.“
Další vzkaz byl nahrán v době, kdy se Obi-Wan se svými přáteli pokoušel dohonit splašené spřežení.
Tentokrát to nebyl nikdo menší než Mace Windu.
„Mistře Jinne,“ začal pomalu. „Víte, že jsem vcelku trpělivý muž. Ale myslím, že tentokrát to opravdu přeháníte. Ten váš mazlíček dnes odpoledne dělal… nepořádek po celém Chrámu. Sežral mimo jiné moje kalhoty, ponožky a opasek. Světelný meč jsem mu vyrval ze chřtánu na poslední chvíli. A to není všechno. Dnes odpoledne tady byl senátor z Naboo, a tomu zlikvidoval převlečník i s připraveným projevem. Musí mít opravdu dobré trávení, ten váš drobeček. Trvalo celou věčnost, než se mi podařilo toho nešťastného muže uklidnit. Ať jste kdekoliv, okamžitě se vraťte na Coruscant! Dnes večer bude mimořádně zasedat Rada. Zasloužíte si přísné pokárání!“ Mistr Windu se na okamžik odmlčel. „Před chvílí se nám podařilo zamknout Drobečka do kuchyně. Jsou tam ocelové dveře, tak doufám, že od něj bude alespoň na chvíli pokoj!“
Qui-Gon Jinn si povzdechl. Pak se rezignovaně podíval na mladého učedníka.
„Kolik jich tam ještě je?“
„Už jen jeden,“ řekl Obi-Wan. „Samotný mistr Yoda.“
To nebylo dobré. Mohlo to znamenat jediné – Qui-Gon Jinn to pěkně schytá. Pokud jej rovnou nevyloučí z Řádu.
Avšak malý mistr Jedi nevypadal rozzlobeně.
„Mistře Jinne,“ usmál se. „Pěkné nadělení jste nám tady nechal. Spoustu důležitých věcí sežral on, to je malér… Do kuchyně podívat jsem se zašel. Ten maličký hladový byl moc.
Dal jsem mu koláček. Dobrý koláček, a pak další a další. On chutnal mu.“
V té chvíli se jakoby zdálky do přenosu vmísil hlas Mace Windua: „Důrazně protestuji, mistře! Nemůžeme to dále tolerovat! Co přitáhne příště? Bílou velrybu?“
Mistr Yoda sebou trhl, jako by jej píchla vosa. „Žádné řeči nechci slyšet! On všechny mé koláčky snědl! Je přítel můj!“
Pak se však hluboce zamyslel. „Ano, je přítel můj. Ale draka, mistře Jinne, v Chrámu mít nemůžeš. Až vrátíš se, zpět do jeho domova jej zavézt musíš. Do té doby se o něj postarám.“
„Máte štěstí, mistře,“ řekl Obi-Wan, když byl záznam u konce. „Tentokrát vám to prošlo jen o chlup.“
Qui-Gon Jinn pokrčil rameny. „Co se dá dělat. Nedovedu předvídat budoucnost. Ale přiznávám, trochu se mi to vymklo z ruky.“
„Můžete si za to sám,“ pokračoval Obi-Wan. „Z každé výpravy přitáhnete domů nějakou obludku, která nutně potřebuje vaši pomoc. Divím se, že tentokrát sebou nic nevezeme. Mohl jste třeba vzít na loď toho chudáka staříka. Víte, toho, co jsme od něj koupili vůz. To je ubohé stvoření jaksepatří, takovou ženskou bych nechtěl ani ve snu. Mohl by nám třeba v Chrámu dělat vrátného.“
Mistr Jinn se usmál.
Pak zavrtěl hlavou.
„Ne, Obi-Wane. Toho staříka bych v žádném případě sebou vzít nemohl.“
„Ne? A proč ne?“
„Před lety mne Rada vyslala, abych našel odpadlíka jménem Aramer Lynn.. Byl to dobrý rytíř, skvělý bojovník a moudrý muž. Jenomže se provinil proti zásadám Řádu. Poznal ženu, podle jeho slov krásnou a nevšední bytost, a pro ni zapomněl na všechno ostatní.“
„Ale říkal jste přece, že jste jej nenašel!“
„Lhal jsem. Tobě i Radě. Našel jsem ho. To, co udělal, nebylo správné. Ale kdybych jej přivedl zpět, ničemu bych nepomohl. Dostal by nejspíš přísnou důtku a do konce života by žil v přesvědčení, že k němu byli nespravedliví, že mu Řád ublížil a připravil jej o štěstí. Kdo ví, k čemu by to nakonec vedlo. Navíc jsem zjistil, že se v tom bohem zapomenutém světě nevzdal svých ideálů. Snažil se dělat to, co dělají Jediové po celé galaxii – udržovat pořádek a chránit obyčejné lidi před nebezpečím. Likvidoval loupeživé bandy, zbavil kraj nebezpečných kněží hadího boha, dbal, aby se nikomu nedělo bezpráví… Tak jsem jej raději nechal, aby na svůj omyl přišel sám. Měl jsem však strach, aby svých schopností časem nezačal zneužívat. A tak mi Aramer Lynn musel slíbil, že zapomene vše, co se kdy naučil, že se bude starat jen o svou rodinu a nebude se do ničeho plést. Dal mi svůj světelný meč – a já ho nechal odejít.“
„Ale vy jste nedbal pokynů Rady, mistře!“
„Člověk se nemůže řídit neměnnými pravidly, Obi-Wane. Musí používat rozum. A čas mi dal zapravdu. Mistr Aramer už ví, že muž, který slouží vyšším cílům, by neměl brát ohled na osobní přání a touhy. Poučil se ze zkušenosti a je znovu připraven chránit mír a pořádek. A jeho svět nyní hrdinu potřebuje.“
„Ale on je starý!“
„Zestárli jsme oba. Zprvu mě ani nemohl poznat. Ale pár let to ještě vydrží. Nechal jsem mu tam tvůj rezervní váček se součástkami, aby si mohl sestrojit nový meč. A také gamešský krystal.“
„Vy jste –“
„Ano. Našel jsem jej. On jej potřebuje víc než ty. Ale dozvěděl jsem se od něj zajímavou věc. Na Okraji, v systému Adra, by možná mohl být další krystal. Shodou okolností to není daleko od místa, kde jsem našel to dračí vejce. Stejně tam budeme muset zajet, abychom vrátili Drobečka do jeho přirozeného prostředí.“
„Opravdu?“
„Ano. Je to prý uvnitř hory, která se jmenuje Osamělá. A také tam je obrovský poklad. Má to ale malý háček. Uvnitř žije drak.“
„Takový jako Drobeček?“
„Trochu větší.“
Obi-Wan se zamyslel, ale pak mávl rukou. „Nechci se stát drakobijcem, mistře. Nechme to být. Stejně jsem už vymyslel, jak vyřešit problém s mým mečem. Bude mít dva zdroje energie – jeden hlavní a jeden zásobní.“ Obi-Wan se zadíval do nekonečných hlubin vesmíru. „Když o tom tak přemýšlím, naše výprava vlastně k ničemu nebyla.“
„Že ne? A copak jsi čekal, mladý Padawane? Že budeme zachraňovat galaxii a lidé nás budou oslavovat jako hrdiny? Něco jsme přece dokázali. Díky nám – a mistru Aramerovi – bude ten zapomenutý svět o něco lepším místem pro život.“
„Je to jen malé království na bezvýznamné planetě, mistře.“
„Velikost je relativní, Obi-Wane. My si myslíme, že naše Republika je středem vesmíru a my – rytíři Řádu Jedi – náramně důležití chlapíci, bez kterých by se galaxie neobešla. A někde daleko v Neznámých soustavách možná někdo večer zvedne hlavu k obloze a řekne si: Copak rytíři Jedi v té jejich předaleké galaxii! Ti přece vůbec neexistují! Určitě si je vymyslel nějaký bláznivý chlápek z holovize!“ Qui-Gon Jinn se uvelebil na sklápěcím lehátku a přikryl se teplým pláštěm. „Je dobré vědět, že tomu tak není – nebo ne?“
Pak zavřel oči. Po chvíli začal malinko pochrupovat.
Obi-Wan se zamyslel.
Ze zamyšlení jej vytrhlo až tiché zavrnění.
Pod sedadlem mistra Jinna byl ukryt velký koš.
Obi-Wan se usmál.
Protože na světě jsou věci, na které se člověk může spolehnout.

Obi-Wan Kenobi skutečně po nějakém čase sestrojil trochu neobvyklý světelný meč. Od ostatních se – mimo jiné – lišil tím, že měl dva zdroje energie.
Tři koťata, která Qui-Gon Jinn zachránil, se ukázala být docela nenáročnými tvory. Senátor z Naboo, který velkoryse zapomněl na potíže s Drobečkem, pro ně mezi svými kolegy pomohl najít nový domov a zavázal si tak mistra Jinna vděčností.
Drobečka nakonec odvezl do jeho domoviny sám mistr Yoda. Vrátil se po týdnu plný nových dojmů a jako suvenýr si přivezl velký kulatý kámen. Obi-Wan jej v pozdějších letech často přistihl, jak sedí a kámen pozoruje, ale přijal to jen jako další z podivnůstek starého moudrého muže.
Žebrák Erval se stal mnichem. Co jiného čekat od člověka, kterého se dotkne boží ruka?
Příjemného, tichého staříka Aramera už nikdo ve vesnici nespatřil. Zato se v kraji objevil tajemný čaroděj s kouzelným mečem, který napravuje křivdy a mstí bezpráví.
Hubatá Tylda našla toho dne nad ránem na prahu svého domu novorozeného chlapce. Ujala se jej a dala mu po zmizelém manželovi jméno Mer Lynn. Je to bystrý chlapec a to je dobře. Starý Aramer bude už brzy potřebovat učedníka. Možná to bude právě on, kdo jednoho dne zarazí světelný meč s gamešským krystalem, takřka nevyčerpatelným zdrojem energie, do kamene a najde pro těžce zkoušenou zemi nového krále.

A Conan?
Když se konečně vrátil na křižovatku, zjistil, že vůz je pryč.
A s ním pochopitelně i dívka s očima kočky, koně, za které měl dostat odměnu, i všechno zlato, které stačila ukrást v chrámu hadího boha a které si měli rozdělit rovným dílem. Bylo zřejmé, že je už příliš pozdě chtít ji pronásledovat.
Kdyby to byl muž, nevzdal by se náš hrdina tak snadno. Ale co s ženskou? Zabít ji nemůže a taková jako ona je nakonec schopná tvrdit, že všechno vzala jen proto, aby to bylo v bezpečí a aby se s ním později mohla spravedlivě rozdělit.
Nakonec černovlasý Cimmeřan mávl rukou. Je spousta jiných žen, pokladů a dobrodružství, které čekají na toho správného muže. A třebaže nikdy příliš nepřemýšlel o budoucnosti, nejasně tušil, že jich ještě potká víc než dost.
A tak se vydal dál - aby zářící trůny světa zdrtil pod podrážkami svých ušlapaných sandálů.