Obi-Wan dobrodruh

Autor: Beren Dall

1.

Les byl barevný a voněl jako léto.
Nevelký transportér, kterým přiletěli, nechali stát v pusté rokli a zamaskovali jej větvemi. Nikdo o jejich přítomnosti neměl vědět. Alespoň prozatím.
Ne, Obi-Wan neměl podobná místa příliš v lásce. Tohle nebyla botanická zahrada, ale nefalšovaný prales plný kopřiv a ostružinových šlahounů, s padlými stromy, nebezpečnými vývraty a spoustou divoké zvěře.
Přesto si nestěžoval.
Nemohl. Protože na tomhle bohem zapomenutém místě byli kvůli němu.

Všechno začalo tím, že se na jeho meči opět vybil zdroj energie.
„Člověk se nemůže na nic spolehnout,“ lamentoval, zatímco opatrně rozebíral deaktivovanou zbraň. „Když si představím, že by se mi něco podobného mohlo stát v boji, naskakuje mi husí kůže.“
„Myslím, že si děláš zbytečné starosti, Obi-Wane.“
Mistr Jinn seděl na pohodlné lavici v prostorné jídelně Chrámu. Na klíně držel podezřele velkou zelenou krabici. „Máš na meči kontrolku, která se rozsvítí, když dochází energie. Na každou výpravu sebou nosíš váček s náhradními součástkami a rezervním krystalem. A nezapomínej, že rytíř Jedi má kromě zbraně spoustu dalších schopností a v neposlední řadě také vlastní rozum.“ Qui-Gon Jinn zívl, protáhl se a mimoděk sáhl do misky na stole.
„Ano, mistře.“ Zjevně nepřesvědčený Obi-Wan se znovu sklonil k práci. Náhle se však prudce vymrštil a chytil svého učitele za ruku. „Dávejte pozor, mistře!“
„A na co?“ Mistr Jinn zaostřil na věc, kterou držel v ruce. „Aha. Díky, Obi-Wane.“ A položil kousek koláče zpátky na mísu.
„Koláček mistra Yody dej si – zelený budeš jako on,“ zadeklamoval Obi-Wan léty prověřený nápis z chlapeckých umýváren. „Když se někdo chce ulít ze cvičení, stačí, aby si dvakrát kousnul, a týden na marodce má jistý. Ten koláč by měl být vedený jako nebezpečná látka! Takhle hazardovat se zdravím ostatních by neměl ani mistr Yoda. Divím se, že mu to Rada nezakáže!“
„Měl bys být uctivější, mladý Padawane,“ řekl mistr Jinn. Pak se rozhlédl po jídelně. Misky s koláčem byly strategicky rozmístěny na každém stole, ale nezdálo se, že by z některé z nich ubylo. Qui-Gon Jinn se ještě jednou rozhlédl a tiše pronesl: „Ten koláč je prý tak tvrdý, že jej musí mistr Yoda krájet světelným mečem!“
„A jak to dělá, aby zároveň nepřekrojil i talíř?“
„To nevím, Obi-Wane,“ opáčil mistr Jinn s vážnou tváří. „Můžeš se jej zeptat. Nebo to rovnou vyzkoušet.“
„Už zase si ze mě děláte blázny.“ Obi-Wan raději změnil téma. „Co máte v té krabici, mistře?“
„Překvapení,“ usmál se Qui-Gon Jinn. „Chceš se podívat?“
„A není to nebezpečné?“
„Kdepak. Našel jsem je před pár týdny na jedné zapomenuté planetě. Někdo mu zabil matku, tak jsem ho vzal sebou.“
Obi-Wan opatrně nahlédl do krabice. Jak znal mistra Jinna, mohlo tam být cokoliv.
Naprosto cokoliv.
Tentokrát to však opravdu nevypadalo nebezpečně. Na dně vystlaném buničinou leželo velké vejce.
„Podívej, jakou má zajímavou barvu,“ řekl Qui-Gon nadšeně a opatrně se dlaní dotkl kožnaté skořápky. „Je to ochranné zbarvení. Chrání vejce, aby je nenašli dravci, dokud se nevylíhne.“
„A co se vylíhne, mistře?“
„Nevím. Z matky toho moc nezbylo. Ale myslím, že to bude spíš ještěrka než pták. Budu se o ni starat, a až bude dost velká, pustím ji zpět do přírody.“
Obi-Wan si povzdechl. Další ubohé stvoření, které si získalo srdce jeho velkorysého a laskavého mistra. On sám nesdílel Qui-Gonovo zaujetí pro opuštěné a zatoulané tvory. Přesto se nakonec nabídl: „Jestli chcete, pomůžu vám. Můžeme se o ni starat společně.“
„Dobře,“ souhlasil Qui-Gon Jinn a opatrně přikryl vejce další vrstvou buničiny. „Víš, napadlo mě, jak vyřešit tvůj problém. To, co potřebuješ, je gamešský krystal. Je to takřka neomezený energetický zdroj. Používali jej dávní rytíři Jedi a často se stávalo, že jim jediný krystal vydržel na celý život. Ty doby jsou ale dávno pryč. Gamešské krystaly se v galaxii téměř nevyskytují.“
Obi-Wan pokrčil rameny. „Určitě je dobré to vědět, mistře. Přesto nechápu, jak by mi to mohlo pomoci.“
„Náhodou vím, kde by jeden z krystalů mohl být. Nejsem si jist, jestli je to skutečně gamešský krystal, a možná nebude snadné jej získat. Ale jestli chceš, mohli bychom se o to pokusit. Máme teď pár dnů volno. Můžeme odjet ještě dnes.“
„A co vaše vejce, mistře?“
„Vejce… Ano. Mělo by zůstat v suchu a teple.“ Qui-Gon se zamyslel. „Adi Gallia se včera vrátila z mise. Mohli bychom jí vejce na pár dní půjčit. Zatím nevyžaduje velkou péči. Určitě se vrátíme dříve, než se vylíhne. Můžeš si jít sbalit věci a já jí zatím odnesu to vejce.“ Qui-Gon Jinn zvedl opatrně krabici a usmál se. „Je to opravdu neobyčejné vejce, Obi-Wane. Uvidíš, že se jí bude líbit.“
Byli na cestě už druhý den, když na řídícím pultu lodi zapípal komunikátor a v trojrozměrném poli se objevila štíhlá silueta Adi Gallie.
„Máme tady menší problém, mistře Jinne,“ usmála se půvabná Jedi. „To vaše kropenaté vejce začalo pískat.“
„Opravdu?“ Qui-Gon Jinn se zatvářil překvapeně, ale zdálo se, že je to překvapení radostné. „To znamená, že se brzy vylíhne. Píská, aby jeho rodiče neodešli nikam pryč.“
„Aha. A co s tím máme dělat?“
„Nechodit nikam pryč. Myslíte, Adi, že by to šlo zařídit?“
„Pro vás cokoliv, mistře Jinne.“
„Výborně. Ten malý tvoreček vám bude velice zavázán. A já samozřejmě také.“
„Prima. Nemějte strach, my se o něj postaráme. Budeme jako jeho rodina.“
Po nějakém čase Obi-Wan vystřídal svého mistra u řízení. Když se díval, jak se Qui-Gon Jinn ukládá k odpočinku, přepadl jej náhlý záchvěv soucitu.
Ano, mistr Qui-Gon byl vyčerpaný. Nedostatek spánku mu kolem úst vyryl hluboké vrásky a oči, jindy tak živé a pozorné, byly ztěžklé únavou. Zasloužil by si dovolenou. Přesto se vydal na kraj světa, aby pro svého Padawana získal vzácný krystal.
Obi-Wan by mu rád dal najevo, jak moc si jej proto váží.
Ale nevěděl, jak.
A tak alespoň vypnul komunikátor, aby se Qui-Gon Jinn mohl v klidu vyspat.

Přistáli před svítáním.
V Průvodci se Obi-Wan dočetl, že jejich cíl, třetí planeta soustavy Hyborea, se nachází stranou obchodních cest. Podmínky pro život jsou zde dobré, avšak nevhodná poloha planety zatím dokázala odradit každého z potencionálních investorů. Technologická úroveň soustavy je proto na nízké úrovni a osídlení řídké a nepravidelné.
Víc se mu najít nepodařilo. Přesto nebyl nijak překvapen Takových zapadlých planet se na Okraji nacházely stovky.
K polednímu se konečně vymotali z lesa. Bylo snadné v něm zabloudit. Měli sebou jednoduché navigační zařízení, které jim umožní vrátit se bezpečně zpátky k lodi, ale které nedokázalo bez mapy najít správnou cestu tam.
A Obi-Wan si byl jistý, že tuhle oblast ještě nikdo před nimi nezmapoval.
Když konečně stanuli na široké cestě, zdálo se, že se Qui-Gon Jinn začíná orientovat.
„Když půjdeme tímhle směrem,“ ukázal na stranu, kde se podle navigačního přístroje měl nacházet sever, „dojdeme do města. Nedaleko od něj se nachází starý chrám. Podle toho, co jsem slyšel, by nad jeho hlavním oltářem mohl být náš krystal. Je mléčně bílý, ale pokud jej někdo použije jako zdroj energie, vydává prý zlatavé světlo.“
„A myslíte, že je správné, když si jej vezmeme?“
„Nikdy bych neukradl liturgický předmět, Obi-Wane. Ten chrám je však léta opuštěný. Podle pověsti je uvnitř ukryt také velký poklad a hodně lidí se pokusilo jej získat. Marně. Prý jej střeží strašlivá stvoření z temnot.“ Mistr Jinn se sehnul, aby sundal pár plodů bodláku, které se mu zachytily na kalhotách. „Nevím, co tam doopravdy je. Možná to nebude bezpečné. Jestli chceš, můžeme se vrátit.“
Obi-Wan zavrtěl hlavou. Byl v té chvíli ochoten jít kamkoliv – jen když to nebude zpátky do toho zatraceného lesa.
„Dobře. Do města bychom měli dojít před setměním. Zjistíme, kde přesně se chrám nachází a co se o něm povídá. A zítra se tam vypravíme.“

Nešli ani hodinu, když se na cestě proti nim vynořil velký, těžký vůz tažený silným čtyřnohým tvorem s širokým krkem, dlouhou hřívou a obrovskými kopyty. Na sedadle vpředu se natřásala nesourodá dvojice – prošedivělý děda v širokém slaměném klobouku a mohutná žena neurčitého věku v široké spodnici a vyšívaném sarafánku.
„Mír s vámi, přátelé,“ řekl mistr Jinn a usmál se.
Ti dva si mezi sebou vyměnili nedůvěřivý pohled, ale pak stařík pokynul rukou a ústa se mu rozšířila v laskavém úsměvu. „I s tebou, chlapče. Do města, do města?“
„Do města,“ přikývl mistr Jedi. „A vy?“
„Jedeme domů.“ Stařík se znovu usmál a pokýval hlavou. „Z trhu. Vezli jsme med a kůže na prodej.“
„A prodali jste dobře?“
„I prodali,“ řekl děda, očividně potěšený cizincovým zájmem. „Ale kapsu mám pořád stejně prázdnou. Koupil jsem nějaké zásoby, nový postroj a boty tuhle pro Tyldu.“
„Jo,“ přisvědčila žena mrzutě. „Koupil. Ale kdybych na něj nedohlédla, koupil by určitě spoustu zbytečností, dědek bláznivá. A já abych pak chodila celou zimu v dřevákách!“
Děda pokrčil rameny. „Vidíš to, chlapče. Dělej co dělej, ženským se nezavděčíš.“
Mistr Jinn chápavě přikývl.„A co káru s nákladem a koně – neprodáš?“
„Co bych si bez nich počal?“ zabědoval stařík, ale pak se zatvářil vychytrale. „To by někdo musel moc dobře zaplatit.“
„Myslím, že tohle bude stačit,“ řekl mistr Jinn a hodil muži míšek z měkké kůže.
Stařík jej nedůvěřivě otevřel, nahlédl dovnitř a v očích se mu zalesklo. „Bude, bude, velkomožný pane. Tyldo, milá moje, slez přece z vozu, dál půjdeme po svých.“
„To by tak hrálo, dědku! Abych si sešlapala nové boty!“
„Ale no tak, pro jedny boty… Koupím ti jiné, holubičko, pěkné, z červené kůže...“
„Povídali, že mu hráli! Já tě dobře znám! To bych se načekala! Nikam nepůjdu!“
Mistr Jinn se usmál a nenápadně zvedl ruku. „Myslím, že to není tak špatný nápad. Měla bys ho poslechnout, paní. Procházka ti udělá dobře. A když mi tady tvůj muž nechá ještě klobouk a košili, můžete si z vozu vzít všechno, co unesete.“
Žena se zarazila. Ale jen na okamžik.
„Slyšel jsi, dědku? Sundej si přece ten svůj starý klobouk a nenech pána čekat! Určitě mají naspěch! A vezmi z vozu moji pokrývku! A kůže! A tornu s jídlem…“
Když pak stařík se ženou, obtěžkáni nákladem, zmizeli za zatáčkou, obrátil se Qui-Gon Jinn ke svému učedníkovi. „Tohle by sis měl obléci, Obi-Wane.“
„Je to nutné, mistře?“ Klobouk vypadal, jako by měl nejlepší léta dávno za sebou, a košile, propocená a umaštěná, kolem sebe šířila nevábný odér.
„Musíme splynout s prostředím. Vypadáme moc civilizovaně. Zdejší lidé si nečistí zuby, nenosí spodní prádlo a koupou se dvakrát do roka, protože si myslí, že to škodí zdraví. Pokud máš umyté ruce, zastřižené vlasy a čistě vypranou tuniku, budou si myslet, že jsi učenec, nebo – co hůře – čaroděj. Dvou obyčejných venkovanů si nikdo nevšimne. A já bych nerad vzbuzoval zbytečnou pozornost.“
„A jaké šaty si vezmete vy?“
„Snad potkáme někoho, kdo bude mít moji velikost,“ usmál se Qui-Gon. „A když ne, mohu se přinejhorším vydávat za žebravého mnicha.“
„Nevypadáte jako mnich.“
„Důvěřuj mi, Obi-Wane. Většinu lidí je snadné přesvědčit, aby viděli to, co mají vidět.“
„Jako ty dva? Čím jste jim vlastně zaplatil, mistře? To určitě nebyly republikové kredity.“
„Bylo to zlato. Prvek, který je v tomto světě vzácný, a proto slouží jako platidlo.“
„To musí být hrozně nepraktické.“
„Ani ne. Viděl jsi sám. Za pár kousků neužitečného kovu jsme dostali skvělý dopravní prostředek.“ Qui-Gon se vyhoupl na kozlík a vzal do ruky opratě. „Netvař se tak vyděšeně, Obi-Wane. Buď rád, že nemusíme jít pěšky.“
„Ale to zvíře… Nelíbí se mi.“
„Je to obyčejný kůň. Neublíží ti. Jízda vozem je mnohem bezpečnější než létání.“
Obi-Wan odhrnul plachtu a nahlédl do vozu. Byl cítit kůžemi, dehtem a létem.
„No tak, vylez přece nahoru,“ pobídl jej mistr Jinn. „Udělej si pohodlí. A dej si trochu medu.“
„Medu?“
„Ano. Je v tom modrém hrnku. Vyrábějí jej malí tvorečkové, kterým se říká včely.“
„Vy o tomto světě víte všechno, mistře.“
„Před lety jsem dostal za úkol najít někoho, kdo se tady ukrýval.“
„Kdo to byl?“
„Jeden ze členů Řádu. Odpadlík.“
Obi-Wan zpozorněl. „Opravdu? A co bylo dál?“
„Nic. Nenašel jsem ho.“
„A co provedl?“
„To není důležité. Je to už dávno.“
Bylo zřejmé, že víc se v té chvíli nedozví. A tak se mladík přes postranici překulil do vozu a kůň, očividně naprogramovaný na jedinou rychlost, se pomalým krokem vydal po kamenité cestě.

Šli mlčky.
Když se však před nimi objevil štít roubené chalupy, zastavil se stařík a rukou se podrbal ve vousech.
„Je to divné.“
„Co to?“
„Je to divné, povídám. Za tolik zlata bych koupil stádo koní a ještě by mi zbylo. Jejich šaty byly z toho nejlepšího sukna, jaké jsem kdy viděl, a chtěli moji starou košili. Do nejbližší vesnice je pět dní cesty, včera celý den pršelo, ale oni měli čisté pláště a naleštěné boty. Kde se tam jenom vzali?“
„Vím já? Asi spadli z nebe.“ Tylda otevřela polorozpadlou dřevěnou branku, vešla na dvůr a schváceně usedla na lavečku pod velkou jabloní. „Tvoje starosti bych chtěla mít, dědku. A vůbec, kam jsi dal ten pytlík se zlatem? Raději ho schovám. Ještě bys ho někde ztratil. Za tenhle kousek koupíme koně a vůz, za tento krávu… Ne, dvě krávy. A kozu. Tohle bude na novou střechu, za tohle pořídíme pořádný pluh a pár volů, abys konečně mohl zorat to pole u potoka…“
„Ale stejně je to divné. Ten chlapík… Určitě jsem ho už někde viděl. Ale kde? Nemůžu si vzpomenout. Víš, měl jsem pocit, jako by dělal nějaké kouzlo.“
„Kouzlo? Zbláznil ses? Čaroděje přece každý pozná na první pohled!“ Tylda se namáhavě zvedla a dala si ruce v bok. „Mám to s tebou trápení, Aramere! Jiné babky mají také hloupé dědky, ale ne tolik hloupé! Hni sebou a dones mi trochu vody! A zatop, ať můžu uvařit večeři!“
Stařík pokrčil rameny a pomalu se vydal k domu.
Tak to bylo vždycky. Dělej co dělej – ženským se nezavděčíš.

Vědomí toho zvířete bylo jako široká řeka. Klidné, pomalé a rozvážné, jednoduché jako píseň o třech tónech a ospalé jako letní odpoledne.
Tak ospalé, že se jím nechal ukolébat i mistr Jinn.
A pak se to stalo.
Z houští cesty náhle vyletěl nějaký velký pták a s hlasitým křikem proletěl tahounovi přímo před nosem. Kůň sebou trhl, hlasitě zafrkal, uskočil a smýkl vozem do strany. Kopyta o velikosti mísy na salát zazvonila v kamení, vůz, tažený přes hluboký výmol, se povážlivě zakymácel a zavadil kolem o pařez u cesty.. Pak něco prasklo - a jedno ze zadních kol, uvolněné nárazem, se skutálelo do rokle zarostlé kopřivami.
Vzápětí z vozu obloukem vyskočil Obi-Wan. Udělal ve vzduchu přemet, v letu sáhl k pasu pro světelný meč a přistál uprostřed cesty, připravený bojovat a zvítězit nad jakýmkoliv nepřítelem. Skutečnost, že při dopadu narazil kolenem na ostrý kámen vyčnívající z hlíny, jeho odhodlání nijak neumenšila.
„Klid, příteli,“ řekl mistr Jinn, třebaže nebylo zcela jasné, jestli tím míní koně nebo mladého učedníka. „Nehrozí nám žádné nebezpečí.“ Velké zvíře ještě jednou znepokojeně přešláplo – zvuk Obi-Wanova meče se mu zjevně nelíbil – ale pak sklonilo hlavu a začalo se jakoby nic popásat na řídké trávě.
„Všechno je v pořádku,“ usmál se Qui-Gon Jinn. „Obi-Wane, mohl bys doběhnout pro to kolo?“
„Jistě, mistře.“ Obi-Wan pověsil meč zpátky k pasu a pomalu vykročil ke kraji cesty.
Šlo to ztěžka. Ta noha najednou bolela jako čert a látkou kalhot začínala prosakovat krev.
Po několika krocích se zastavil.
„Opravdu chcete ten vůz opravit, mistře? Myslím, že to není dobrý nápad. To zvíře je nespolehlivé. A nebezpečné.“ Kůň po něm potměšile loupl okem a několikrát švihl dlouhým ocasem. Obi-Wan popošel ještě kousek a na kraji cesty zůstal stát. „Víte… nerad to říkám… ale… nevadilo by, kdybychom šli dál pěšky?“
„Jsi zraněný.“
„Nic to není.“
„Tím bych si nebyl tak jist.“
„Mohl bych nohu vyléčit pomocí Síly.“
„Naražené koleno? Rytíř Jedi neplýtvá svými schopnostmi, Obi-Wane. Nikdy bys neměl používat Sílu, pokud můžeš věc udělat jinak.“ Qui-Gon Jinn pustil opratě a seskočil z vozu. „Nevypadá to dobře,“ konstatoval, když se mu konečně podařilo přes desinfikovanou ránu přelepit samoléčící náplast. „Měl bys dnes zůstat v klidu. O důvod víc, abychom dali vůz do pořádku.“
Obi-Wan neřekl nic, ale v jeho očích se objevila němá prosba.
„Tak ať je po tvém,“ povzdechl si mistr Jinn. „Zůstaneš tady. Odpočineš si a já zajedu do města. Do rána jsem zpátky. Je tu bezpečno, nemusíš se ničeho bát. Zvířata v tuto roční dobu lidi nenapadají, a když si oblečeš šaty toho venkovana, neměl by ti ublížit ani nikdo z projíždějících. Na noc rozdělej oheň. A dobře se vyspi.“
Qui-Gon vypřáhl koně a odstrojil jej. Pak z několika kožených řemenů spletl provizorní otěže, se záviděníhodnou lehkostí se vyhoupl zvířeti na hřbet, několikrát se s ním otočil a pokynul Obi-Wanovi: „Aby ses nenudil, než se vrátím, můžeš zatím vymyslet něco s vozem. Pokus se jej opravit a dostat z cesty, aby nepřekážel.“
„A jak to mám udělat, mistře?“
„Jak uznáš za vhodné. Můžeš použít svůj meč, vesmírnou Sílu – anebo zdravý rozum. To je tvůj úkol pro dnešní den.“

Lehce se řekne, hůř udělá.
Obi-Wan chvíli přemýšlel.
Pak si pečlivě prohlédl venkovanův slamák a s netajeným odporem si jej nasadil na hlavu.
Košili nechal ležet. Tu by si neoblékl ani za celý svět.
Čekala jej práce.
A při práci musí člověk postupovat metodicky.
Nejdřív přinést kolo.To znamená slézt do rokle plné kopřiv a bodláčí a doufat, že je najde dřív, než místní vosy a komáři najdou jej. Pak opravit tenhle předpotopní krám a přemístit jej támhle pod stromy, aby byla cesta znovu průjezdná. Jenomže nikdo nedokáže zároveň držet těžký vůz, nasadit kolo na osu a ještě je něčím zajistit, aby znovu neupadlo.
Jistě, pro mistra Qui-Gona by tohle byla maličkost.
Jenomže pro mistra Qui-Gona nebyl problém najít cestu z lesa, konverzovat s čímkoliv, co třeba jen vzdáleně připomínalo inteligentní formu života, nebo jezdit na koni.
Obi-Wan měl dokonce pocit, že mistra Qui-Gona takové věci baví. Kdyby nebyl rytířem Řádu, mohl by stejně dobře být ekologem zachraňujícím velryby, biologickým inženýrem nebo objevitelem a dobrodruhem. Mistr Qui-Gon by…
„Hej,“ ozvalo se za ním.
Obi-Wan se bleskurychle otočil.
Několik kroků od něj někdo stál.
Byl to mladík sotva odrostlý chlapeckým létům. S Obi-Wanem mohli být jednoho stáří.
Tím však veškerá podobnost končila.
Domorodec měřil dobrých šest a půl stopy a bylo zřejmé, že ještě nedosáhl plné výšky. S herkulovsky širokými rameny a pažemi silnými jako Obi-Wanovo stehno vypadal, jako by vyskočil z reklamy na potravinové doplňky firmy Mr.Muscle, jeho kůže měla nádherný bronzový odstín, který člověk může získat jen po mnoha hodinách strávených v soláriu, a neobvyklá kombinace havraních vlasů a jasně modrých očí dávala tušit, že nejméně jedno z uvedeného není dílem matky přírody. Obi-Wan sázel spíš na oči – jejich modř byla příliš sytá, než aby mohlo jít o původní duhovku. Jediným oděvem příchozího byl opasek a kožená bederní zástěrčička, za jakou by se nemusel stydět ani striptér z Růžové zahrady, největšího veřejného domu na Coruscantu. Předloktí zpevňovaly nátepníky pobité kovovými cvočky a z pouzdra na zádech vyčnívala rukojeť nějaké archaické zbraně.
Okamžik na sebe hleděli beze slova.
Pak neznámý sjel pohledem na vůz a něco řekl podivnou hatmatilkou. Když Obi-Wan nereagoval, zamračil se a po chvíli vrcholného soustředění ukázal na osu bez kola. Pak pronesl takřka nesrozumitelným galaktickým standardem jediné slovo: „Trable?“
„Měli jsme menší potíže s vozem, dobrý muži,“ odpověděl Obi-Wan. A v tom okamžiku dostal nápad. Ano, toho chlapíka mu seslalo samo nebe! Je dost silný na to, aby opravil vůz – a očividně dost hloupý, aby se k tomu nechal snadno přesvědčit.
A tak Obi-Wan zvedl ruku. „Rád bys mi pomohl. Chceš dojít pro kolo, nasadit je na nápravu a odtáhnout vůz z cesty.“
Černovlasý na něj chvíli zíral. Pak se otočil a beze slova se pustil dolů do rokle.
Za pár chvil byl zpět. Těžké kolo nesl v jedné ruce.
Pak šlo všechno ráz na ráz. Chlapík bez potíží nadzvedl ramenem vůz, nasadil kolo, kamenem zatloukl do otvoru v nápravě kolík a bez zjevné námahy odtlačil vůz do stínu pod stromy.
Nakonec si setřel pot z čela. „Hotovo. Já pomoci tobě. Teď ty pomoci mně.“

Nespěchal. Nebylo kam spěchat.
Za ta léta se vlastně skoro nic nezměnilo.
Cesta byla stejná jako kdysi. Vítr ve vlasech, zvířený prach, modré nebe a mírné slunce babího léta, které zelené listy stromů brzy zbarví dozlatova.
Ani on sám nebyl jiný.
Ve tváři možná přibylo pár vrásek a ve vlasech se tu a tam zalesklo stříbro.
Avšak jeho duše byla stejně mladá jako kdysi. A byl si jist, že stejně jako kdysi nedokáže ani dnes porozumět věčným pravdám a zákonitostem vesmíru a jeho Síly.
Nevadilo mu to.
V téhle chvíli byla důležitá jen cesta. Cesta a tento okamžik.
Na ničem jiném nezáleželo.

„Pomoci? Jak bych ti mohl pomoci?“
Obi-Wan byl zmaten. Něco nebylo v pořádku.
„Ty čaroděj,“ konstatoval černovlasý. „Potřebovat pomoc čaroděje.“
„Jak jsi na to přišel, že jsem čaroděj?“
Cizí mladík pokrčil rameny.
„Ty – ne venkovan. Mít tmavý plášť. Neumět pracovat. A nemít zbraň. Já – potřebovat otevřít dveře. Kousek odtud místo. Tam dveře. Nejít otevřít.“
„A proč je potřebuješ otevřít?“
„Tam poklad. Rozdělit.“
Tohle začínalo zavánět nepříjemnostmi. A Obi-Wan rozhodně nestál o to, aby se zapletl do nepříjemností.
„Nejsem čaroděj a nemám zájem o žádný poklad,“ řekl rozhodně. „Můj mistr mi přikázal, abych zůstal tady. Když se vrátí a nenajde mě, budu mít potíže. A kromě toho,“ vyhodil Obi-Wan poslední triumf, „mám zraněnou nohu. Nemůžu chodit.“
„Ne daleko.“ Černovlasý vycenil ve vlčím úsměvu překvapivě zdravé a bílé zuby. „Ty ne zraněn. Jít se mnou.“
„Nejít. Zůstat tady. Nemoci jít,“ řekl Obi-Wan a překvapeně si uvědomil, jak snadno sklouzl do cizincova způsobu mluvy.
„Hmmm,“ mladík se na okamžik zachmuřil, ale pak se jeho tvář rozjasnila. „Nemuset jít. Vůz. Postroj. Druhý ve voze. Počkat tady,“ přikázal Obi-Wanovi, otočil se a vydal se po cestě zpět.
Obi-Wan si oddechl.
Ale ne nadlouho.
Protože za chvíli uslyšel za zátočinou dusot kopyt.
Tvorové, které černovlasý vedl na dlouhé oprati, měli krátkou, šedě a bíle zbarvenou srst. Očividně patřili ke stejnému druhu jako zvíře, na kterém odjel mistr Jinn, ale nebyli tak mohutní. Měli dlouhé, štíhlé nohy, ušlechtilé hlavy a bystré, vnímavé oči.
„Dál po cestě město,“ vysvětloval černovlasý, zatímco se na ně pokoušel navléknout těžké postroje zdobené kováním a rolničkami. „Aréna. Vozy. Závody, rozumět? Tihle nejlepší. Rychlí. Chlap ukrást. Velký odměna tomu, kdo najít.“ Připřáhl spřežení k oji a jal se upravovat postraňky. „Já najít. Odměna moje. Vést do města.“ Na okamžik se odmlčel. „Vidět tebe. Schovat koně do lesa. Mít volná ruce.“
Aby mě mohl zabít, kdyby bylo potřeba, pomyslel si Obi-Wan, ale nahlas řekl jen: „A ten člověk, co je ukradl?“
„Mrtvý.“
„Co ho potkalo?“
„On potkat mě.“
„V tom případě bys měl jet do města a nezdržovat se tady,“ řekl Obi-Wan a nenápadně zvedl pravou ruku.
Bez valného výsledku.
„Nejdřív pro poklad. Do rána zpátky.“
„Jet vozem? Tak to ani ve snu!“ protestoval Obi-Wan. „Já o tvůj poklad nestojím. Je to nebezpečné!“
„Ty bát se,“ konstatoval černovlasý.
„Nebát se,“ naježil se Obi-Wan. Protože neznámý měl pravdu.
Není hloupý, uvědomil si vzápětí. Vypadá jako prosťáček, ale není hloupý.
Raději jedná, než by mluvil anebo přemýšlel.
Spoléhá na intuici. A očividně je mu to ku prospěchu.
Tohle bych já nedokázal.
Ano, přesně tak to říká i mistr Qui-Gon. Moc přemýšlím. A přílišné přemýšlení může být na škodu.
Měl bych s tím něco udělat.
„Pojedeme,“ řekl Obi-Wan Kenobi. „Nebojím se. Ničeho na světě.“
Černovlasý se jen pousmál, vyskočil na vůz a podal Obi-Wanovi ruku, aby mohl vylézt nahoru. Pak uchopil opratě a výkřikem pobídl spřežení. Grošáci pohodili hlavami, zatančili na místě a tryskem se rozběhli po kamenité cestě.
Byla to nejhorší jízda Obi-Wanova života.
Chatrný vůz sebou smýkal ze strany na stranu, nedávno opravené kolo se nebezpečně zadrhávalo, do plachty co chvíli šlehla větev a od kopyt koní odletoval štěrk na všechny strany. Jen díky dlouhým letům výcviku dokázal udržet rovnováhu a nevypadnout ven.
Ze všech sil se snažil nedat najevo obavy. Když však po dvou kolech proletěli prudkou zatáčkou, nedalo mu to a strčil do svého společníka: „Hej, zpomal přece!“
„A proč?“
„Jedeš jako blázen! Umíš vůbec řídit vůz?“
„Ne!“ zavýskl černovlasý. „Rychlí, co? Ty chtít zkusit?“
„V žádném případě! Okamžitě zastav! Zatraceně, kdybych tak věděl, kde má tenhle krám brzdy…“
„Nemít brzdy! K čemu? Když brzdit, jet pomalu,“ zahalekal černovlasý a škubl pravou opratí, aby se vyhnul hluboké kaluži.
Bez úspěchu.
Obi-Wan si setřel z tváře bláto a pevněji sevřel dřevěnou postranici.
Tohle dobrodružství se mu ani trochu nelíbilo.
A mistru Qui-Gonovi se nejspíš bude líbit ještě míň.
Ano, Obi-Wan to pěkně schytá.
Pokud ovšem zůstane naživu.

Mistr Jinn zpozorněl. Měl pocit, jako by z dálky něco zaslechl.
Zastavil koně a okamžik naslouchal. Znělo to, jako když jede vůz s rychlým spřežením a kočím, který před jízdou zaručeně požil něco víc než jen čistou vodu.
Zvuk se však vzdaloval a po chvíli utichl docela.
Na křižovatce, kterou mistr Jinn před chvílí projel, odbočil neznámý vozataj jiným směrem.
Možná by měl zjistit, kdo to byl.
Avšak mistr Jinn měl před sebou jiný úkol.
Netrvalo dlouho a vyjel z lesa. Před ním se otevřela široká rovina, pláň jen tu a tam přerušená strništi polí.
A daleko na obzoru se tyčily hradby města.