Artefakt

Autor: Aleš Harazim

Objevila se přede mnou podivná žlutá planeta, kolem které obíhaly dvě slunce. První, co mě napadlo bylo, že tam bude asi nepříjemné vedro. Když jsem se blížil stále víc a víc, zjistil jsem, že ta žlutá barva planety představuje písek. Nejenže tam bude vedro, ale po skončení obchodu budu mít plné oblečení písku. Hrůza.

Tatooine.

Kdo to kdy slyšel?

Přistál jsem u vesmírného přístavu Mos Espa. Počítač Ellis mi ukázal docela obstojnou mapu staženou z orbitálního satelitu obíhajícího planetu. Průměrně velké město, plno obchodů, na kraji města je nějaká závodní aréna. Při přistávání po mě žádný dispečer nechtěl identifikaci, jako je to obvyklé v jiných přístavech. Alespoň nějaká výhoda… i když bych se mohl úspěšně identifikovat téměř jakkoliv. Klidně i jako Nejvyšší kancléř Galaktického senátu. Ellis je dobrá loď.

Po přistání jsem vylezl z kokpitu a šel do svých soukromých pokojů. Mám zde v trezoru uložené nějaké peníze. Jenom republikové kredity. Ty ale tady asi nevyužiji. Pár jsem si jich přesto vzal. V podstatě bych žádné peníze neměl potřebovat. Jawové obchodují hlavně výměně. To znamená, že jim něco dáte a oni něco dají vám. Já potřebuji nějakého droida na opravy a na výměnu mám pár součástek, které se jen tak snadno neseženou. Hlavně prototypy zakázaných zbraní. Sienar, jinak výrobce kvalitních lodí, jich v tajnosti pár vyrobil. Nakonec ale s výrobou přestal a za jednu prácičku, kterou jsem pro majitele společnosti, Raitha Sienara, udělal, jsem je dostal zadarmo. Za jednu takovou zbraň mi v těchto končinách Jawové jistě nějakého dobrého droida dají.

Přes svou lesklou hladkou hlavu jsem si ovázal turban, aby se mi pokožka nespálila, oblékl si vytahané a odřené oblečení, abych nebyl moc nápadný, mini-blaster pod široký rukáv a mohl vyrazit.

Když jsem vyšel ven, udeřila mě do očí oslnivá záře obou sluncí. Za zády se mi Ellis „zapečetila“ a já mohl bezpečně odejít aniž bych se bál, že mi ji někdo ukradne. Ono „zapečetění“ spočívá v tom, že se celý povrch Ellis potáhne jakýmsi pancířem, kterým nepronikne téměř nic. Slyšel jsem, že by to mohl zvládnout pouze světelný meč, který používají Jediové. Co by ale v téhle pustině dělali Jediové…

Než jsem došel do města, uběhlo skoro půl hodiny. Na kraji města pochodovalo plno pochybných existencí z různých koutů galaxie, kteří se na této zapadlé planetě chtěli skrývat před zákonem. Myslím, že docela úspěšně.

Vydal jsem se severní širokou ulicí, kde bylo nejvíce lidí. Když už jsem tady, chtěl jsem se tu trochu rozhlédnout. Zjistil jsem, že tu žijí hlavně farmáři. Ti byli poznat na první pohled. Zašpiněné oblečení, staré věci, šetřili s každou mincí. Pak tu byli boháči – nejspíš nějací gangsterové – kdo jiný by zde mohl zbohatnout legálně. Viděl jsem zde i několik tvorů vůbec poprvé v celém svém životě – a že jsem toho už viděl hodně. Třeba jeden vysoký, skoro dva metry dlouhý, s velkýma ušima jako plácačky. Zrovna se pral s jedním Dugem a nezdálo se, že by díky své výšce nějak vyhrával. Pak tam přišel nějaký spratek a Dug dlouhána s ušima nechal na pokoji. Podivná planeta – Dug porazí dvoumetrového tvora, ale malého kluka se bojí.

U jedné staré ženy sedící v ulici, kde bylo plno stánků, jsem si koupil nějaké zdejší ovoce, které nejspíš pěstují tatooinští farmáři někde mimo město. Chutnalo kupodivu moc dobře.

Pak jsem se vydal do nejbližšího obchodu, abych si udělal obrázek o tom, co zde mají. Hned co jsem vešel dovnitř, odněkud zezadu vylétl tlustý tvor s tenkými křidélky (jak to, že se udrží ve vzduchu?) a začal mě obletovat kolem dokola.

„Hmm. Vypadáte, že sháníte nějaké specialitky, že? Cizinci vždycky chtějí specialitky,“ promlouval na mě jednou zepředu, podruhé zezadu.

„Jenom bych se podíval,“ řekl jsem a vydal se k vystavenému zboží.

„Kdyby jste cokoliv potřeboval, hned řekněte,“ nenechal se tvor odbýt.

„Dobře, tedy. Co máte za „specialitky“?“ potěšil jsem ho.

„Ano, ano, hned. Hned to přinesu,“ začal se prohrabovat věcmi a poletoval po celé místnosti. „Kde je sakra ten Anakin, když ho zrovna potřebuju?“ mumlal si pro sebe. Nejspíš měl na mysli svého otroka. Zjistil jsem, že zde otroctví není nelegální. Lidé chodí se svými otroky zcela veřejně.

„Á. Tady to je,“ skoro zařval, když našel nějakou malou součástku. „Dostal jsem to od jednoho pilota, který sem přiletěl z nějaké Chandrily.“

Bylo to malé, ve tvaru čtverce. Uprostřed to mělo červené tlačítko. „K čemu to má být?“

„To netuším, ale říkal mi, abych to hlídal jako oko v hlavě a že se pro to vrátí. Od té doby jsem ho už neviděl. Asi ho někdo zabil. Možná právě kvůli tomuhle.“

„Smím?“ vzal jsem mu to z jeho namodralé ruku a pořádně se na to podíval. Vypadalo to velice zajímavě. Skoro jako nějaký artefakt. Velice starý artefakt, přesto technologicky velice moderní. „Kolik za to chcete?“ zkusil jsem to, i když jsem věděl, že to bude drahé.

„Kašlu na to. Nevím k čemu to je. Jenom 200 wupií.“

„Mám pouze galaktické kredity.“

„Co se to tu sakra děje? To už jste druhej. Galaktický kredity neberu! Nikdy! Rozumíte? Za ty si tady nic nekoupíte.“

Ten artefakt mě ale docela zajímal. A měl jsem ho v ruce já. Co kdybych utekl? „Skutečně bych ho chtěl. Co výměna?“

„A co máte?“

„Tuhletu zbraň. Prototyp od Sienaru.“

„Sienaru? Co to má jako bejt. O ničem takovym jsem ještě neslyšel.“

„To je jedno,“ opravdu zapadlá planeta. „Je to ale velice kvalitní zbraň. Silná jako blasterový kanón.“

„Jako blasterový kanón? A to ti mám věřit, cizinče?“

„Vyzkoušejte si ji.“

„Dobře. Pojď za mnou,“ mávl rukou a začal se za neustálého kmitání křidélek přesouvat někam dozadu. Šel jsem za ním a ocitli jsme se v nějakém venkovním oploceném skladu, kde pracovalo plno mrňavých droidů.

„Tak jo. Zkusíme to,“ řekl, namířil na jednoho malého droida a vystřelil. Zpětný ráz blasteru ho odhodil téměř tři metry daleko – div nespadl na zem. Z malého droida zbyla jen kupa kouřících drátků a spojů.

„Wow. To je ale zbraň! Beru to, nech si tu blbinu,“ zajásal nad dobrým obchodem. Škoda že nevěděl, že až vystřelí popáté, zbraň se zasekne a již ji nebude moci používat. Proto Sienar výrobu zastavil, všechny zbraně se po pátém výstřelu zasekly.

Když jsem vylezl z jeho obchodu, obě slunce zastínily mraky a zdálo se, že se blíží něco velice nepříjemného. A taky že ano.

Písečná bouře je na této planetě DOST nepříjemná. Písek zalézal všude a já se musel dostat do Ellis. Než jsem k ní došel, byl jsem celý obalený.

Když se za mnou zavřely dveře, všechen písek začal opadávat na červený koberec na podlaze. Už abych měl toho droida, který by to mohl uklidit.

Sundal jsem ze sebe pískem obalené oblečení a vzal si svou oblíbenou vestu a košili z Corellie, volné kalhoty a pohodlné boty. Špinavé oblečení jsem nechal před vchodem. Až koupím toho droida, uklidí to.

Čistě oblečen jsem si sedl do vypolstrovaného sedadla za ovládacím panelem a opět zkoumal artefakt. Cítil jsem, jakoby z něj něco vyzařovalo. Nemohl jsem ale přesně říct, co to je. Několikrát jsem stiskl ono červené tlačítko, ale žádnou změnu jsem nezaznamenal. Zkusil jsem informační databázi Ellis, ale ani z ní jsem nic nezjistil.

Příjemný ženský hlas počítače Ellis mi jenom řekl, že tento artefakt podle poškození pochází pravděpodobně z doby před 3000 lety – někdy v té době byly Sithské války. Mohlo by to být z nich. Možná nějaký sithský artefakt. Napadlo mě, že bych mohl zaletět na Coruscant a zeptat se v Chrámu Jediů, ale pak jsem si vzpomněl, že tam mě nemají zrovna v lásce. Jednou jsem dostal za úkol zabít jednoho Jedie, který se tam vyučoval. Přišel jsem tam, nabonzoval to jednomu malému zelenému chlápkovi se špičatýma ušima (tuším, že se jmenoval Yoda, nebo tak nějak) a i přesto, že chytili toho člověka, který chtěl toho učně zabít, mě nemají rádi. Prý dělám temnou práci – prý se to blíží nějaké temné straně síly nebo něco podobného. Absolutně jsem jim tam nerozuměl.

Když už mě začínaly nepříjemně pálit oči od monitoru, stiskl jsem tlačítko na ovládacím panelu a z vypolstrovaného sedla se stala vypolstrovaná postel. Usnul jsem několik okamžiků potom, co jsem zavřel oči.

Probudilo mě až pípání počítače Ellis. K mé lodi se někdo blížil. Přiskočil jsem k pultu a napsal pár příkazů. Na obrazovce monitoru se objevila malá postavička v plášti. Nějaký Jawa si nejspíš chce prohlédnout mou loď. Třeba bude rád, když ho přivítám.

Vzal jsem si mini-blaster a vyšel mu vstříc. Otevřel jsem rampu a postavil se do vchodu. Když mě uviděl, otočil se a dal se do zběsilého úprku za podivného jekotu, který je pro Jawy charakteristický. Tihle tvorové, když jsou o samotě, jsou hrozní srabi.

První slunce již byla na obzoru a druhé se vynořovalo za dalekými horami. Byl čas dokončit obchod a konečně si pořídit toho droida.

Vzal jsem si s sebou druhý prototyp zbraně od Sienara, turban a ošuntělé oblečení, pod které jsem si připevnil mini-blaster a vydal se vstříc obchodu.

Pomocí scanneru okolí jsem lokalizoval nejbližší sandcrawler a vydal se tam.

Výběr neměli zrovna velký, ale přeci jen jsem si vybral. X-P3 – konverzační droid, který se dá použít i na obyčejné domácí práce. Jawové mi řekli, že když se budu snažit a naučím ho to, mohl by zvládnout i lehčí opravy lodi. Ukázal jsem jim Sienarovu zbraň a dostal k droidovi ještě pět termálních detonátorů. Ty se vždycky hodí.

S Xeepee jsme se vrátili do Ellis a já mu začal vysvětlovat, jak se věci mají a co by měl udělat. Na to, že to je konverzační droid byl zticha a poslouchal. Pak to ale začalo.

„Mohu-li se zeptat, pane, kam letíme teď? Co tam budeme dělat? Budu moci s vámi?“

„Ticho, Xeepee. Musíme se domluvit na tom, že budeš mluvit pouze tehdy, pokud budeš tázán, jasné? Jinak tě budu zapínat jenom na práci.“

To byl docela dobrý argument. Droid sklopil uši a dal se do úklidu mého oblečení, které bylo stále obalené pískem a leželo přede dveřmi na červeném koberci.

Otázky měl ale docela dobré. Co teď? Mohl bych se tady na tom Tatooinu poptat po nějaké prácičce, ale mnohem více mě zajímal ten artefakt.

„Xeeppe, chtěl bych se zeptat, jestli náhodou nevíš, co to je?“ zkusil jsem droidovi ukázat součástku.

„Nevím pane, ale řekl bych, že je to docela staré. Kdyby mi ti prokletí Jawové nevymazali paměť, mohl bych zkusit zapátrat v informační databázi.“

„Dá se nějak vymazaná paměť obnovit.“

„To mi není známo, pane.“

Mě také ne. Co by ale mohl droid vědět o součástce staré 3 000 let?

Zapnul jsem počítač Ellis a zkusil se podívat do kalendáře. Ještě, že jsem to udělal. Za tři dny mám být na planetě Naboo. Jeden chlápek z královského dvora chtěl přivést nějaké lahve s alkoholem, které jsem kdysi koupil na Nar Shaada. Lidé od královského dvora obvykle platí hodně peněz. Na Naboo, které patří k Republice, jistě v galaktických kreditech.

Dostal jsem Ellis do vzduchu, pak do vesmíru a tam nastavil souřadnice na skok.

Hvězdy v podobě teček se proměnily na čáry a pak celou loď obklopil hyperprostor.

Když počítač zapípal, že jsme na místě, automatický pilot Ellis vypnul hyperdrive a zmizel hyperprostor, objevily se hvězdné čáry a nakonec hvězdné tečky. První pohled mi však přivodil malý šok.

Kolem zelené planety bylo několik velkých bitevních lodí. Rychle jsem zapnul zastíňovací software, pomocí kterého mě neodhalí jejich senzory. Další prototyp, který jsem ukradl tentokrát z Incom Corporation. I s plánky, takže tuto technologii už nevyrábějí.

Spustil jsem scanning bitevních lodí a zjistil, že patří Obchodní federaci. To je společnost, které se nelíbí nový zákon ohledně zdanění obchodních cest, který Republika projednává nebo ho už odsouhlasila. O politiku se moc nezajímám, ale zdá se, že na protest začali s blokádou jedné malé planetky. Scanningem jsem odhalil, že zde nejsou žádné jiné lodě, kromě těch federačních. To znamená, že se to ještě ani nedozvěděli novináři. Obchodní federace musela přerušit veškerou komunikaci z planety. Napadlo mě, kolik bych dostal za takovou informaci peněz, ale novináře moc v oblibě nemám, a tak jsem to zavrhnul hned poté, co mě ta myšlenka napadla. Kdybych to ale řekl někomu z Republiky, třeba bych si šplhnul. Kdo ví ale, co na mě mají. Mohl bych tam přijít a oni by mě hnedka zatkli. V senátu jsou hrozní parchanti. S tím alkoholem toho asi víc nebude. Kdo ví, co se děje na povrchu planety. Mohl bych se ale podívat. Sám si někdy říkám, proč jsem tak zvědavý.

Když se vyhnu dohledu těch bitevních lodí, ani nepoznají, že jsem přistál (samozřejmě jenom a jenom díky zastíňovacímu softwaru). Bylo jich tu však mnoho a skoro všude. Napadlo mne, že to asi nebude tak snadné, jak jsem předpokládal. Měl jsem ale štěstí. Když počítač zrovna počítal nejlepší cestu na povrch, všechny bitevní lodě se začaly pohybovat a mizet v hyperprostoru. Zůstala tam pouze jedna, pravděpodobně řídící.

Snadno jsem se nepozorovaně dostal na povrch. Přistál jsem v hustém pralese, abych Ellis schoval.

Než jsem se z pralesa dostal, uběhly skoro dvě hodiny. Všude bylo plno bláta, které se lepilo na mé vysoké boty a klouzalo. O hustých křoviscích plných bodláků se ani nezmiňuji.

Nakonec jsem se tedy objevil na travnaté mýtině a v dálce bylo možno spatřit vrcholky budov hlavního města Naboo, Theed.

Do města se dalo dostat snadno. Obchodní federace používala jako svou armádu pouze bitevní droidy, kteří nejsou moc chytří. Dalo se jim celkem lehce unikat, i když měli velice pokročilé senzory. Kdo má ale rušičku, ten má vyhráno. Nejprve bych se měl podívat do paláce. Jestli náhodou nemá královna problémy. A kdyby ano, když jí pomůžu, jistě se mi štědře odmění.

K paláci jsem se doplížil asi za čtvrt hodiny. Kolem bylo plno droidů a dokonce i několik bitevních tanků AAT. Královně už asi nepomůžu. Pokud je ovšem v paláci. Při cestě jsem narazil na jednoho chlápka, který mi řekl, že se tajně organizuje odboj. Kdybych ho našel, mohl bych se k němu připojit a pomoci jim. Ten člověk říkal něco o kanalizaci ve městě. Ne že by se mi chtělo lézt do takových míst, ale nic jiného mi nezbývalo.

V kanále byla tma a hrozné vlhko. Ze stromu mi kapala za krk voda a stékala až na záda. V korytě na zemi protékala voda plná věcí, které obvykle lidé nechtějí vidět. Bloudil jsem změtí uliček kanalizace, až jsem narazil na život.

„Stát, kdo k čertu jsi?“ namířil mi do obličeje blaster jeden z ochranky královny.

„Feruban D’oth. Chci se připojit k vašemu odboji.“

„Dobře, každá pomoc dobrá,“ zašklebil se na mne a ukázal mi, abych šel za ním.

Chodba se stále rozšiřovala a vyústila v nevelkou místnost, kde se mačkalo snad padesát lidí. Chlápek od hlídky mě zavedl za svým velitelem.

„Pane, tenhle člověk by se chtěl připojit k odboji. Našel jsem ho, jak bloudí kanálama,“ zasalutoval.

„Dobře, děkuji vám Thoorne,“ řekl poklidným hlasem velitel a Thoorn odešel. „Vypadáte, že nejste zdejší. Snad z Corellie?“ Asi si všiml mého oblečení.

„Nejsem zdejší. Přišel jsem sem za obchody a když jsem zjistil, že zde máte problémy, rozhodl jsem se nabídnout vám pomoc. Samozřejmě ne zadarmo,“ usmál jsem se na něj.

„To jsem si mohl myslet. Obyčejný žoldák. Přesto vás budeme potřebovat. Oblečte si tohle, takhle vypadáte dost nápadně,“ ukázal na mé oblečení a podal mi výstroj palácové gardy. Nízké boty, chrániče holení, červené kalhoty, bojová přilba a protiblasterový pancíř, který se ani zdaleka nevyrovná mé bojové kombinéze, kterou jsem si však nechal v Ellis. Také jsem dostal vícefunkční blaster S-5, který střílí obvyklé blasterové výboje, ale i neškodné žahavé a uspávací. Také je vybaven tekutým kabelem, pomocí kterého se dá svázat nepřítel nebo s pomocí záchytné kotvičky vystoupat na vysoká místa.

Když jsem se oblékl a nechal své věci mezi zásobami zbraní v rohu místnosti, velitel rozkázal, že je čas podívat se nahoru. Už jsem se začínal těšit.

Rozdělil nás do několika skupin po deseti lidech a řekl nám, kam má kdo jít. Já jsem se měl s ostatními probojovat k hangáru a získat stíhačky. Když jsem si vzpomněl na bitevní tanky, docela jsem zalitoval, že jsem přistával.

Přesto jsem se stále těšil.

Každá skupina vylezla z jiného poklopu do kanálu. My jsme si našli jeden za místní studovnou. Bylo tam jen pár bitevních droidů, na které stačilo několik výstřelů a leželi nehnutě na zemi. Postup k hangáru byl snadný. Opakovala se pořád stejná strategie, která na bitevní droidy stoprocentně platila – schovávat se za rohem a střílet po nich. Jsou to jenom hloupé stroje.

Když už jsme byli skutečně blízko (poznal jsem to tak, že začalo houstnout rozestavění bitevních droidů a v dálce byl vidět první bitevní tank), zapípal můj comlink.

„Tady velitel. Všem jednotkám. Dostaňte se k jižnímu vodopádu. Je tu kapitán Panaka, potřebuje ochranu královny Amidaly, která se právě vrátila z Coruscantu. Opakuji. Dostaňte se k jižnímu vodopádu,“ zachřestil hlas velitele. Tak přeci jen nebyla na planetě. Podíval jsem se na své společníky.

„Všechno lepší než se stavět proti bitevním tankům,“ řekl jeden z nich a otočil se na cestu zpět. Ostatní se vydali za ním. Co mi zbylo jiného. Šel jsem za nimi. Možná by se ale divili, jak bych si s bitevními tanky poradil. Na opasku se mi pohupovali vylepšené termální detonátory.

U vodopádu moc lidí nebylo. Moje parta a ještě jedna. Napadlo mě, kde jsou asi ostatní. Že by to nepřežili? Kapitán Panaka byl člověk s černou pletí a tvrdým výrazem ve tváři.

„Dobře,“ řekl. „To snad bude stačit. Pojďte za mnou. Támhle mám čtyři vznášedla,“ ukázal na čtyři stroje opodál. Nasedli jsme a projeli nestřeženou oblastí města. Při cestě mě velitel představil kapitánu Panakovi. „Zdravím vás, příteli,“ řekl Panaka. „Jsem rád, že jste se rozhodl pomoci nám. Královna se vám za to jistě štědře odmění. Pokud to přežijeme,“ dodal.

„Co vlastně Obchodní federace chce?“ zeptal jsem se.

„Chce, aby královna podepsala smlouvu, která blokádu zlegalizuje. To nesmíme připustit. Vypadáte jako dobrý bojovník. Půjdete se mnou a královnou Amidalou?“

Jaká to pocta. Alespoň bude legrace. „Jistě, rád.“

Zastavili jsme na úpatí lesa, kde začínala rozsáhlá travnatá mýtina. Bylo zde plno lidí, kteří se připravovali na útok. Ochranka královny, gardisté, a také jeden malý chlapec, který mi tu poněkud neseděl a hrozně mi někoho připomínal. Jako bych ho už někdy viděl. Panaka se vydal rovnou ke královně.

„Myslím, že jsme prošli, aniž si nás někdo všiml, Vaše Výsosti,“ prohlásil rychle a vyklepával si přitom prach z oděvu.

„Jaká je situace?“ zeptala se královna, zatímco ostatní se namačkali těsně k nim.

Panaka zavrtěl hlavou. „Většina našich lidí je v koncentračních táborech. Několik důstojníků a gardistů vytvořilo podzemní hnutí proti invazi. Přivedl jsem všechny lidi, které jsem dokázal najít.“

„Tak dobře,“ královna uznale kývla směrem k tlustému tvorovi. „Gungani mají větší armádu, než jsme předpokládali.“

„Moc, moc dobrou!“ zarachotil gunganský tlusťoch.

Panaka unaveně vydechl. „Budeme ji potřebovat. Armáda Federace je také větší, než jsme předpokládali.“ Vrhl na královnu ustaraný pohled. „Podle mě tuto bitvu nemůžeme vyhrát, Vaše Výsosti.“

„Nechci ji vyhrát, kapitáne. Bitva je jen pro odpoutání pozornosti. Potřebujeme, aby Gungani odtáhli armádu droidů z Theedu, abychom mohli proniknout do paláce a zajmout místokrále Federace. Obchodní federace nemůže fungovat bez svého velitele.“

Nechala svá slova doznít a pak se podívala na muže stojícího za ní. „Co tomu říkáte vy, mistře Jedi?“ Takže jsou v tom zapleteni i Jediové. Začíná to vypadat stále víc a víc zajímavě.

„Je to dobrý plán,“ uznal Jedi. „Zdá se, že je to nejlepší možný tah, Vaše Výsosti. Je tu však stále velké riziko. I když bude armáda droidů v poli, místokrál bude dobře střežen.“ Toho se nemusíš bát Jedii. Nahlas jsem to ale neřekl. „Mohlo by padnou také mnoho Gunganů,“ dodal Jedi.

„Na to my být připraveni,“ odpověděl na nepoloženou otázku ten tlustý Gungan.

„Gunganské ztráty by mohli být menší, kdybychom se dostali do hangáru a vyslali naše piloty, aby sestřelili jejich řídící loď. Bez řídící lodi nemůže armáda droidů vůbec fungovat.“

Pak začala obvyklá diskuse o taktice. Kapitán Panaka vytvořil svůj tým, který půjde s královnou. Představil mě královně a královna se představila mě. Jmenuje se Amidala a všiml jsem si, že má moc pěknou postavu. U ní bych ale asi šanci neměl. I když…

Nejprve se musíme dostat skrz podzemní cesty do hangáru a získat stíhačky, pomocí kterých lze zničit řídící loď na orbitu planety. Pak se dostat do paláce a zajmout místokrále Obchodní federace. Skvělý plán a možná bude i nějaké vzrůšo. Mám rád bitvy.

Ve městě Theed bylo ticho. Většina bitevních droidů byla v poli, aby se vypořádala s gunganskou armádou. Zbytek byl roztroušen po městě v podobě patrol a hlídek po obvodu města. Nicméně na náměstíčku před hangárovým komplexem byly shromážděny tanky a nabooskou flotilu střežila silná jednotka bitevních droidů.

Já jsem se spolu s několika dalšími lidmi a kapitánem Panakou dostali na druhou stranu náměstíčka, než byla královna Amidala a její ochranka. Tak se droidové a bitevní tanky dostanou do křížové palby. Amidala vyslala ze své strany světelný signál a kapitán Panaka ho napodobil.

Pak jsme začali z úkrytů střílet. Přitáhli jsme tak pozornost droidů a bitevních tanků a královna se svými lidmi a dvěma Jedii (toho druhého jsem si všiml při cestě k hangáru – tedy jeho světelného meče) mohla v klidu vniknout do hangárů se stíhačkami.

Konečně nastal čas ukázat, kdo vlastně jsem. Začal nás obstřelovat jeden z bitevních tanků. Všichni se ukryli za roh budovy, do které tank pálil až mi padala na hlavu omítka. Vyrval jsem z opasku jeden termální detonátor a když palba na chvíli ustala, vyklonil se zpoza rohu a detonátor po tanku hodil. Strefil jsem se přímo do hlavně. Ohlušující výbuch roztrhal jak hlaveň, tak i celý hořejšek tanku na malé částečky a detonace s sebou vzala i pár bitevních droidů. Lehl jsem si na zem a začal se překulovat na druhou stranu ulice. Zem kolem mě vybuchovala a částečky dlaždic mi padaly do pusy a očí. Po cestě jsem dostal jednu střelu do ramene, ale zastavil ji můj pancíř. Nakonec jsem se na druhou stranu dostal a schoval se za další dům. Odtud jsem sestřelil asi třináct droidů, když se objevil další tank. Na něj začali pálit ze zálohy Panakovi lidé a Panaka se snažil dostat ke mně. Tank mu to však nedovolil. V dálce se začal rýsovat poslední z bitevních tanků. Dostal se ke svému kolegovi a začali permanentně obstřelovat ulici a domy, za které jsme se ukrývali.

Zase je to všechno na mně.

Zvedl jsem se ze země a šel podél stěny domu, abych se objevil za zády tanků. Po cestě jsem sestřelil tři droidy. Jednomu upadla hlava, ale tělo stále nekoordinovaně pochodovalo.

Když jsem se objevil za tanky, vyhákl jsem z opasku dva poslední detonátory a oba je najednou po tancích hodil. Výbuch mě tvrdě poslal k zemi a celým tělem mi projela tlaková vlna. Z tanků zbyla pouze kouřící hromada kovu. Panakovi lidé se tak mohli dostat z úkrytu a dodělat přeživší bitevní droidy.

Zvedl jsem se a oprášil zanesenou uniformu královské gardy. Přiběhl ke mně Panaka a vypadal docela udiveně. „To… to bylo skutečně výtečné. Pojď se mnou. Musíme pomoci královně v hangáru.“

Vběhli jsme do hangáru. Královna byla se svými lidmi naproti východu, a tak se několik zbylých droidů dostalo do křížové palby mezi nás a královnu. Lehli za několik vteřin. Panaka pak přistoupil ke královně a o něčem se bavili. Já se zatím díval, jak byla jedna z výletnuvších stíhaček sestřelena z venku nějakým tankem, který se ukrýval kdesi v okolí hangáru.

Potom se všichni začali přesouvat k východu, a tak jsem se k nim připojil. Najednou se však otevřely dveře a objevila se v nich jediná postava v plášti. Všichni na něj namířili zbraně a vyčkávali, co se bude dít dál. Já jsem se nějak nemohl ani hnout. A navíc mě v boční kapse u červených kalhot začalo něco hrozně pálit. Postava si pomalu sundávala kapucu a odhalila tak červenočernou potetovanou tvář a žluté oči. Také jsem si všiml, že měla na holé lebce několik růžků. Vypadala jako pravý démon.

Zkusil jsem hnout rukou a kupodivu to šlo. Pálení v kapse ale stále více a více sílilo. Hmátl jsem do ní a vyndal součástku, kterou jsem koupil na Tatooinu. Ani nevím, že jsem si ji tam dával. Byla zbarvená do červena a nemít rukavice, jistě bych si o ní popálil kůži. Co se to s ní stalo? A proč jsem se nemohl ani hnout? Schoval jsem ji zpět do kapsy.

Starší z Jediů nařídil ostatním, aby to nechali na něm. K němu se připojil ten druhý Jedi a oba zažehli své světelné meče. Napadlo mě, že bych si měl také jeden pořídit. Jistě by za něj kdekdo tučně zaplatil. Snad se jich později zeptám, za kolik by ho prodali.

Panaka ucouvl dozadu a spolu s královnou pokračovali dál. Doběhl jsem je, ale objevil se další problém. Z cesty, kudy chtěl Panaka pokračovat, se vyvalili tři útoční droidi a začali zaujímat bitevní postavení. Kolem nich se vytvořil kruh energetického štítu a začali pálit. Jako první to dostal jeden z gardistů stojících vedle mě. Přímo do hlavy. Jeho mozek mi stékal po protiblasterovém pancíři.

Všichni rychle běželi do úkrytu a přitom se snažili prostřelit energetické štíty. Situace vypadala beznadějně. A já jsem už neměl žádný svůj vylepšený detonátor. Panaka, královna a její lidé pálili, ale moc to nepomáhalo. Snažil jsem se strefit do určité části droideků a zničit tak energetické pole, ale všechny výboje se od něj odrážely. Kdybych tu měl alespoň svůj útočný blaster s protonovými střelami. Ty by štítem jistě pronikly. Padlo ještě asi sedm nebo deset vojáků, když se jedna ze stíhaček, která v hangáru zůstala a vypadala neobsazená, otočila proti droidekům a vypálila na ně tři rány. Každá na jednoho stačila.

Pak už byla cesta volná. Královna, její dvorní dámy, Panaka a jeho lidé spolu se mnou se ubíraly průchody, které vedly z hlavního hangáru přes město do paláce. Byla to bitva v běhu vedená dům od domu, chodbu za chodbou, proti bitevním droidům, kteří zůstali v theedských kasárnách. Naráželi jsme na droidy jednotlivé i bitevní eskadry a pokaždé nezbývalo než si probít cestu, aniž by jsme se zapletli do regulérního střetu.

V důsledku toho jsme se vyhnuli přímé cestě a namísto ní zvolili takovou, kde byla menší pravděpodobnost kontaktu s droidy. Panaka používal k cestě do paláce podzemní tunely, skryté průchody a spojovací závěsné lávky, s jejichž pomocí jsme se vyhýbali hlídkám, které chodili po ulicích a náměstích. Do paláce jsme vnikli dřív, než jsem doufal. Byli jsme již v polovině cesty, když se za rohem chodby před námi objevila celá hlídka bitevních droidů a spustila palbu. Všichni se přitiskli k výklenkům zdí a začali odpovídat palbou ze svých zbraní. Objevovali se další bitevní droidi a po paláci se rozezněl zvuk poplašného zařízení.

„Kapitáne!“ vykřikla královna až mi zalehlo ucho, protože jsem stál hned vedle ní. „Na tohle nemáme čas!“

Panaka se horečně rozhlížel a hledal nějakou únikovou cestu. Asi si všiml velkého proskleného okna, protože na něj namířil svůj blaster a vystřelil rám s výplní. Spolu s Panakou a královnou jsme vyrazili z úkrytu a hbitě vylezli roztříštěným oknem ven na římsu.

Šest pater pod námi duněly vodopády a nádrže, odkud tekla voda do řady propojených jezírek na palácových pozemcích. Panaka nám nařídil, abychom použili tekuté kabely ve svých zbraních a dostali se tak o několik pater výš. Všichni jsme namířili k obloze a vypálili. Z hlavní blasterů vystřelila tenká lana na jejichž koncích byly ocelové hroty, které se zaryly do kamene. Téměř současně jsme aktivovali stoupací mechanismy a byli vytaženi nahoru.

Na horní římse Panaka opět vystřelil výplň okna z rámů a dostali jsme se tak do chodby poblíž trůnní místnosti, kde se jistě ukrývá místokrál Federace. Najednou nás ale obklopilo několik útočných droidů jako by nás čekali a byli jsme v pasti. Královna se vyděšeně rozhlížela, ale nakonec to vzdala. „Odhoďte zbraně.“

Takhle trapně prohrát kousek od cíle. Kdybych jen měl svoje zbraně.

Droidi nás zajali a odvedli do trůnní místnosti za místokrálem.

„Vaše povstání je u konce,“ řekl místokrál, který vypadal jako nějaká žába, které jsem jednou viděl na Alderaanu. „Jste mým zajatcem. Teď nastal čas, abyste podepsala smlouvu.“

Najednou se otevřely dveře do trůnní místnosti a objevila se v nich druhá královna. Byl jsem z toho poněkud zmaten, ale napadlo mě, že to bude asi královnina dvojnice na její ochranu. S podobným systémem ochrany se setkávám celkem často. Několikrát se mi stalo, že jsem dostal za úkol někoho zabít a nakonec to dostal pouze jeho dvojník.

Dvojnice královny vystřelila a přilákala tak k sobě a jednotce jejích lidí plno droidů z trůnní místnosti. Na ochranu místokrále zbyli pouze tři. Teď mám šanci je dostat. Sice beze zbraně, ale mohl bych to zvládnout i tak. Pokud by mi Panaka pomohl.

Než jsem však stačil něco udělat, královna přiskočila ke královskému trůnu, stiskla na něm nějaké tajné tlačítko a vyndala z něj dva ukryté blastery. Jeden z nich hodila Panakovi a oba se se zbylými droidy vypořádali. Dva z gardistů zavřeli dveře a v pasti se objevil pro změnu místokrál a jeho pobočník.

„Žádná smlouva se podepisovat nebude,“ řekla vítězně královna. „Prohrál jste.“

Po těchto slovech mi opět projel nohou žár způsobený součástkou z Tatooinu. Na jednom z monitorů v trůnní místnosti, které ukazují jednotlivé místnosti paláce, jsem si všiml, jak ten tetovaný rohatec právě zabil toho staršího z Jediů. Mělo to snad co dělat s tím, že mne součástka začala pálit víc?

Přistoupil jsem k monitoru, abych lépe viděl. Mladší Jedi na rohatce zuřivě zaútočil a zdálo se, že ho také porazí. Přepůlil rohatcův světelný meč na dvě půlky, ale tetovaný ksicht se přesto nevzdával. Jednu půlku odhodil a pokračoval v boji s tou druhou.

Za má záda se postavil Panaka i královna Amidala a pozorovali se mnou průběh boje. Ostatní gardisté se zatím postarali o místokrále a jeho pobočníka.

Pak začal zase útočit rohatec. Srazil mladého Jedie na stranu a vyvedl ho z rovnováhy. Rychle udeřil znovu, mnohem silněji, a tentokrát ztratil Jedi půdu pod nohama a skulil se přes okraj jámy vedoucí ho hlavního reaktoru elektrárny dodávající energii paláci. Jedi padal dolů, ale v poslední chvíli se zachytil výklenku kousek pod okrajem jámy. Jeho meč spadl do hlubin reaktoru. Nad Jediem stál rohatec a čekal, až se mladík pustí.

Z kapsy jsem vytáhl žhnoucí artefakt a opět se na něj podíval. Nezaznamenal jsem žádnou změnu. Jenom to, že byl celý rudý. Skoro stejně, jako to tlačítko. Tlačítko. Zkusil jsem ho stisknout.

V tu chvíli mnou projela podivná vlna energie. A to samé se stalo s rohatcem. Jak tam tak stál nad propastí, zcela se zparalyzoval. Mladý Jedi pomocí nějakého kouzla dostal do ruky meč mrtvého Jedie, přeskočil paralyzovaného rohatce a přeťal ho v půli. V tu chvíli červená barva z artefaktu vymizela a podivná energie mé tělo opustila.

Cítil snad ten tetovaný muž to samé co já? Byli jsme skrze ten artefakt nějakým způsobem spojeni? Zkusil jsem znovu stisknout tlačítko, ale nic se už nestalo. Vzpomněl jsem si, že počítač Ellis identifikoval součástku z dob Sithských válek. Mohl to tedy být nějaký sithský artefakt? Proč to ale působilo na toho rohatce. Byl to snad Sith? Ti byli přeci vyhlazeni. Nebo snad ne? Sám na tyto otázky těžko odpovím…

Po zatknutí místokrále jsem se dozvěděl, že piloti stíhaček zničili řídící loď droidů a gungani tedy svou velkou bitvu také vyhráli. Na Naboo dorazili hlavní představitelé Republiky v čele s Nejvyšším kancléřem Galaktického senátu, Palpatinem (to jméno mi nic neříkalo – asi bych se měl o politiku více zajímat). Také se zde objevili členové Rady Jediů v čele s tím zeleným trpajzlíkem se špičatýma ušima. Nerad bych se s ním znovu setkal, a tak jsem se ukryl do ústraní. Třeba by mě spojoval s tím rohatcem, byl bych v podezření a nedostal bych kýženou odměnu od královny Amidaly.

Pak se konal pohřeb toho staršího Jedie, co ho dostal ten rohatec. Pozváni byli pouze blízcí lidé, ale já bych tam ani nešel. Není to hezký pohled vidět spalující se mrtvolu. Jak se na ní peče tuk a maso. A to nemluvím o smradu, který spalující se mrtvoly vydávají. A to i přes složitý systém klimatizace.

Po pohřbu začala v Theedu oslava vítězství. Panaka mi řekl, že po skončení oslavy dostanu od královny odměnu. Nemohl jsem se dočkat. Představoval jsem si zase nějaké nové zbraně, za které mi budou na méně civilizovaných planetách platit vysoké částky. Jaké však bylo moje zklamaní, když jsem spolu s několika dalšími gardisty dostal vyznamenání za statečnost.

No, alespoň byla legrace…