120 vteřin
Autor: Mary Skywalker & Danny Notingway
„Takže tvé poslední rozhodnutí tohle je?“ Mistr Yoda, sedící na svém čestném místě v kruhovém zasedacím sálu Rady, se nepatrně napřímil. Přestože se snažil zachovat si chladnou hlavu, tento rozhovor pro něj měl větší význam, než si sám připouštěl.
„Ano, mistře. Zítra odcházím. Odcházím dát naději těm, co ji potřebují, odcházím otevřít brány všemohoucí Síly trpícím.“ Slova, tak odhodlaná a pevná, až se zdálo, že byla dlouho předtím připravována, než byla konečně vyřčena, patřila asi třiadvacetileté dívce. Stála uprostřed místnosti a její tvář nenesla ani stopu emocí, které se jí, ač s obtížemi, podařilo skrývat. Anjenicia Searf, nejmladší člověk, jakému kdy byl udělen titul mistra Jedi, hleděla Yodovi hrdě do očí. Rozhodla se opustit klidné a bezpečné prostředí Chrámu a vydat se vlastní strastiplnou cestou, jen aby mohla naplnit své poslání, poslání pomoci a pochopení.
„Dobrá tedy. Jestliže to skutečně za nezbytné považuješ, zbraňovat ti v tom já nebudu. Buď jen pamětliva Kodexu a mravních zásad rytířů Jedi. Jednej vždy v klidu a míru s použitím Síly. Aby dobře se ti vedlo, modlit se já budu.“
Mladá žena se mírně poklonila a s pohnutím v hlase, které již nedokázala skrýt, poděkovala za vlídná slova.
„Ať tě Síla provází,“ požehnal jí ještě stařičký Jedi na cestu, ze které se nejspíš dlouho nevrátí.
„Ať provází vás, mistře.“
Sklopila hlavu, ne však na znamení ztráty hrdosti. Nebyla tak silná, jak si myslela, že je. Nechtěla, aby Yoda viděl slzy, které se jí tak náhle vehnaly do očí. Nenáviděla loučení. Přehodila si kápi svého pláště přes dlouhé plavé vlasy a pomalu, ale pevně, odcházela. Netoužila nikoho potkat, nikomu nic vysvětlovat ani dávat sbohem. Ačkoli ji milovala, chtěla tuto svatyni, která pro ni byla víc než dvacet let domovem, opustit hned ráno před svítáním.
Ohlédla se, ale neviděla nikoho, jen její vlastní svědomí jí připomínalo, že jedné osobě rozloučení dluží.
* * *
„Tak přece odcházíš. Myslel jsem, že si to ještě rozmyslíš.“ Pokolikáté tohle dnes ještě uslyší? Tentokrát ne v posvátné místnosti Rady, nýbrž ve svém útulném apartmánu o několik pater níže, hovořila Anjenicia se svým učedníkem Timem Graewinem. Byl jejím padawanem již tři roky, od té doby, co se stala mistrem. Timův bývalý učitel zahynul tragicky na jedné z misí , proto se Anjenicia rozhodla vzít tehdy patnáctiletého chlapce pod svá ochranná křídla. Za ta léta se mezi nimi vytvořil hluboký citový vztah, možná pevnější pouto, než jaké je mezi mistrem a učedníkem obvyklé. Proto jí její odchod dělal starosti.
„Nerozmyslím, Time. Je to můj osud. Oni to potřebují a vás, dobrých rytířů nápomocných Galaxii je v Chrámu dost. Ti nebožáci tam potřebují mít nablízku někoho, kdo se jich v jejich utrpení zastane.“ Snažila se mluvit trpělivě a neutrálně, přesto se však do jejího hlasu vkrádal smutek. Nedovedla si představit, že ho nebude mít vedle sebe, že s ním nebude moci mluvit, že neucítí jeho uklidňující přítomnost. Byl pro ni víc než jen pouhým žákem. Vstoupil do jejího života, ještě když byla mladá a nezkušená, přesto jí dokázal říkat „mistře“ a uznávat ji. Bylo to pro ni cennější, než se mohlo zdát. Naučil ji být skutečným mistrem Jedi…
„Chápu,“ vytrhl ji Tim z úvah. Jindy slýchala jeho hlas ráda, byl veselý a zvučný, dnes však zněl podivně prázdně a dutě, snad jako by mu ani nepatřil.
Byla si vědoma toho, že jestli jí bude jen chybět, tak on nebude moci bez ní žít. Poprvé ve svém životě pocítila výčitky svědomí. Náhle se jí chtělo vše změnit, zůstat tu s ním…bylo však pozdě. Rozhodnutí bylo učiněno.
,Jsi dětinská´, napomenula sama sebe. ,Tim je už přeci dospělý a dokáže se o sebe sám postarat. Má dost síly k tomu, aby se z něj stal dobrý rytíř Jedi. Víc ho už naučit nemůžeš.´
Ačkoli si byla jistá, že Tim bude v dobrých rukou, stále ji však něco uvnitř hryzalo.
Proč jen je tak těžké odejít?
„Musím se připravit na cestu, chci před úsvitem opustit Coruscant.“
Opět s hlavou skloněnou, opět se zvlhlýma očima. Opět jí docházela slova.
Nechtěla však ztratit svou hrdost s pár slzami.
„Přijdeš se rozloučit?“
„Síla s tebou,“ řekla tiše místo odpovědi.
Když se tak ubírala přes chodbu do svého pokoje, došlo jí, že uniká před vlastní slabostí.
* * *
Ležela v posteli a nemohla usnout, přestože noc pomalu končila. Hlavou jí táhly myšlenky plné nezměrného smutku, které ji sužovaly. Sama teď pochybovala o své síle a neústupnosti.
Proč? Proč, když se jednou rozhodla jít, teď tolik trpí?
Z vedlejšího pokoje uslyšela kroky. Tim. Ano, to on byl zodpovědný za to, co teď prožívá. To on způsobuje, že je její mysl tak rozkolísaná a nedokáže se spojit se Sílou. To kvůli němu váhá…
„Jenny?“ zašeptal, když přišel k jejímu lůžku. „Spíš?“
Nedokázala mu lhát a nechtěla mu lhát. Pomalu otevřela oči a upřeně se na něj zadívala. Jaká to změna za těch pár let, pomyslela si. Z nesmělého hloubavého chlapce, kterého jí přidělili, aby ho učila poznávat vědění Síly, vyrostl statný mladý muž. Až teď si uvědomila, jak moc se jí líbí. Světlé vlasy, nakrátko střižené, které doplňoval tenký copánek typický pro padawany, oči, jejichž modrou zář nebylo možno ve ztemnělé místnosti vidět, ale kterou tak důvěrně znala, vypracované svaly, které v dnešní večer nezahalovala tunika…již se na něj nedívala jako na dítě, jako na svého mladšího bratra, ale jako na muže, ke kterému ji pojí hluboké přátelství.
„Ještě ne,“ odpověděla tiše a zahleděla se mu do očí. Byla to tak slabá chvíle, tak slabá, aby se daly skrývat city. Ucítila své srdce, jak buší o poznání rychleji. Jak je to možné? Copak sama nechápe své city?
Sedl si k ní na postel a vzal ji ostýchavě za ruku. Neodporovala. Ačkoli cítila vnitřní pochybnost, věděla, že se tomu nedokáže ubránit, bylo to příliš silné. Jen jedna noc jim zbývala, aby tento problém vyřešili. Jedna noc, aby se stalo všechno, co se stát mělo. Z Anjeniciina srdce se začaly drát emoce prudce na povrch a nešlo je zastavit.
Když jí zabořil ruku do vlasů a pohladil tvář, porozuměla konečně svým krásným i mučivým pocitům. Tima, svého padawana, milovala, tak jako miluje žena muže. Když si to uvědomila, lekla se toho. Bylo to proti Kodexu, proti jejímu vlastnímu přesvědčení, ke kterému byla vychovávána.
Nebylo však úniku, pouta lásky ji svazovala natolik, že nebyla schopna se tomu vzepřít. Toužila po lásce a byla šťastná, že ji potkala.
Nemusela to ani říkat, aby pochopil. „Miluju tě, Jenny,“ vyznal se šeptem ze svých dlouholetých citů. „A ještě než odejdeš, chci, abys to věděla.“
Frekvence srdečních tepů se zvýšila, když ji poprvé políbil. Nejdřív letmo, zkoumavě, potom už čímdál vášnivěji.
Měla to být jejich noc, a nakonec taky byla.
* * *
Stříbročervená stíhačka se odlepila od povrchu přistávací plochy a s prudkým stoupáním vzhůru do vesmíru za sebou nechávala ulice hlavního města, časného rána o něco poklidnější než za bílého dne.
Anjenicia Searf, její pilotka, však tento pohled nevnímala. Vlastně nevnímala vůbec nic. Nevěděla ani, kdy se probudila a kdy odešla.
Jen stopy po slzách na její tváři prozrazovaly pochmurné myšlenky. Myslela na včerejší noc, na to, jak byla krásná, ale zároveň zanechala v jejím srdci hlubokou jizvu. Nesměla milovat, byla přece Jedi. Až teď si uvědomila, že proto odchází. Jak slabá je! Obrací se k nesnázím zády a utíká…
Až zelenomodrý astrodroid ji svým pípáním probral z opojného a současně mučivého snění.
Bylo potřeba zadat souřadnice cíle. Planeta Elmoir. Toto jméno vyvolalo v Jennině mysli mnoho asociací a donutilo ji myslet na něco jiného než na své trápení.
Prostí lidé utlačováni tyranií svého krutovládce. Ano, to on měl být jejím cílem. Ačkoli to nebylo známé, dobře věděla, že tato krutá bytost, která si snad ani nemůže říkat lidská, ovládá Sílu. A prostřednictvím ní i životy jiných… . Musí to přestat.
Už nemyslela na Tima, na to, jaké city k němu chová a na výčitky, které má z toho, že ho opouští. Její mysl se upřela pouze a jenom k trpícím.
A potom, z ničeho nic, i do mysli samotného Temného Jediho, který planetu okupoval. Bylo to jako tažný paprsek, něco, čemu se nelze ubránit. Ten pocit zlověstné slasti ji zaplavil smysly. Ač v tomto spojení prodlévala jen několik sekund, dalo jí to víc než hodiny meditací.
Věděla, že tohle setkání nebylo poslední.
První setkání s Temnou stranou Síly.
Jak slabá si najednou připadala se svými nicotnými trablemi.
* * *
Pět let uplynulo od příchodu Anjenicie Searf na Elmoir. Pět let, které Galaxii po miliardách let své existence připadaly jako zlomek sekundy, přesto však pro mnoho tvorů osudných. Kolik se jen zrodilo a kolik zahynulo živých duší? Kolik násilí bylo spácháno a kolik hříchů odpuštěno? Zlo se však šířilo dál, v těchto dobách pro spravedlnost nepříznivých. Měla přijít zlá doba. Doba, která přinese zkázu všem, kteří se do ní narodí. Doba, jež si žádá daň ze skutků, které spáchali ti, jež unikají trestu. Doba pomsty a zadostiučinění od těch, kterým byla moc po dlouhá léta odpírána.
Temná strana Síly, zapomenuta, avšak znovu nalezena, dostala příležitost zničit dobro jednou provždy. Tak svůdná a zdánlivě všemocná otevřela náruč těm, kteří hledali smysl života na tomto světě a jejichž srdce se snadno nechalo zlákat.
Mezi nimi byla i krásná Jenny, dívka, jež odešla s odhodláním bojovat za práva zubožených, však nakonec svému nepříteli podvolila se. Poznala, jak chutná moc a poznání, a zatoužila pít z pramene nenávisti a hněvu navždy. Stala se služebnicí zla, ničivou zbraní jako všichni, kteří nedokáží odolat jeho pokušení.
Přesto nebyla její duše prohnilá skrz naskrz. Nezapomněla na toho, kdo ji o mnoho světelných let dál miloval a kdo na ni čekal.
Přestože podléhala neúprosným zákonům Temné strany, stále jí ještě zůstalo svědomí.
A tak se jednoho dne vypravila zpět na Coruscant s ambicí přimět svého učedníka, aby ji následoval.
* * *
Seděl zamyšleně v sále, kde přes den trénují novici své první pohyby se světelným mečem, meditoval. Byl večer a tísnivé ticho se rozlévalo po zšeřelé místnosti.
Pokoušel se navázat kontakt s živoucí Silou, aby mu dala vůli žít dál. Cítil, jak každým dnem slábne a umírá. Od té doby, co ho opustila ta, jež miloval víc než svůj život, jež ho naučila znát taje vesmírné Síly. Nemohl dál bez Jenny žít. Každý den se za ni modlil a myslel na ni. Tolik toužil po jejím návratu, že sám nebyl schopen normálně existovat. Bylo mu jasné, že jestli se Jenny nevrátí, zemře žalem.
Ačkoliv si uvědomoval, že jedná proti Kodexu, trpěl za ni, myslel na to, co dělá a jak se má, ve snech se mu každé noci vracela její tvář, co se smála a zas plakala, její vlasy, které si jen jednou v životě mohl pohladit, její hlas, co k němu byl vždy tak laskavý… .
Nemohl jen tak sedět a čekat, až přijde smrt. Nemohl najít utěšení ve všemohoucí Síle. Tolikrát se pokoušel spojit se s Jenninou myslí, tolikrát zbytečně. Jako by ho oddělovala nejen nekonečná Galaxie, ale i jakási neviditelná zeď.
Bál se o ni, stejně tak jako se kdysi bála ona o něho, když byl ještě dítětem. Věděl, že ho miluje, jen zoufale toužil po její přítomnosti. Dal by klidně svůj život všanc jen, aby ji našel a mohl ji alespoň na okamžik spatřit. Nevěděl však, kde ji má hledat. Pouta byla zpřetrhána stejně jako veškerý kontakt skrze Sílu.
„Kde jen může být?“ nevydržel nával drtivých emocí, které se na něho toho večera valily.
„Pět let tu na ni čekám a ona nepřichází… co když se jí něco přihodilo?“
Nevšiml si, že hovoří sám se sebou, jako to dělávají duševně nemocní.
„Třeba se jí něco stalo, třeba…“ skoro se ani neodvážil dokončit tu zdrcující myšlenku. „ Třeba je už dávno mrtvá...“
„NE!“ odpověděl jeho vnitřní hlas prostřednictvím jeho těla. „Není mrtvá. Není! Cítím to…“
Něco jako teplý závan pocitů ho náhle udeřilo do mysli. Byly tak známé… něco… něco, co dávno čekal.
„Jenny?“ zavolal opět sám k sobě. „JENNY?“
Musí to být ona, přece to ucítil, nespí, je vzhůru, tady, v Chrámu Jediů na Coruscantu, kde ho před lety zanechala… Je tu, musí tu být…
Je blízko.
Masivní mahagonové dveře, potažené žáruvzdornou ochrannou vrstvou odolnou cvičným čepelím padawanských mečů, se se zaskřípěním otevřely.
„Jenny…,“ hlesl na smrt bledý Tim Graewin s očima upřenýma na právě vcházející postavu.
Nemýlil se. Byla to Anjenicia, jeho mistryně a jeho láska, na kterou každou noc zoufale a bez naděje na návrat myslel.
Ta, co tady uviděl, se však vymykala jeho vzpomínkám. Kápě přetažená přes hlavu, jak ji nosívala, už si vzpomínal… jenže ne hnědá, ale černá. Černá jako bezhvězdná noc, jako tunel beze světla na konci, jako nicota bez naděje.
„Jenny,“ opakoval ohromen, téměř neschopen slova. „Přece ses vrátila.“
„Ano.“ Její hlas byl tak chladný, že ho nepohladil po duši, jak by si býval přál, nýbrž mu bodnul do srdce ledový kůl.
„Vrátila ses za mnou?“
Sňala kápi a zář jejích vlasů zaplavila místnost. Dnes nechtěla podléhat citům, nechtěla si připouštět, že ještě něco cítit dokáže. Když se tak dívala na svého bývalého padawana, kterého kdysi (a možná doteď) milovala, staré myšlenky jí pronikaly do srdce.
Ne. Není tu proto, aby ji ovládaly dávno zapomenuté city. Pohřbila je hluboko, hluboko do temnoty své duše.
Odvrátila hlavu od Tima, aby nemusela hledět do jeho upřímných modrých očí. Jejich bezelstnost ji ničila. Znovu s hlavou svěšenou, znovu na pokraji slz. Proč se jen nedokáže ovládat?
„Vrátila jsem se, abych ti ukázala pravou cestu.“ Mluvila tiše, prázdně. Nedokázala působit nadřazeně a majestátně, jak měla.
Tim Graevin na ni znovu pohlédl. Tentokrát však jinak než předtím. Věděl to. Věděl, že se dala cestou temnoty. Pocítil už jen prázdnotu a opovržení. Jak to mohla udělat? Ta, co ho vždy učila jednat v míru a v souladu se Sílou?
„Cestou temnoty? Nikdy!“
Neuvědomil si, že se jeho klidný tń hlasu proměnil v zoufalý křik.
„Dobrá tedy.“ Anjeniciina slova zněla tak neuvěřitelně krutě, způsobovala Timovi nezměrné trauma. „Dám ti na vybranou. Buďto půjdeš se mnou, miloval jsi mne přece…“
Tim byl silnější než ona. Dokázal ovládat své emoce a nemyslet na své trápení.
„…nebo?“ skočil jí neohroženě do řeči.
„…zemřeš mojí rukou.“ Verdikt byl neúprosný. Trvalo jen zlomek sekundy, než si zvolil správnou možnost.
Ačkoli to bolelo, aktivoval svůj modře zářící meč. S výrazem člověka za každou cenu bránící dobro a spravedlnost, střetla se jeho čepel s rudou jako krev, patřící kdysi nejbližší osobě, kterou měl.
Bylo to jak ta nejošklivější noční můra. Teď ale nebyl čas přemýšlet, proč neštěstí potkalo zrovna jeho. Přišel čas zúčtování.
„Sám sis vybral,“ řekla již klidně Temná Jedi.
Dvě čepele se střetly znovu v krutém tanci. Ostré záblesky bily do očí a nelítostně ničily to, co jim překáželo v cestě. Nebylo vyhnutí. Jeden z nich musel zemřít.
Jenny stačila v zápalu boje pohlédnou svému protivníkovi do očí. Byly to oči dítěte, o které se starala, oči muže, který ji věnoval svou lásku, oči přítele, kterého tak podle zranila.
Ne. Tak zlá zase není. Nedokáže ho zabít pro své ideály. Jeho přesvědčení je správné, slabá byla pouze ona.
Konec je blízko. Naposledy se nadechla a v duchu požehnala světu, ve kterém žila a ve kterém našla svou zhoubu. Neměla sílu proklínat. V posledních chvílích života si uvědomila, jak zoufale si přeje, aby Tima nepotkal stejný osud, jako ji. Ačkoli to nikdy neřekla nahlas, milovala ho.
„Sbohem,“ zašeptala tak tiše, že to nemohla slyšet ani ona sama.
Svěsila ruce podél těla a nechala modrou záři, ať jí projede tělem. Klesla na zem a její tělo zmizelo v splynutí se Sílou, které se těsně před smrtí odporoučela. Bylo jí odpuštěno.
„Ne!“
Podíval se na temný plášť, jediné, co zbylo po jeho milované. Zabil ji. Zabil tu, pro niž léta trpěl. Zabil svou mistryni, která ho vychovala. Zabil svou jedinou lásku…
„Ne, to jsem neměl… Proklínám sám sebe!“
Už si nepřipouštěl bolest. Bylo na to příliš pozdě.
Zabit vlastním mečem pomalu padal k zemi, která ho přivedla na svět a která bude co nevidět i jeho hrobem.
Nezbylo mu času doufat, že mu bude lehká.
|
