Sólový souboj

Autor: Shan Taish
Překlad: Yanna

Písečná bouře divoce kvílí a burácí ve vzdáleném opuštěném kaňonu. Vichřice útočí na prostou a osamělou chatrč, příval písku marně naráží na pevné vnější zdi.
Uvnitř chatrče je neutuchající hněv bouře přerušen náhlým jiskřivým výbojem a zabzučením zažehnutého světelného meče. Ten zvuk je v galaxii vzácností. Pouhé vlastnictví té zbraně je nyní rozsudkem smrti, mnohé se změnilo na jeho dřívějším statutu symbolu spravedlnosti a míru. Vzdor nebezpečí, nedbalé pohyby jeho vlastníka dávají najevo pramálo ohledů na možné náhodné odhalení.
Modré světlo se chladně odráží od kamenných stěn, jeho stín se pohybuje a kýve v odměřeném rytmu, jak meč vykresluje do vzduchu neviditelný motiv. Žár míhající se ztemnělou místností zůstává nespatřen osamělým obyvatelem. Starcovy oči jsou zavřené v nenucené koncentraci. Pohybuje se sebejistě ale s rozmyslem a spoléhá se na svůj vnitřní zrak, nezastřený léty, během nichž byly tyto schopnosti nepotřebné. Obuté nohy, kdysi tak hbité, až to bralo dech, zpomalilo stáří. Ačkoliv jejich ladné pohyby dosud prozrazují grácii a sílu, našlapují s větší opatrností než kdysi.
Ten dlouho známý motiv sám je meditací, ulehčující žalu, pocitu marnosti, lítosti a ano, dokonce i strachu. Opakoval se už tisíckrát od té doby, co stařec přišel na toto pusté a osamělé místo a v následujících letech bude ještě mnohokrát opakován.
Motiv skončil, stařec zastavuje svůj pohyb. Slábnoucí bzučení meče se ztrácí v ničivých nárazech větru so stěn chatrče. Jeho dech se v suchém pouštním vzduchu zklidňuje.
Náhle stařec prudce otevírá oči. V modrých očích to zajiskří a ústa se zkroutí v úsměvu, pak jsou hnědě oděné paže a oči opět ve střehu.
Přikyvuje a pak se náhle opět vrhá do akce, meč je nyní ve svých pohybech důraznější, jeho praskající bzučení přehlušuje řev bouře venku. Vykračuje a provádí výpad, uskakuje a pak se otáčí, jeho nepravidelné pohyby se jeví nevypočitatelně.
Přesto je v jeho pochybech něco zvláštního. Vypadají pantomimicky, jen část bitvy je viditelná. Jakoby stařec vykresloval jen polovinu motivu, jakoby tu byl ještě někdo další a pohyboval se spolu s ním, zrcadlový odraz, protějšek.
Pokračuje ve svých pohybech za doprovodu kvílejícího větru, dokud neklopýtne o lem svého roucha. Na okamžik se zastavuje, těžce oddechuje, pak ustupuje a znovu pozvedá meč k obraně. Pauza a pak se opět vrhá do akce, vykresluje mečem do nehybného vzduchu rozmazaný modrý oblouk.
Vytí bouře postupně slábne spolu se starcovými pohyby. Na čele se mu leskne pot a čepel meče mizí. Na chvíli se zastavuje, jak se jeho prudké oddechování zklidňuje, poté pokleká k truhlici a uschovává do ní jílec pod šedivé pončo. Pomalu zavírá truhlici a napřimuje se.
Opět se objevuje náznak úsměvu. "Příště, Mistře, tě nenechám vyváznout tak snadno."
Ve větru se ztrácí ozvěna smíchu.