* * * Padesát let před Skrytou hrozbou * * *
Vzpomínám na příchod jara
Tančilas u slavnostního ohně
Na obloze rozkvetla světla a jiskry
Pohlédlas na mě
a rozeběhla se ke mně
Přivinul jsem Tě ke svému srdci
Uchvácen Tvým vřelým teplem
A věděl jsem … to jsme my
Navždy budeš milována
Míjely dny a náves naříkala
Oblohu zastínil prach a omítka
Odešlas ode mě
A nyní opět zavládl klid
Avšak na místě Tvé zářivé krásy
Tvého smíchu a jasu
Už nevidím tu s láskou střeženou naději
Šperky Tvých nádherných očí
Namísto toho temný Tvůj závoj hladím
A modlím se, kéž bys věděla,
že pro Tě navždy budu truchlit
* * * O čtyři roky později, Čtyřicet šest let před Skrytou hrozbou * * *
Kejonen se vyškrábala do zříceniny dalšího domu. Byla si téměř jistá, že své pronásledovatele nadobro setřásla. Teď už by jí neměli nikdy najít. I když měla potrhané šaty a samé bláto a hlad v jejím žaludku rostl, šťastně schoulila v otvoru rozbitého psacího stolu a pomyslela si, že na člověka svého věku si nevedla špatně. Bylo jí devět standardních let.
Vytáhla svůj poslední skrojek chleba. Až se zešeří, půjde se podívat po nějakém dalším jídle. Co bude dělat potom, ještě nevěděla. Přesto se však usmála. Poprvé byla sama, tak nádherně sama. Ne jako na samotce – tohle bylo lepší. Nebyl tu nikdo, kdo by jí říkal, co má dělat a co se učit. Byla svou vlastní paní. Spokojeně usnula.
Lehce podřimovala, když vtom ji probudily hlasy. Prudce otevřela oči, když sebou její tělo překvapeně trhlo. Na její skrýš se snesla tma, stíny byly téměř neproniknutelné. Hlasy se přibližovaly. Zalezla si dál do nejtemnějšího stínu svého těsného úkrytu a zadržela dech.
Hlasy byly tiché ale zřetelné. Kejonen potichu poslouchala.
„Tak. Vypadáš dobře," zašeptal mužský hlas.
Kejonenina ruka vylétla k ústům, aby ztlumila překvapené vyjeknutí. V tom hlase bylo něco povědomého. Jak poslouchala, nachýlila hlavu, její svaly napjatě reagovaly, jak se každou buňkou svého těla soustředila.
Ozvalo se zašustění látky. Boty zašramotily na štěrku.
„Je vše připraveno?" zeptal se muž.
Kejonen by přísahala, že je to člověk.
„Ano jsou na místě." Byl to ženský hlas, ocelový a drsný jako gadský a nervózní. „Tady je vysílačka."
Pauza. „V kolik hodin?"
Šramot, pak slabé zapraskání. Pohnuli se blíže směrem ke Kejoneninu úkrytu. Držela se potichu a snažila se nevnímat svědění, které náhle zachvátilo její pokožku. Mužův hlas ji však udržel v pozoru.
„Časně ráno? Než půjdou lidé do práce?"
„Ano," odpověděl mužský hlas. Tentokrát, prosím, žádné náhodné oběti. Kvůli mně. Bylo už dost mrtvých."
Kejonen opět potlačila slabý vzdech. Mužův hlas – to jak zněl, ji hluboko uvnitř rozehříval a uklidňující teplo z něj se jako paprsky letního slunce šířilo do celého jejího těla. Tenhle muž mluvil se stejným přízvukem, jaký měla ona a kvůli kterému ji spolužáci trápili. Ten, co prozrazoval, že nepatří k Loharretům. Nikdy neslyšela nikoho mluvit jako ona.
„Já vím," řekla žena. „A rozumím: nebude to jako tehdy, v den pohřbu. Teď už máme mnohem lepší kontrolu."
„Ano, díky Pětici. Jinak bych to takhle nedělal."
Další kroky, pomalu odeznívaly.
„Příští setkání?"
„Graktalský Park. V obvyklou dobu. U Astinantina památníku."
Pocit tepla rostoucí uvnitř Kejonen a vyvolaný tím hlasem jí teď připadal zvláštním způsobem důvěrný jako nikdy nic předtím. Zadržovala dech a chvěla se a odolávala silnému nutkání vystrčit hlavu ze svého úkrytu a podívat se na muže s magickým hlasem.
Neodolala tomu a udělala to. Vykoukla otvorem mezi dvěma spodními trámy a spatřila jejich profil.
„Tři dny." Další šramot, profily změnily polohu. Ticho. Kejonen jen podle praskotu poznala, že se muž dotkl svou rukou ženiny.
„Věřím ti," řekl muž.
„A já tobě," zamumlala gadská žena. Kroky odezněly.
Kejoneniny svaly se zachvěly v jakési agónii a nerozhodnosti. Srdce jí říkalo, aby šla za tím mužem a zjistila, kdo to je a proč má tak nádherný hlas. Její myšlenky jí varovaly; znala pouze jedinou osobu, která si kdy zasloužila její přátelství, a Zela tady teď nebyla, zůstala tam – v sirotčinci.
Kejonen zkřivila tvář, téměř se rozplakala. Nechtěla to riskovat, to nemohla. Ten muž je nejspíš stejný jako ostatní dospělí, říkala si. Mučil by ji těmi jejich představami o tom, jaká by měla být, úplně stejně jako to dělali ostatní. Utřela si špinavýma rukama obličej, popotáhla a rozhodla se nechat toho muže jít.
Jakoby ji to rozhodnutí osvobodilo, cítila, že opět může volně dýchat. Pomalu si protahovala nohy. Bylo šero, ale ona ještě chvíli počká, než svůj úkryt opustí.
Slabé zaškrábání ji přimělo uvažovat o tom, jestli jsou v této budově nějací hlodavci. Kejonen zakručelo v žaludku. Muž s magickým hlasem byl rázem zapomenut, když přemýšlela, jestli jsou takoví malí chlupatí tvorové dobří k jídlu. Věděla, že kdyby byl nějaký dostatečně blízko, chytila by ho. Zamrkala do padajícího soumraku, pak vykoukla do uprášeného zšeřelého interiéru budovy.
Vtom se před ní zjevila tvář. Vykřikla a vyskočila. Hlavou udeřila zespodu o desku stolu a před očima se jí roztančily hvězdičky.
„Tak tady je ten malý špeh!" Natáhly se k ní ruce, aby ji vytáhly ven, znovu vykřikla. Ruce ji chytily za paži a jedna z nich jí zacpala ústa. Snažila se vykroutit. Stůl, který jí ještě před chvílí skýtal útočiště, ji nyní uvěznil. Ruce ji sevřely pevněji; bolelo to, tak raději přestala zápasit.
„Teď buď zticha, jestli nechceš, aby věděli, že jsme tady." Byl to ten muž. Jeho hlas ji opět rozechvíval. „Na hlodavce jsi moc velká."
Celá ztrnulá mu dovolila, aby ji vytáhl z její skrýše. Jeho ruka zůstala na jejích ústech a druhou ji pevně svíral rameno.
Postupovala dál do budovy, vedena jeho rukama, opatrně překračovala trosky. Brzy je obklopila hustá tma. Zvuky zvenčí utichly.
„Tak se podíváme, co jsem to tu objevil za stvoření." řekl, když se zastavili.
Pohlédla na svého věznitele, tyčícího se nad ní. Jeho oči byly modré, tak jiné než její tmavé. Měl černé vlasy stejně jako ona. Oblečen byl v hnědé a černé, ve stylu tak odlišném od toho, jak se oblékali její učitelé a spolužáci v sirotčinci. Pamatovala si, co jí říkali o lidech, kteří se lišili – byli to ti zlí.
Kejonen však studovala muže před sebou a pomyslela si, že se vůbec nechová jako zlý člověk.
Klekl si na jedno koleno. Stále ji držel, ale trochu povolil svůj stisk. Pozorně se na ni zadíval a pak naklonil hlavu na stranu.
„Ahoj." Jeho hlas zněl vesele. K jejímu úžasu se usmál. „Co dělá loharretská školačka v téhle barabizně? To by mě zajímalo." Prohlédl si ji od hlavy k patě. „Kromě toho, že je velmi špinavá a potřebuje vykoupat," řekl a pokrčil nos. „A také najíst, řekl bych. Ztratila ses na školním výletě?"
Upřeně na něj hleděla a trochu se čepýřila nad jeho povýšeností, při zvuku jeho hlasu však nedokázala potlačit chvění.
„Já ti neublížím, maličká," řekl pomalu, mylně si vykládaje její chvění. „Když mi slíbíš, že nezačneš křičet nebo se nepokusíš utéci. Chci jenom vědět, co tady děláš. Žádný křik, platí?"
Kejonen polkla a přikývla. Věřila mu, i když byl oblečený jako terorista, o kterých jim vždycky ve škole vyprávěli.
Opatrně ji pustil, stále připraven opět jí zacpat ústa, kdyby začala křičet. Zadržela dech, aby dala najevo, že nemá v úmyslu křičet.
Mírně se uvolnil a nepřestal se usmívat.
Kejonen se rozhodla, že o něm zjistí víc. Vybalila na něj trik, který zdokonalila ve škole, mírně se nadechla a nechala skanout slzu. Když se mužův výraz změnil v lítostivý, popotáhla a zadívala se na své nohy.
„Jak se jmenuješ, maličká?" zeptal se něžně, jeho ruce spočinuly na jejích ramenou.
„K – Kartélie," řekla. Rozhodla se, že tomu muži řekne všechno, co chce slyšet a pak využije nejbližší příležitosti k útěku, ať si má ten muž magický hlas nebo ne.
„Tak tedy, Kartélie, kde máš školu? Možná bych ti mohl pomoci ji najít."
„Ne!" vyhrkla. Zděšená svým vlastním výkřikem si rychle připlácla dlaň na ústa. Její plán se ocitl v troskách.
Muž se tiše zasmál, když se pohnula a posadila se. Rozhlédl se a pak se na ni zadíval. „Nuže, Kartélie, proč mi nechceš říct, před čím utíkáš?"
„U – utíkám?" zeptala se přes dlaň na ústech.
„Ano, Kartélie, utíkáš." Něžně se dotkl jejích vlasů. „Mně můžeš říct pravdu. Neublížím ti. Ty nemáš ráda školu? Došlo tam k explozi? Vyhodili tě?"
„Ne, ne," řekla a nepřestávala mu upřeně hledět do očí. Něco v nich ji znepokojovalo. „Ne, já – nelíbí se mi tam. Utekla jsem, oni mě – nemají mě rádi." Náhle se zarazila a ptala se sama sebe, proč mu říká pravdu. To nedávalo smysl.
Mužovi se rozšířily oči. „Jestli ty jsi Loharretka, já jsem Gado." řekl. Zapátral po kapsách a vytáhl zapalovač. Posvítil jí do obličeje a znovu si prohlédl její oblečení. Zamrkala do světla. „Oblečená jsi jako Loharretka, ale tvůj hlas a tvoje oči říkají, že jí nejsi." Jak si ji prohlížel, zamračil se. „Před čím utíkáš?" zeptal se znovu.
Žasla nad jeho slovy. Náhle poprvé v životě věděla, že je to tak – navzdory všemu, co jí tvrdili její učitelé – není Loharretka. Uvnitř ní se zrodilo poznání.
„Neutíkám," pravila upřímně a bez předstírání. „Něco hledám, ale nevím ještě přesně co." Možná by jí tento muž, který mluvil skoro jako ona, jako někdo, na koho už si nedokázala vzpomenout, mohl pomoci.
Chvíli na ni beze slova hleděl a pak se na ni zářivě usmál. „Je čas na nový začátek, co?"
Přikývla a v duchu odhodila veškeré své plány na útěk. Půjde s ním. „Jmenuji se Kejonen."
Usmál se a když vstal, poklepal jí na rameno. „Já jsem Felan."
* * * O pět let později, čtyřicet jedna let před Skrytou hrozbou * * *
„Tak ne, Padawane."
Yodův tichý hlas se nesl chrámovou tělocvičnou pro pokročilé. Těžce oddechující zápasníci se zastavili a odstoupili od sebe. Meče skloněné. Oba chlapci nervózně přešlapovali, v očekávání Mistrových připomínek.
Qui-Gon si setřel pot z obočí a přehodil si padawanský copánek přes rameno, pak se rozhlédl přeplněnou tělocvičnou. Bylo to stejné pokaždé, když maličký Mistr Jedi oznámil, že výcvik bude přístupný divákům: Mistři, Padawané, žáci z přípravky i studenti byli natlačení ve všech skulinách na galerii, jeden na druhém. Ostatní v uctivém tichu stáli, seděli, klečeli nebo leželi podél žíněnky a cítili se poctěni, že mohou být svědky této vzácné příležitosti: Šermířského souboje mezi Mistrem Yodou a jeho Padawanem…
Qui-Gon už si na to za těch šest let, co byl Yodovým učedníkem, zvykl a diváků si téměř nevšímal. Poté, co před pěti lety Ki-Adi-Mundi vstoupil do stavu rytířského a on byl vybrán za Yodova nového Padawana, přivykl už Qui-Gon zkoumavým pohledům ostatních Jediů. Rozhlédl se po zástupu a uprostřed hloučku diváků zpozoroval svého přítele Plo Koona, který stál po boku svého Mistra, Hyanitha Lata. Plo se na Qui-Gona za svými ochrannými brýlemi a protikyslíkovou maskou téměř nepostřehnutelně usmál a kývl na něj. Qui-Gon zkroutil rty, ale neodvažoval se kývnutí opětovat.
Qui-Gon sledoval, jak si jeho protivník otírá nejdříve jednu a pak druhou ruku o tuniku, přehazuje si při tom meč z ruky do ruky. Odolal pokušení udělat totéž a snažil se zbavit napětí, jež zaplavovalo jeho mysl.
Už dříve byl pokárán před početným publikem a ačkoliv se chtěl i tentokrát vyhnout ponížení, dnešní výcvik neprobíhal podle jeho představ. Dnes se opět probudil s bolestí kloubů. „O další parsec povyrostls ty!" řekl mu Mistr a krčil nos, když Qui-Gon zase požádal o delší sadu tunik, kalhot a roucho. „Jíst méně měl bys, jinak vysoký jako Chrám brzy budeš," dodal Yoda spolu se svolením na pořízení nového oděvu.
Qui-Gon, zvyklý na Mistrův styl humoru, se jen usmál a poděkoval.
Nebyla to ani tak výška nebo rychlost jeho růstu, co Qui-Gonovi vadilo, ale spíše skutečnost, že ty rychlé změny jeho tělesných rozměrů ovlivňovaly jeho techniku zápasu s mečem. Od nedávna to byl pro něj nepřetržitý boj jen o to, aby nezakopl o vlastní nohy. Připadal si neohrabaný a nešikovný jako žák z přípravky, jakoby se neustále musel učit základy.
„Soustřeď se, Padawane," napomenul ho Yoda. Qui-Gon opět věnoval svému Mistrovi veškerou svou pozornost a ucítil Sílu, kterou k němu Yoda vysílal. „Ucítíš, až protivník tvůj zaváhá. Jeho slabinu odhalíš. Pak příležitost vhodná nastane a bitva tvá vyhraná bude. Všesjednocující Síla je tvým spojencem, budoucnost ti spatřit dá."
Yoda přistoupil k okraji žíněnky a pokynul jim. „Ještě jednou."
Qui-Gon pozvedl svůj meč, oči se mu zúžily a snažil se nevydat zoufalý vzdech. Teoreticky chápal, oč se jeho Mistr snaží, ještě však nepřišel na to, jak to aplikovat na jednoduchou katu, jak to po nich Yoda žádal. Ale jakmile se soustředil na svého protivníka, opět převládl jeho dosavadní výcvik a všechny ostatní podrobnosti se mu vypařily z hlavy. Znovu se pokusil spojit s Všesjednocující Sílou, která by mu odhalila protivníkovy pohyby ještě předtím, než se přihodí. Zamračil se, když mu opět vyklouzla z dosahu.
Oba chlapci začali s cvičením, které všichni zkušenější chrámoví studenti znali jako Katu s otevřeným zakončením, jenž umožňovalo kterémukoliv z dvojice po sérii rytmických útoků a odrazů převzít iniciativu.
Qui-Gon se katou pohyboval neohrabaně. Zrovna, když měl zaútočit ze strany, zakopnul. Jedině tím, že se kryl a provedl přemet vzad, vyhnul se spálenině od soupeřova meče. Znepokojený, mírně zpomalil.
Jak se blížili konci katy, Qui-Gon zavřel oči a nahradil svůj zrak Sílou. Cítil rostoucí únavu druhého chlapce a rozhodl se, že počká a nechá ho převzít iniciativu. Tři kroky před koncem katy jeho protivník náhle porušil vzorec a místo doprava se stočil doleva a improvizovaná „bitva" započala. Qui-Gon měl stále zavřené oči, když odvracel zoufalé údery unaveného soupeře. Zvolnil do nepravidelného rytmu, který řídil druhý chlapec, a šetřil si své síly tím, že dovolil Síle kontrolovat jeho postup. Po několika minutách vycítil soupeřovu slabinu: Nesprávný pohyb jedné nohy, když vedl úder shora, což způsobilo, že ztratil soustředění a rovnováhu.
Hlasité dýchání jeho soupeře znělo ztichlým sálem mezi ostrými údery meče o meč. Spoléhaje na to, že už zná jeho příští pohyb, vylákal Qui-Gon na svém protivníkovi tentýž chybný úder a ustoupil, aby si naplánoval přesný protiútok, po kterém jeho protivník klopýtne. Když se jeho soupeř lapil do pasti, rychle změnil směr a ještě jednou přinutil chlapce k chabému úderu shora. V tom okamžiku vrazil meč přesně pod soupeřův kryt a vykopl nohou.
A rázem minul. Jeho vlastní výkon mu podrazil nohy a on spadl na znak. Vzpamatovávaje se, udeřil do vzduchu svou levou pěstí. Když se soupeř vyhnul jeho úderu, Qui-Gon ho kopl do hrudníku. Chlapec přeletěl přes tělocvičnu. Když se provalil kolem nich a s plesknutím přistál na stěně tělocvičny, studenti se rozestupovali. Dopadl na zem na všechny čtyři a zatřásl hlavou, aby si ji projasnil.
Když Qui-Gonovi v holeni vystřelila bolest, vykulil oči. Yoda stál nad ním se svou holí nad hlavou.
„Tak ne, Padawane!" řekl Yoda. „Sílu nepoužils! Pomalým ses stal! Ze svého těla strach máš?"
Qui-Gon se vyškrábal na kolena. Pohlédl na Yodu a zavrtěl hlavou.
Jeho Mistr zklamaně svěsil uši. Qui-Gonovi pokleslo srdce. „Támhle si ty sedneš," řekl Yoda a ukázal doprostřed cvičné rohože.
Qui-Gon zaskřípal zuby a vypnul svůj světelný meč. Vstal a šel, kam mu Mistr přikázal, tvář mu stále ještě hořela předchozím úsilím a zahanbením, že byl pokárán za zcela základní chybu a přistižen svým Mistrem při lži. Když si klekal, třel si bolavou holeň.
Yoda ukázal na druhého chlapce, opírajícího se o vypolstrovanou stěnu a těžce dýchajícího. „To je vše, Gherine," řekl Yoda. „Odejít teď smíš a u svého Mistra se hlásit."
Mezi diváky proběhl šepot, když se Gherin krátce uklonil a pak vyklopýtal z tělocvičny.
„A teď, Padawane," řekl Yoda, ukazuje na Qui-Gona svou holí.
„Mistře," začal Qui-Gon. Upřeně hleděl do jednoho místa na žíněnce před svými koleny a věděl, že pokud řekne sebemenší lež, Yoda to pozná. „Mrzí mě to. V poslední době je to pro mě moc těžké."
„Tak, tak," řekl Yoda, „Tělo tvé se stále vyvíjí. Nesnadné to období pro mladého Padawana, zvláště, když tolik růst musí."
Qui-Gon mlčky přikývl, oči stále upřené na zem.
Mistr Jedi se přibelhal před Qui-Gona, pak se mírně předklonil a pohlédl do tváře mladého Jediho. Qui-Gon se poslušně setkal s Mistrovýma očima. Yoda pokračoval. „Jako problém toto já nevidím, Padawane. Dobrý jsi a učenlivý. Věřím ti."
Qui-Gon se usmál. Jeho srdce jásalo nad Mistrovou pochvalou. „Děkuji, Mistře."
Yoda přikývl, pak jeho hlas přeskočil, když pravil. „Ale dokonalý můj Padawan není! Trpělivosti naučil ses, avšak příliš mnoho! To nebezpečné jest, když váhavý jsi příliš. Nejistý sám sebou jsi. Po třikráte chybu protivníka viděls a ignoroval ji. A nakonec sám vážné chyby dopustil ses!" Udeřil Qui-Gona holí do ramene.
Qui-Gon zrudnul a odolal touze třít si rameno.
„Naučit se využít takových příležitostí hned, jak se objeví, musíš, jinak poražen budeš!"
Qui-Gon přikývl a zachmuřil se. Bolest v jeho rameni ustoupila.
Yoda se otočil a jal se přecházet sem a tam, opíraje se o svou hůl. Před diváky se obrátil a dobelhal se zpátky, pak se naklonil blíže ke Qui-Gonovi a ztlumil hlas. „Uvnitř klidný buď," řekl mírně, pozvedaje svou hůl, aby jí šťouchl Qui-Gona do hrudi, „pak čekat nemusíš – Síla tě povede. Více jí důvěřovat musíš!"
Qui-Gon zahanbeně přikývl. „Ano, Mistře," řekl tiše.
„Nyní již trochu pochopení v tobě vidím," pravil Yoda a spokojeně pokýval hlavou. „Chápeš to však pouze tady," dotkl se prstem Qui-Gonova spánku. „Tady ne." ukázal na Qui-Gonovo srdce.
Yoda se zamyšleně odmlčel. Qui-Gon cítil, jak mezi diváky proběhla vlna napětí.
Yoda se pomalu dobelhal k okraji žíněnky a položil svou hůl na zem. „Neboť jiní tu nejsou, sám předvést ti to musím." Sáhl po malém jílci ukrytém ve své tunice.
Diváci propukli v ohromený šepot. Před lety se Yoda vyslovil, že nebude nosit meč, aby tak šel ostatním příkladem v tom, že Jediové by měli násilí užít jen v krajním případě a že samotný meč Jediho nedělá. Qui-Gon sám viděl svého Mistra jej použít pouze jedenkrát a to byl tehdy jeho učedníkem už pět let. Yodova nechuť se meče jen dotknout byla důvodem, že se Qui-Gon většinu své pokročilejší šermířské techniky naučil cvičením s jinými Padawany a Mistry, místo od svého vlastního Mistra, jak bylo zvykem.
Qui-Gonovi hlavou vířily myšlenky. To, že jeho slavný Mistr soudil o ostatních, že nejsou schopni učit jeho Padawana, hlasitě promlouvalo o jeho rostoucích schopnostech. Qui-Gon honem zahnal náhlý úsměv, jak ho zaplavila povznesená nálada. Byla to ta největší pocta, jaké se mu kdy dostalo.
Yoda pozvedl meč a postavil se svému Padawanovi. Qui-Gon vstal, srdce mu prudce tlouklo, oči měl doširoka otevřené, když pozvedl meč a obrátil se ke svému Mistrovi. Sotva se spojil se Sílou, jeho Mistr zaútočil.
Později už si Qui-Gon vzpomínal jen na hnědozelenou šmouhu za stěnou světla modré čepele Yodova meče. Jeho Mistr neposečkal ani chvilku, když jeho Padawan zápasil s pochopením té lekce. Byl nucen použít veškeré své schopnosti, jen aby se ubránil. Nespatřil ani jedinou skulinku, které by mohl využít. Po přívalu zoufalých přemetů, bodnutí a úderů se Qui-Gon ocitl v situaci, kdy byl schopen pouze odrážet rány, s každým úderem slaběji a slaběji. Yodův nelítostný útok ho zatlačil do rohu. Uhnaný k naprostému vyčerpání se opřel o stěnu a klesl na podlahu, meč pozvednutý v chabém obranném gestu.
Yoda se zastavil. Qui-Gon zbrocený potem se chvěl únavou, každý kousek jeho těla byl samá modřina. Výcvik pokračoval ještě dalších skoro třicet minut. Ale Qui-Gon věděl, že s ním Yoda není spokojen.
Yoda, klidný a vyrovnaný jako vždy, zhasnul svůj meč a připevnil si ho na opasek. Zklamaným hlasem pravil, „Dnes více učit tě nebudu, Padawane. Jdi a osprchuj se, pak odpočívej. Potom s Mistryní S'lenyou se setkáš."
Qui-Gon těžce oddychujíce přikývl. Když se jeho Mistr probelhal uctivě se rozestupujícím davem ven z tělocvičny, roztřeseně vstal a rozhlédl se kolem sebe. Diváci semknutí těsně k sobě podle postavení si mezi sebou šeptali a příležitostně vrhali pohledy na Yodu či Qui-Gona. Když Yoda odešel, rozešli se podél tělocvičny a zkoušeli některé techniky, jichž byli právě svědky.
Qui-Gon očima hledal Plo Koona a jeho Mistra, ale jeho přítel již odešel. Nalezl přechodný klid uprostřed davu, zastavil se a přivolal k sobě Sílu a zaštítil se jí proti emocím a myšlenkám těch kolem něj. Ačkoli se je naučil hravě zvládat, jak ho to jeho Mistr učil, zjistil, že má občas potíže se závistí a obdivem lidí kolem sebe. Objevil, že když není dost opatrný, rychle se vyčerpá.
Připnul si meč zpátky na opasek, zhluboka se nadechl a vnořil se do řečnícího davu. Jak se blížil ke dveřím, studenti a Padawani mu uctivě ustupovali z cesty. Se skromným pokývnutím přestál občasné poplácání po zádech od starších Padawanů, ale většinou se jim vyhnul a nechal je projít kolem sebe, jejich tváře vyzařovaly obdiv smíšený se závistí.
Jakmile se ocitl venku na chodbě, zastavil a ponořil se do krátké meditace ve stoje, aby si projasnil jak své smysly tak i své myšlenky. Když byl Qui-Gon fyzicky i psychicky vyčerpaný, zpravidla vyhledal samotu mírumilovné chrámové zahrady. Ta zahrada byla jenom jednou z mnoha v obrovském komplexu, ale od té doby, co byl mladým adeptem učednictví a objevil přímo tuto konkrétní zahradu, stala se jeho nejoblíbenější. Miloval její jedinečná zákoutí a skryté pěšiny, vychutnával si něžné laskání Síly, která tiše a klidně proudila ze všech rostlin i kamenů, jichž byla zahrada plná. Právě tehdy, když byl sám v oné zahradě, stranou od stresu a shonu ostatních Mistrů a Padawanů, Qui-Gon nad sebou nejsnáze znovu získával kontrolu a nalézal rovnováhu, kterou za celý den narušila směsice různých energií jeho jediských druhů.
Zahrada však musí tentokrát počkat. Mistr mu něco nařídil a zpozdit se by znamenalo neuposlechnout. Qui-Gon zamířil do studentské části Chrámu. Jedním z těch mála privilegií, plynoucích z jeho postavení Yodova Padawana, bylo, že mohl mít vlastní pokoj. Zdálo se, že jeho Mistr dává přednost svému vlastnímu soukromí stejně jako on.
Vešel do svého pokoje, vydechl úlevou i únavou a když se dovlekl do sprchy, shodil ze sebe stále ještě vlhkou tuniku a kalhoty a hodil je na jednu hromadu. Pustil si vodu tak horkou, jak jen dokázal snést, pak si vlezl pod ní a nechal ji bičovat svá bolavá záda a ramena. Když už je měl necitlivá, zvrátil hlavu do proudu, zadržel dech a nechal vodu bodat ho do čela, nosu a tváří. Když strávil několik minut představami, jak z něj voda smývá světské starosti a spolu s potem a špínou i všechny záporné emoce, vlevitoval si do ruky mýdlo a drhnul si kůži doruda.
S mírnou závratí a malátný z horké vody si ručníkem vysušil své krátké ježaté vlasy, pak si druhý ručník omotal kolem pasu a vypotácel se ven ze sprchy. Jak dlouhý tak široký se skácel na postel a okamžitě usnul.
Otevřel oči, dezorientovaný. V jeho pokoji byla tma; rychle zkontroloval chronometr, bylo pozdě odpoledne; spal dvě hodiny. Pomalu se probíral, jak ho zaplavovaly vzpomínky na události dnešního dne a vtom zaslechl slabé pípnutí.
Povzdechl si a obrátil se ke svému elektronickému záznamníku, zasténal, když se ozvaly jeho stále ještě bolavé svaly. „Vstupte," zachraptěl.
Když se otevřely dveře, pokoj rázem zaplnilo světlo. „Qui-Gone?" zeptal se přátelský hlas a dvě tváře nakoukly do temnoty uvnitř.
„Hmm?"
Do pokoje vstoupily dva stíny. Qui-Gonova židle zaskřípala na holé podlaze. „Au!" zaklel něčí hlas. „Qui-Gone, nemůžeš ji zastrčit pod stůl, kam patří?"
„Proč bych to dělal, Irami, když tu pořád jsi a sedíš na ní?" řekl Qui-Gon a obrátil se na bok tváří ke svým návštěvníkům, pomrkávaje. Nařídil světlům, aby se rozsvítila. Irami seděla na jeho židli v předklonu a třela si palec u nohy. Její nažloutlý obličej bez obočí získal modravý nádech bolesti.
„Omlouvám se za to," řekl Qui-Gon.
„Nazdar, Qui-Gone," pravil menší stín a mávl malým tykadlem.
Qui-Gon kývl na Valyeriana. „Ahoj, Tre. Nemáš nic lepšího na práci?"
Irami se usmála. „Co by mohlo být lepšího, než být prvním, kdo ti pogratuluje k tvému dnešnímu výkonu?"
Qui-Gon při tom označení zasténal. Věděl, že jako Jedi bude čas od času středem pozornosti; před tím, než se stal Yodovým Padawanem, nikdy by nečekal, že jím bude uvnitř samotného Chrámu. Ačkoli to málokdo chápal, jeho to nevzrušovalo. „Tak už jste to slyšeli."
„Slyšeli?" Tre se zachichotal, což znělo jako když se po plechové střeše sype štěrk. „Je toho teď plné studentské křídlo. Videozáznam začíná od deseti hodin."
„Ve skutečnosti už je video v oběhu," řekla Irami, když Qui-Gon opět zasténal. Dokonce i scéna, kde tě Yoda tluče holí do holeně!"
Qui-Gon si přikryl hlavu polštářem.
„Tvůj Mistr je hrozně přísný, Qui-Gone," řekla Irami. „Má Mistryně by mi záměrně nezpůsobila modřiny, kdybych nepochopila látku." Na chvíli se zamyslela a pak dodala, „Ale přinutila by mě kvůli tomu hodně meditovat.
Qui-Gon zahuhlal svou odpověď a pak za použití Síly vrhnul po Irami polštář a ta ho hbitě zachytila a hodila mu ho zpět. Polštář se střetl s vlnou Síly z Qui-Gonovy ruky a přistál na podlaze vedle postele.
Qui-Gon se ušklíbl.
„Vy dva máte aspoň Mistry," zamumlal Tre.
Irami ho poplácala po rameni. „Taky budeš mít, Tre. Je ti teprve třicet šest. To je jako jedenáct u nás humanoidů."
Qui-Gon se na Valyeriana usmál. „Budeš mít. Který Mistr by si tě nechal ujít? Bude z tebe dobrý Padawan."
„Až na to, že si nemůžeš nechat narůst copánek, protože bys vypadal divně," řekla Irami a culila se od ucha k uchu, pohrávaje si s vlastním hnědočerným copánkem.
Tre se na ni zašklebil.
„Viděl jsi Ploa?" řekla vzrušeně Irami. „Vrátil se se svým Mistrem z Jadally. Myslím, že si tam opravdu užil své."
Qui-Gon přikývl. „Říkal, že je rád, že tam nepřišel o nohy a něco o jamách s kyselinou."
Tre se otřásl. „Alespoň, že nás, co dýcháme kyslík, nepošlou na misi do takových míst. Fuj!"
Hovor přerušilo zabzučení. Všechny hlavy se obrátily ke Qui-Gonovu záznamníku. Irami ho zvedla ze stolu. „To je Mistryně S'lenya!" řekla překvapeně. „Co dělá zpátky na Coruscantu? Myslela jsem, že má být pryč ještě další dva roky!"
Tre pyšně zvedl hlavu. „Možná se vrátila pro nového Padawana?"
„Nevím jistě, proč se vrátila," řekl Qui-Gon. „Mistr Yoda řekl, že se s ní mám sejít. Je možné, že se z Abregada vrátila, aby podala hlášení Radě." Viděl zklamání v Treho očích a okamžitě svých slov zalitoval. „Stejně by se ti nelíbila, Tre," řekl rychle. „Je to spíše diplomatka a tvá silná stránka je v organizování a hojném použití Síly. Nenudil by ses s ní?"
„Asi ano," řekl Tre, „jen jsem myslel, že by bylo příjemné vědět, že stojím za úvahu."
„Pamatuj si, Tre," pravila Irami, „pokud hledíš pouze do budoucnosti, ztratíš půdu pod nohama. To, nač se soustředíš, určuje tvou realitu."
Qui-Gon se na ni usmál. „To říká tvá Mistryně? 'To, nač se soustředíš, určuje tvou realitu'?"
Irami přikývla, starší Padawan se na chvíli zatvářil moudře. „To se mi líbí," řekl jí Qui-Gon.
„No né, Qui-Gone, jen dvacet žádostí o to, abys byl někomu partnerem při lekcích šermu," řekla Irami, když zkoumala záznamník. „Myslela jsem, že jich bude nejmíň padesát."
Qui-Gon sebou trhnul. „Dej to sem!" řekl, natahuje ruku. „Musím odpovědět na volání Mistryně S'lenyi."
Irami se zahihňala, vstala a podala mu záznamník. „Uvidíme se u večeře, doufám," řekla, když zvedala Qui-Gonův zatoulaný polštář a následovala Treho ke dveřím. Na prahu se zastavila, obrátila se a hodila polštář mladému jediskému Padawanovi.
Qui-Gon se natáhl a chytil ho, přikrývka mu napůl sklouzla na zem. Zachytil ji právě včas.
„No teda! Nezapomeň se alespoň obléci, ty ošklivý člověče." řekla Irami a odešla.
Qui-Gon zrudnul a jak se dveře zavíraly, sevřel přikrývku a přitiskl si ji pevně k tělu.
