Mlhavý úsvit

* * * Padesát let před Skrytou hrozbou * * *

Ten obrázek prolétl všemi médii a záhy se stal symbolem počátku války : dítě svírající v náruči panenku a sedící opuštěné mezi sutinami ve chvíli, kdy mu podává ruku záchranář.
Co však ten obrázek neukázal bylo to, co záchranář objevil vzápětí: nebyla to ta panenka, kterou dítě svíralo pro útěchu, ale utnutá ženská ruka.
Naléhavé dětské volání, „Mami? Mami?" se navždy vrylo do paměti záchranářů, nikdy však nedolehlo k uším těch, kteří je měli slyšet.


* * * Časně onoho dne * * *

Fronta se táhla tři kilometry daleko a razila si cestu celými obytnými čtvrtěmi města. Čekající byli jak lidé, tak rodilí Gadové, a zatímco se fronta začala pomalu pohybovat a slabá avšak vytrvalá mlha se pomalu vsakovala do jejich oděvů, trpělivě čekali, až bude lépe. Všichni byli promáčení, čekali v řadě plazící se do Velké Síně, kde se každý truchlící na chvíli zastavil, aby pohlédl na tělo vznešeně spočívající uvnitř.
Hnědé a černé vlajky – tradiční barvy smutku na Abregado-Rae – visely z oken a na dveřích jak lidí tak i Gadů. Město se ponořilo do mlhy, dokonce i to počasí truchlilo. Nad každým městem bylo zataženo a ledově mžilo. Rozlehlé hlavní město bylo tiché jako hrobka, každý pohyb a zvuk byl němý, jakoby samotný vzduch ztichl, aby vzdal čest padlé abregadské hrdince.
Ministerskou předsedkyni Teilu Astinat hluboce milovali mladí i staří, lidé i Gadové, všechny politické strany. Silou své tvrdé vůle a charismatu zvrátila politické manévrování různých abregadských stran v jednu mocnou unii. Teila Astinat proměnila Abregado a její obyvatele z planety téměř neschopné poskytnout základní prostředky v takovou ekonomickou velmoc Andimského Sektoru, že byla proslulá i na samotném Coruscantu. Jak průmysl vzkvétal a bujel a učinil sám sebe pro Republiku nepostradatelným, velkoměsta Abregado-Rae se pozvedla. Etnické skupiny a bývalí političtí rivalové poprvé zapomněli na své spory a usadili se bok po boku v nově vybudovaném sousedství, které nikdy nepoznalo pumové útoky a utrpení z krveprolití.
Jak se řada truchlících rozrůstala, ve městech a mezi obyvateli zavládlo mlčení; nikdo se neodvažoval vyslovit skryté obavy, že se hašteření o nástupce Teily Astinant opět změní v krev a násilí.
Truchlící, schoulení jak strachy tak i chladem a vlhkem, čekali, pozorovali a doufali, když se hašteření odehrávalo civilně a v klidu. Zdálo se, že Abregado-Rae přestojí ztrátu své Ministerské předsedkyně v míru. S rostoucí důvěrou se množství truchlících rozrůstalo, když se připojovali i ti nejbázlivější, aby směli projít kolem své slavné vůdkyně. Děti se připojovaly ke svým rodičům, aby jednoho dne mohly vyprávět svým vlastním dětem, že směly spatřit svou milovanou vůdkyni v jejím posledním odpočinku.
Jak později někteří vypověděli, bylo to přesně to, nač oni čekali.
Exploze, která otřásla jádrem úředních budov obklopujících Velkou Síň, propalovala kov a kámen stejně snadno jako maso jednou doběla rozžhavenou ohnivou koulí. Síň samotná, vyztužená předchozí generací v důsledku minulé občanské války železobetonem, a ti co se nacházeli uvnitř zůstali nedotčeni, nanejvýš mírně otřeseni. Ale přilehlé budovy, jak přihlížející s hrůzou sledovali, se zachvěly a zřítily se na stovky truchlících dole.
Krátká přeháňka smyla oblak kouře, štěrku a trosek. Přeživší ztrnulí šokem se pomalu jali pročesávat sutiny a mžourali do slunce, které se toho týdne poprvé objevilo na obloze. Záchranáři v hromadách trosek pátrali po těch, co přežili. Jak dny ubíhaly, na hranicích vzplanuly ohně a spalovaly očištěná těla nalezených obětí, štiplavý kouř stoupal k obloze v těžkých černých mracích.
V následujících dnech se šířily zvěsti, v jejichž pozadí planuly ohně nepokojů, obyvatelé prchali do svých domovů, choulili se a strachy ani nedýchali. Čekali, co bude dál. V rádiu a dalších médiích se diskutovalo o tom, že za tím vším byli Natriané nebo Sielkové, případně Pakleninové. Jedna zvěst trvala na tom, že to ve skutečnosti byli Drekaolové, kteří chtěli, aby to vypadalo na Loharrety. Nikdo neobviňoval Astinaty, současnou Astinatinu stranu, nebo Jeyratiny, neboť byli Astinatinou stranou dlouho předtím, než vzrostla její moc.
Nakonec nezáleželo na tom, kdo byl vinen. Násilí se vrátilo. Obyvatelé se opevňovali ve svých domech a zatloukali okna ihned, jakmile vypukly odvetné pumové útoky. Slavná abregadská města se změnila v bitevní pole plná suti a prachu. Sousedé nepřetržitě podezřívali jeden druhého, odvěké politické svazky měly opět přednost přede vším a učinily nepřátele ze všech, kteří spolu dříve sedávali u jednoho stolu, cestovali, trávili dny a chodili do školy. Generace, vychovaná v míru, se rychle naučila a přizpůsobila hrůzám občanské války.
K těm, jenž padli prvního dne osamoceni, se připojily tisíce dalších, kteří se stali oběťmi následků válečné odvety. V bouři následné války byla dívka, jež se stala symbolem jejího počátku, brzy zapomenuta. Později ji identifikovali jako Kejonen DiVratal Onsegan, stáří pět standardních let. O jejích rodičích se nic nezjistilo a tak byla spolu s mnoha dalšími svěřena do sirotčince, náležejícímu politické straně, sídlící u místa, kde byla nalezena, nejblíže. Byla vzdělávána podle osnov strany.