Druhá strana 1. část

Běžela o život. Těžce oddychovala, hrdlo měla rozbolavělé. Její rozpálené plíce se těžce zvedaly, neschopny dále plnit požadavky udílené mozkem. Její nepravidelné kroky zanikaly v hučení rychle proudící krve, které jí znělo v uších. Každý její těžký a vrávoravý krok byl agónií, namožené svaly bolestivě protestovaly, ale nesměla se zastavit, nikdy. Cena byla příliš vysoká.
Důvěrně známé prostředí alderaanského největšího města jí už neskýtalo žádné útočiště. Černé noční stíny alderských rozsáhlých správních budov jí připomínaly zkázu, jež ji očekává, pokud se zastaví. Nevzdá se, dokud bude mít sílu běžet, nikdy se nevzdá.
Její pronásledovatel byl jak vytrvalý tak nemilosrdný. Nebyl to zvuk jeho kroků, co ji pohánělo. Jeho kroky byly neslyšitelné. Nedělal vůbec žádný hluk. O to silnější a rušivější byl tlak jeho mysli neustále útočící na její nedostatečnou obranu. Věděla, že pokud by se mu podařilo dostatečně se k ní přiblížit, získá přístup k jejím myšlenkám; její schopnosti byly příliš malé, její výcvik příliš krátký, než aby se dokázala ubránit.
Zalapala po dechu a byla nucena si alespoň na chvíli odpočinout. Zastavila, předklonila se a s rukama opřenýma o kolena se snažila zklidnit svůj dech. Navzdory chladné noci jí záda smáčel pot a stékal i po jejím čele. Tváře jí hořely. Nic z jejího výcviku nepomáhalo; nemohla se uklidnit. Věděla, že je napokraji zhroucení, doléhalo na ní fyzické i psychické vyčerpání. Touha po odpočinku a spánku ji přemáhala. Kolena se jí podlamovala, ale přinutila se narovnat a držela se na nohou jen silou vůle.
Vstoupila do ochranného stínu blízkého průchodu a opřela se o zeď, její myšlenky uháněly stejně rychle jako její srdce. Všechno začalo před čtyřmi hodinami, když ho objevili a dostali. Ona byla proti, ale ostatní chtěli právě jeho. Nechápala proč, nejdříve ne. Nezdál se být nijak výjimečný. Ale byl právě tak výjimečný, jak říkali. Byla to však chyba a teď se ukázalo jak veliká. Když pochopili, jakou cenu za svou chybu zaplatí, dobrovolně se rozhodla, že svede pronásledovatele z jejich stopy a umožní jim bezpečný útěk. Obětovala se pro dobro ostatních, pro záchranu svých přátel, svého učitele. Ve své ješitnosti se domnívala, že to bude snadný úkol. Myslela si, že ho odvede pryč a rychle se ho zbaví. Vždycky to tak dělala.
Zápasila s kolapsem, snažila se udržet se na nohou za každou cenu. Nespala už víc než 20 hodin. Její pronásledovatel jí byl v patách už přes tři hodiny. Tři hodiny bez přestávky s ním vedla neustálý psychický zápas v běhu, úskočnosti a pronásledování. Mnohem obtížnější však byl mentální souboj; jeho dominantní přítomnost nemilosrdně tlačila na její slabé štíty; byl silným nepřítelem, možná příliš silným pro její slabou obranu.
Když se její dech a tep zpomalily, uvažovala, co zkusí teď. Byla příliš daleko od místa, kde žila, aby mohla spoléhat na pomoc přátel. Neměla peníze na taxi ani na transport. Její pronásledovatel, stále nablízku, jí nedal nejmenší šanci unést nějaký dopravní prostředek, který by ji od něj nadobro vzdálil. Vedla ho dlouhou alderaanskou nocí všemi nástrahami, co znala. Nic nefungovalo. Všechny rady, kterými se řídila, byly zbytečné.
Jen jedenkrát se zdálo, že ho setřásla. Zavedla ho do té části města, kde bujel noční život, do všech nočních barů a zábavních podniků. Vešla do L-G baru, proslulého nízkogravitačním tanečním sálem. Když se prodírala mezi zákazníky, nikdo si v tmavém interiéru baru nevšímal jejího uštvaného vzhledu a jejích rozpálených tváří. Ztratila se mezi tančícími a svíjejícími se návštěvníky, a s velkým úsilím se jí podařilo hlasitě požádat o sklenici vody. Navzdory nevraživým pohledům obsluhy, se jí dostalo, čeho si žádala. Vzadu si našla místo, kam nebylo od baru moc vidět a jedním lokem vyprázdnila sklenici. Přinutila se k mentálnímu uvolnění a pátrala po nyní tak známém tlaku jeho mysli na její, ale byl pryč. Vydechla úlevou a nechala svou hlavu opřenou o zeď za sebou, blízka spánku. Než zcela odložila svou ostražitost, oprostila se od hluku z baru a podařilo se jí zklidnit své myšlenky a dech natolik, aby mohla začít s meditací. Nevěřila příliš ve své štěstí a proto se rozhodla, že počká, dokud nebude jisté, že ho konečně setřásla.
Náhlý cizí dotek v její mysli ji pomalu probral k vědomí. Oči do široka otevřené vyskočila, její srdce opět bilo na poplach. Když se rozhlížela, neviděla ho, ale věděla, že je tam. Uvědomila si, že se blížil už několik minut, jako lovec dávající si na čas s pronásledováním své kořisti. Jeho mentální pronikání do její mysli bylo jemné ale lstivé, uklidňovalo jí, pomáhalo při meditaci – uvědomila si, jak snadno se jí meditace dařila; nebyla přece natolik ukázněná, aby to dokázala sama, ne teď, když byla napokraji vyčerpání. Únava oslabovala její mentální štít každou minutou a on byl velmi blízko jejímu definitivnímu prolomení. Byl dobrý, zatraceně dobrý.
Vyběhla ze svého útočiště. Jak mířila ke dveřím a odstrkovala z cesty protestující tanečníky, upoutala jeho pozornost. Byl od ní jen napůl cesty zalidněným sálem a mířil k místu, kde se původně skrývala. Když ji zahlédl prchat, zastavil se a jen ji bez sebemenšího výrazu v tváři sledoval svýma pronikavýma modrošedýma očima. Opustila bar.
Hluk z baru utichl, jakmile se za ní zavřely dveře. Změnila směr a z posledních sil seběhla ulicí dolů. Už byla téměř bez nápadu. Síly, které nabrala při odpočinku, rychle ubývaly.
Odpoutala ode zdi, její myšlenky se vrátily do přítomnosti. Vyklonila se z průchodu, dech zčásti zklidněný, a přinutila své protestující nohy opět k běhu.
Navzdory její snaze jí byl těsně v patách. Díky hlasům, které opět uslyšela v hlavě, poznala, že se přibližuje víc a víc. Bránila se těm hlasům – zcela jistě jeho dílu – říkaly jí, že utíkat je zbytečné, že se nemá čeho bát, pokud se vzdá. Nakonec ji stejně dostihne. Začínala polevovat, říkala si, že není dost silná, aby odolala. Ale nevěřila, že jí nezabije.
Poslední pokus. Známé ulice nechala za sebou a zkusila poslední zoufalou možnost. Po její levé straně se táhla ulička, téměř neviditelná, ústící na opačné straně. Podaří-li se to, získá další náskok. Pustila se po ní, nutila své nohy k tomu, čeho už nebyly schopny, pokračovat v chůzi.
Dosáhla hranice. Dále už nemohla. Ulička byla slepá; byla v pasti. Zadýchaná se opřela o chladnou drsnou zeď na konci uličky. Zaplavila ji úleva. Konečně bylo po všem. V koutku mysli si říkala, co asi leží na druhé straně smrti.
Jediný zvuk, který narušoval běžný ruch velkoměsta, byl její těžký dech. Když se v ústí uličky zjevila jeho temná postava, nohy se jí podlomily. V zoufalství klesla na zem, hrubá zeď jí škrábala do zad. Hleděla do země, protože nechtěla sledovat, jak se k ní tiše přibližuje. Jeho fyzický příchod byl stejně neslyšný jako mentální. Nohy ve vysokých botách se zastavily těsně před ní. Nechtěla se na něj podívat, ale přikázal to její mysli a ona nemohla jinak než poslechnout. Zvedla k němu pohled, viděla jeho hnědé roucho i světlý oděv pod ním, až konečně poprvé spatřila jeho vousatou tvář. Pocítila ostré bodnutí strachu, chápala svou porážku stejně silně jako si uvědomovala s kým má tu čest. S násilníkem, zlodějem myšlenek.
S Jedim.