Vzdálené rudé slunce zapadalo, když Qui-Gon a Kenobi opouštěli pevnost Jezdců. Paprsky zapadajícího slunce zalily opar stoupající od moře ohněm a ozářily nebe i pobřeží dozlatova. Nedaleko se tříštily vlny o skaliska a nad hlavami jim křičeli mořští ptáci. Vzduch byl studený a ostrý, naplněný vůní moře.
„Tak takhle voní svoboda," pomyslel si neurčitě Qui-Gon. Vlastně bylo vůbec velmi těžké udělat si v této situaci nějaký názor. Cesta vedla z útrob pevnosti, drželi se ve stínech a zůstat potichu bylo těžké. Více než těžké. Několikrát Qui-Gona napadlo, jestli to dokáže, i když mu Kenobi pomáhal, ale nevzdal se. Nemohl. Jako Jedi nevěděl, jak se vzdát. Nicméně, bez toho chlapce by tuhle cestu nezvládl, a nezáleželo by na tom, jak měl pevnou vůli.
Bolest v noze se zhoršovala, mučení Jezdců ho zanechalo zoufale slabého. Stejně, teď byl venku… Qui-Gon se trochu narovnal, odebral část své váhy z chlapcových ramen, zhluboka se nadechl a ochutnal svěží vzduch, bez zápachu zla, který zaznamenal v pevnosti Jezdců. Živoucí Síla protékala kolem něj jako mořský vánek a on mohl vycítit blízkost nesčetných forem života – ryb proplouvajících temnotou pod nimi, ptáků plachtících ve větru vysoko nad jejich hlavami, drobné formy života žijící ve vlhkých puklinách na kluzkých skalách… Síla jím začala proudit a on po ní rychle sáhl, vítal ji, přivlastnil si ji. Když ho poznala a odpověděla mu, vyslal ji ke svým zraněním, alespoň tam, kde mu mohla nejvíce pomoci. Zranění na jeho noze bylo příliš vážné. Přesahovalo všechny jeho samo-léčící schopnosti. Nicméně, s čistou hlavou měl mnohem více důvěry pokračovat dál bez Kenobiho podpory, balancoval na jedné noze proti prudkému větru vanoucímu od oceánu.
Za sebou zaslechl tlumený zvuk. Qui-Gon otočil hlavu. Kenobi se na něj díval s podivným výrazem ve tváři. „Cítím, co děláš,"řekl hořce. „A já to neumím. Nevím jak."
Qui-Gon se neochvějně setkal s jeho vyčítavým pohledem. „Nikdy ses to neučil. Je to těžké. Učí se to Padawani, když dosáhnou určitého stupně sebeovládání."
Kenobi zamrkal a odvrátil se k moři, ostře se zasmál – rychlý výbuch hluku, který nezakryl bolest ukrytou pod ním. „Nevím proč jsem od tebe očekával pochopení," řekl spíš pro sebe. „Mohl jsem to tušit."
„Změnilo by pochopení něco?"
Smích mu odumřel na rtech. „Ne. Zřejmě ne." Kenobi nahrbil ramena proti větru a pohlédl na Qui-Gona. „Jdeme. K lodi se dostaneme tudy." Nečekal na odpověď, chytil Qui-Gona za ruku, aby mu pomohl přes kluzké kameny.
Společně šli podél pobřeží, když se poslední paprsky slunce ponořily do moře.
Dva měsíce rychle vystoupily na oblohu a posvítily jim na cestu. Konečně by se mohl Qui-Gon i chlapec na chvíli zastavit. Nikdo je nepronásledoval – ještě si nevšimli jejich útěku, nemohli ale vědět, jak dlouho jim jejich štěstí vydrží. Qui-Gon se zastavil, aby nabral dech, a trochu zmateně pozoroval jejich záchranné plavidlo, kvůli kterému se plahočili až sem. Jakoukoliv loď očekával, rozhodně to nebyla tato. Byla to malá rybářská loďka, sestrojená pro plavbu přes oceán a ne k cestám do vesmíru. Zamračeně se otočil ke Kenobimu.
Ten, jakoby mu četl myšlenky, se posměšně ušklíbl. „Neboj se, Jedi,"řekl, když uvolňoval lano, které vedlo k lodní přídi, „tohle není past. Tohle je skutečná cesta pryč."
Qui-Gon se odkulhal pár kroků stranou a sesunul se na blízkou skálu, zatínaje zuby bolestí. „Já potřebuji odletět z planety, ne se plavit na jiný ostrov."
Kenobi přikývl. „Jistě. Ale jediná cesta z planety je na sousedním ostrově."
„Já tomu nerozumím. Je jasné, že Jezdci musí mít své lodě po ruce. Nedovedu si představit, že by se plavili přes moře vždy, když se objeví někdo vyslaný Vládou. A už vůbec nerozumím tomu, proč vlastně přišli nejdříve sem."
„Protože je to nepravděpodobné. A obrana je snadná. A je tady také celá flotila hvězdných křižníků na druhé straně ostrova."
„Tak proč…"
„Která je také velmi dobře hlídaná. Kdyby ses ovšem raději chtěl pokusit vzít loď dvaceti nebo třiceti těžce vyzbrojeným…"
„Dobře," přerušil ho Qui-Gon. „Už tvé důvody chápu. Tak kam teď pojedeme?"
Chlapec mu neodpověděl. Místo toho pokynul nyní již uvolněné loďce. S tlumeným zaúpěním se Jedi dovlekl k plavidlu.
„Nastup si," řekl Kenobi. Qui-Gon tak učinil, beze slov, jen sledoval chlapce, jak se svým ramenem opírá do trupu lodi, aby ji odstrčil dál na širé moře. Loď se kolébala, kymácela se podle toho, jak s ní vlny házely, stala se živou součástí moře. Qui-Gon zapřel svou zdravou nohu proti boku loďky a natáhl ruku pro Kenobiho, který se brodil až po prsa hluboko, když se snažil otočit a ustálit loď. Chlapec zaváhal, pak se pomalu dotkl Jediho ruky. Těžce oddychující Qui-Gon ho vytáhl na palubu.
Kenobi ihned stáhl svou ruku zpět jakoby se spálil a spěšně přešel na záď, kde začal rozvinovat plachtu. Dlouhou dobu mlčel, teprve když rozvázal lana, odpověděl Qui-Gonovi na jeho otázku. „Pojedeme na jeden z ostrovů. Je tam vesmírná loď. Dostanu tě z téhle planety."
Qui-Gon přimhouřil oči. Opět se ho zmocnilo podezření. „Proč není také tak dobře střežená?"
Kenobi si roztržitě prohrábl vlasy, loď sebou trhla směrem kupředu, když plachta nabrala vzduch. Pobřeží se ztrácelo, mizelo v temnotě rychleji, než Qui-Gon při takové velikosti lodě očekával. Kenobi je sebejistě vedl nocí, jako kdyby tuto cestu vykonal již tisíckrát. Pravděpodobně tomu tak bylo. Jedinými zvuky po dlouhou chvíli byly zvuky moře, větru a lodi rozrážející vlny.
„Tahle loď není střežená," řekl nakonec Kenobi, pokračuje v rozhovoru, jako by nikdy nepřestal,"protože Jezdci nevědí, že funguje. Myslí si, že je to jen starý vrak, který tady nechali."
„A funguje?" Qui-Gonův hlas byl z opatrnosti neutrální.
„Ano. Spravil jsem ho. V technice jsem byl vždycky dobrý." Byl to náznak pýchy v Kenobiho hlase? Kenobi se obrátil ke staršímu muži se slabým úsměvem ve tváři a beze stopy hořkosti. Na okamžik, v něm mohl Qui-Gon spatřit toho druhého Obi-Wana Kenobiho – veselého třináctiletého chlapce, trochu nezbedného, trochu bezstarostného, ale přesto s dobrým srdcem… A vlna bolesti, tak silná, zastínila vše, co doteď Qui-Gon cítil. To jsem způsobil já, pomyslel si Jedi s mučivou úzkostí. To kvůli mně už to není ten chlapec, jakoby ho ti piráti zabili. To já jsem to zavinil… Bolestí se mu sevřelo srdce a zamlžil se mu pohled.
Jeho tvář zřejmě něco prozradila, protože Kenobi se na něj ostře podíval. Známá cynická maska opět zahalila jeho tvář. „Emoce, Jedi? Myslel jsem si, že si nemusíš dělat starosti…"
Qui-Gon si povzdechl. „My máme pocity. Cítíme… smutek, lítost…"
Kenobi ho přerušil, hledíce na moře. „Já cítím nenávist. Nenávidím Shevanna."
Tak on také. Jedi vnímal vlny nenávisti proudící z chlapce a vlnící se v nočním vzduchu. Některé směřovaly ke Qui-Gonovi, některé se zdály plout zpět přes moře směrem k pevnosti Jezdců, ale ten zbytek… Qui-Gon přimhouřil oči, natáhl se pro informace k Síle… zbytek směřoval do Kenobiho nitra. Nenávist sama sebe, byla tak silná kolem toho chlapce, že se j Jedi mohl dotknout.
„Tak co?" řekl Kenobi,„nechystáš se mi teď udělit jednu z tradičních jediských lekcí – o zlobě a strachu, které vedou k Temné straně?"
Proč bych ti měl říkat něco, co už dávno víš?" řekl Qui-Gon mírně a osvobodil svůj vnitřní zrak od zdi temnoty vířící okolo chlapce. „A kromě toho,"pokračoval Qui-Gon," to není Shevann, koho nenávidíš. Jsi to ty sám."
Kenobi na Jediho upřel překvapený pohled. Na chvíli to vypadalo, že mu chce odporovat, pak svěsil ramena a sklopil zrak. „Máš pravdu,"řekl, nyní zněl jeho hlas upřímně i bolestně. „Je to tak. Nenávidím to, co se ze mě stalo. A nenávidím Shevanna a jeho piráty za to, co mi udělali. A nenávidím rytíře Jedi, že to dopustili."
„Nenávidíš mě?" Qui-Gon zjistil, že je nevědomky napnutý v očekávání chlapcovy odpovědi.
Kenobi pohlédl zpět, do očí staršího muže. Qui-Gon nepřítomně zaznamenal, že se jeho ruka na kormidle se trošku třásla. A jeho oči – bylo těžké vidět v měsíčním světle, ale Kenobiho oči – už nebyly ledové. V těchto bledých očích vířily stovky pocitů, odrážejících hvězdný třpyt. Ale jaké to byly pocity – to nemohl Qui-Gon říci.
„Měl bych tě nenávidět," řekl tiše Kenobi. „Byl si mou poslední nadějí, že se stanu Jedim, a tys mě odmítl. Kdyby nebylo tebe, nemusel jsem být na nákladní lodi na Bandomeer. Roky jsem si říkal, že to byla tvoje chyba… ale…" další slova mu odumřela na rtech.
„Ale?" pobídl ho jemně Qui-Gon.
Kenobi si povzdychl, odvrátil se a strnule se zahleděl do tmy. „Nevím," řekl hlasem plným mučivé úzkosti. „Už to nevím. Ani nevím, proč vlastně teď tohle dělám…" Nejistou rukou si setřel pot, který se mu navzdory chladné noci perlil na čele.
„Jsi v pořádku?" Jedim proběhl záchvěv znepokojení.
Kenobi potřásl hlavou, stále hledící do moře. „Ne,"odpověděl. „Už čtyři roky nejsem v pořádku."
„Ty…"
Kenobi učinil rázný posunek. „Podívej se, já se o tom už nechci bavit. Prostě jen… mlč. Jasné?"
Qui-Gon zaváhal, pak se zase opřel. „Dobře," řekl tiše.