Ten mladík mu připadal povědomý. Bylo mu okolo sedmnácti, možná byl o něco starší. Dlouhé světle hnědé vlasy měl sepnuté v ohonu. Nebyl ani vysoký, ani mohutný… Byl oblečený v monotónní černé od hlavy k chodidlům – černé kalhoty, černá košile. Jeho oči byly modrošedé….
…a chladné. Chladné jako led.
Qui-Gon se roztřásl. Nicméně pocit, že toho hocha zná, přetrvával. On ho znal. Kdyby se tak jen mohl soustředit, určitě by si vzpomněl…
Bohužel, soustředění bylo momentálně velmi těžkou záležitostí. Měl příliš velké bolesti. Nemohl se soustředit, sotva viděl. Všechnu sílu mu odčerpala snaha zůstat při vědomí.
Do nohy ho nestřelili jen jednou, ale dvakrát. Do té samé nohy. Skoro do stejného místa. Dvojitý průstřel způsobil rozsáhlé poškození nervů a svalů. každým pohnutím se přes něj přelévaly vlny bolesti. Zranění by mohl vyléčit – pravděpodobně- kdyby se dostal klékařskému vybavení. Ale byl daleko od Coruscantu – a daleko od bezpečí.
Přesto to byl Mistr Jedi. Za normálních okolností by byl schopný navázat spojení se Sílou, vypořádal by se s bolestí a našel by cestu, jak uprchnout… ale pouta okolo jeho zápěstí, jenž praskala a bzučela a vysílala náhodné elektrické výboje do jeho těla, v kombinaci s drogami, kterými ho nadopovali… ne, nemohl se spojit se Sílou, nemohl se pohnout, sotva mohl uvažovat. Někdo zřejmě prozradil těmto Jezdcům, jak přemoci a spoutat Jediho, do všech děsivých podrobností…
Rada Jediů ho vyslala do Acarianského sektoru, aby vypátral a pak jednal s vesmírnými piráty – Jezdci, kteří již roky loupí a plení tuto část vesmíru. Vlastně se sám přihlásil dobrovolně. Qui-Gon si stále odmítal přiznat, že byl částečně veden pocitem viny, ale Rada to věděla. A nikdo nic neřekl.
Nebylo co říkat. Vayrann i ostatní byli mrtví a byla to jen jeho chyba. Kdyby tak jen mohl vrátit čas, a změnit minulost. Čtyři roky. Qui-Gonova bolestí opředená mysl putovala do minulosti a hledala útočiště z agónie přítomnosti. Před čtyřmi roky. Stále trpěl Xanatosovou zradou, a déle než by mělo mu trvalo tu podlost nechat za sebou. Ani se o to příliš nepokoušel. Ponořil se do minulosti a žil v bolesti. Navzdory velkému úsilí Yody a dalších, si odmítal vybrat dalšího žáka.
Čtyři roky. Byl odvelen na Bandomeer. Podezříval část Rady, že se ho snažili zmanipulovat, aby přijmul toho mladého chlapce… Kenobiho… za svého žáka. Ale on si to nenechal vnutit. Našel někde jinou, mnohem důležitější misi, a Rada s tím souhlasila, i když neochotně. Qui-Gon nikdy na Bandomeer neodjel. Rytíř Vayrann odjel místo něj.
A místo něj zemřel.
Jezdci zaútočili na dopravní loď, zabili všechny na palubě. Cestující i posádku, toho chlapce, Vayranna… a byla to jen Qui-Gonova vina.
Věděl, že mu to nikdo za vinu nedává. Pravděpodobně by stejně nic nemohl udělat. Kdyby tam byl, tak by pravděpodobně také zemřel. Ne, nikdo Qui-Gona neobviňoval. Kromě něj samotného.
Vyhnul se své odpovědnosti. Ze svých sobeckých motivů si vybral jednodušší cestu. A teď musí žít s následky. Qui-Gon nikdy nedokázal zcela ignorovat ten pocit, že měl být na té lodi, kdyby to bylo nutné zemřít s ostatními, nebo je nějak zachránit. Síla ho vedla po cestě a on po ní odmítl jít…
Qui-Gon mírně svěsil hlavu, ucukl, když se bolest zdvojnásobila. Proč si právě teď na všechno tak jasně vzpomínal? Něco uvnitř mu odpovědělo na jeho vlastní otázky - protože tito Jezdci, kteří ho zajali, byli ti samí, co napadli dopravní loď před tolika lety. Zavraždili Vayranna, Kenobiho…všechny.
Obi-Wan Kenobi. Náhlé poznání Jedim otřáslo. Proto znova ve své mysli prožil minulost. Ten chlapec v černém, stojící před ním byl Obi-Wan Kenobi.
Ale Kenobi byl přece mrtev.
Qui-Gon si toho chlapce pamatoval. Bylo mu skoro třináct. Mladý, dychtivý, dělal vše, co mohl, aby se stal Jedim, aby byl ten vyvolený… Musel svést cvičný souboj s jiným nadějným kandidátem. Byl odvážný, riskoval, byl netrpělivý—nějak Qui-Gonovi připomínal jeho samého. Kenobi ten souboj vyhrál. Zaujal Qui-Gona, i když ten to kvůli své bolesti nedal najevo. ale nakonec se ten chlapec ztratil. Qui-Gon ho nepřijal za svého žáka, neodjel s ním na Bandomeer…
Jiná vzpomínka. Plamen bolesti v očích toho chlapce. Prohra. Smutek. Zmařené sny…
Teď už žádnou lítost v jeho očích neviděl. Nebyly v nich vůbec žádné emoce. Pouze chladná, hrozící bezvýraznost. Qui-Gon na něj zkoušel pohlédnout, snaže se ignorovat bolest v ramenou, kterou mu způsobila pouta držící jeho ruce těsně nad hlavou po dlouhé hodiny. Nepomáhalo to. Nic nepomohlo. I když jeho bolest bledla před nevysloveným obviněním na té tváři před ním.
„Obi-Wan Kenobi." Qui-Gon musel několikrát polknout, než mu začal hlas pořádně fungovat.
Chlapec ani nemrkl, ani nevypadal překvapeně. Pouze přikývl a řekl: "Qui-Gon Jinn." Jeho hlas zněl proti Qui-Gonovu uštěpačně.
„Ty… ty si mě pamatuješ."
„Ano." Nic víc. Žádné obviňování, žádné otázky, jen ticho. A nepřátelství, náhle vytrysknuvší z Kenobiho nevelkého těla, jako žár z malého slunce. Qui-Gon na chvíli zavřel oči, nevydržel pohled na jeho tvář. Nepomohlo to.
Když zase otevřel oči, nebyli už sami. Vůdce Jezdců – Danaire Shevann – vešel do malé cely, následován několika muži, které Qui-Gon poznal. Byli to ti, co ho zajali, když přijel na Acarii. Ten zakrnělý muž nalevo ho postřelil… dvakrát. Qui-Gon zabránil plamínku zlosti vyšlehnout na povrch. Kenobi stojící za ním se nepatrně, cynicky usmál.
Shevann se k nim přiblížil a položil chlapci ruku na rameno. I Když se Kenobi nepokusil přímo uhnout stranou, svaly pod rukou se mu napnuly. V očích se mihl záblesk něčeho, co rychle zmizelo, když odvrátil oči, chladnější než led – bez citu, bez výrazu… čekající.
„Takže?" Zeptal se Shevann, když pozoroval spoutaného Jediho.
Qui-Gon se ohlédl. Četl zprávy o vůdci Jezdců, ale nyní ho poprvé spatřil. Danaire Shevann byl vyšší, svalnatější a mnohem mladší než Qui-Gon. Vyzařoval sílu – ten druh síly, která byla kována v bolesti jiných. Slabá jizva se zaleskla na jeho tváři. Bylo by snadné se jí zbavit, ale Jezdec si ji zřejmě z nějakého důvodu nechal…a to o něm něco vypovídalo. Jedi se zamračil, snažil se udržet koncentraci, když jím projel další elektrický výboj.
„Jaké takže?" zeptal se Kenobi. Jeho hlas byl opatrný, bez emocí, ale Qui-Gon v něm rozpoznal rozechvění z… něčeho… ukrytého pod tím. Nenávist? Strach? Vzdor? Nemohl říci.
Shevann přitlačil na chlapcovo rameno. Muselo to být bolestivé, ale Kenobi neustoupil. „Už jsi prozkoumal mysl toho muže?" zavrčel Jezdec.
Kenobi se odtáhl, pohnul se, aby unikl Shevannovu sevření. „Ještě jsem k tomu neměl příležitost. Právě jsem přišel." V tónu jeho hlasu zazněla povýšenost.
Shevann zúžil pohled, ale pak to nechal být. „Ale teď jsi tady, tak se do toho dej."
Ještě jedenkrát z Kenobiho vystřelil záblesk nedefinovatelných pocitů. Qui-Gon se zamračil. Obvykle se mu dařilo číst v lidech lépe, ale tenhle chlapec byl tak silně obrněn, tolik se ovládal, že z něj nic nevyčetl. Po jeho počáteční nepřátelské reakci žádné bezděčné pohyby neprozradily jeho pocity, žádné myšlenky neunikly z jeho mysli. Jako by tam ve skutečnosti Qui-Gon ani nebyl. Až nyní mohl zachytit nesčíselné myšleneky vřící pod povrchem. Uvažoval, jak by je mohl osvobodit. Pak k němu Kenobi obrátil své prázdné oči…a náhle Qui-Gon zjistil, že je raději nechce znát. V těch modrých očích bylo něco… děsivého.
Qui-Gon se zhluboka nadechl. „Necítím nic, jen mír," říkal si pevně. „Necítím žádný strach…" Nemohl ale zahnat strach a znepokojení, které se ho zmocnilo. Co se to s tebou stalo, Obi-Wane? pomyslel si nešťastně. Co museli Jezdci provést tomu dychtivému chlapci, že se z něj stalo… tohle?
Qui-Gon si uvědomil, že se teď odpověď na svou otázku dozví. Jak si všiml, Kenobiho oči mírně ztmavly…
…a síla chlapcovy mysli překročila jeho vlastní jako přílivová vlna – nezastavitelně, bezohledně… Qui-Gon se napnul, jeho mentální štíty se automaticky zvedly. Nezdálo se, že by to stačilo. Ryzí síla chlapcovy netrénované mysli rozdrtila Qui-Gonovu obranu a jeho štíty se rozpadaly jeden po druhém. Na Jediho čela se perli pot, sevřené pěsti se v řetězech napínaly. Před ním číhala Temnota, hladově čekala před jeho stále slábnoucí obranou…
…a Qui-Gonova poslední bariéra padla…