Vyhoštěný 2. část

Na Chrám Jediů padla noc a ticho. Ačkoli zářil do noci jako maják a vrhal stíny na prolétávající lodě, v jeho nejvyšší věži bylo šero.

Mace Windu a Yoda stáli u okna. Yoda se opíral o svou hůl a s napůl přivřenýma očima pozoroval transportér, míjející jejich okno. Windu s rukama spojenýma za zády pohlédl dolů na malého zeleného Jedie.

„Budeme potřebovat nového Mistra pro mladého Obi-Wana," řekl tiše Windu.

„Hmm," odpověděl na to Yoda, aniž by otevřel oči.

Windu se zamračil nad tou nedostatečnou odpovědí. „Myslel jsem, že by pro něj mohl být vhodným Mistrem Risoin."

Yodovy zelené oči se široce otevřely a opatrně vzhlédly k mladšímu Mistrovi Jedi. „Risoin?" zaskřehotal. „Bezohledný on jest … prchlivý a neovládající se."

„Oba potřebují kázeň," připustil Windu a položil svou dlouhou a širokou ruku na okno a hleděl ven na střechy budov. „Zodpovědnost za padawana bude mít na Risoina příznivý vliv a Obi-Wan potřebuje trochu … zaměstnat svou mysl."

Yoda vyhlédl ven na blikající světla a zamračil se. „Pravdu snad máš … ano." Poklepal svou holí na podlahu, dodávaje tak důrazu svým dalším slovům. Podráždění v jeho hlase přešlo v mírnější smířlivý tón. „Mistr a Padawan z nich tedy budou."

Windu se mírně usmál a přikývl, a pak se kvapně vytratil z místnosti, nechávaje Yodu jeho vlastním myšlenkám. Stařičký Jedi si povzdechl, jeho drobná postava vypadala zesláble, opřel se o okno.



Pohovka, tlačící Obi-Wana do tváře byla cítit prachem a opotřebovaností. Snažil se potlačit slzy, deroucí se mu do očí a vpíjející se hluboko do staré rozbité pohovky.

Qui-Gon se ani nerozloučil. Prostě si jen sbalil své věci a odešel, aniž by komukoli cokoliv řekl. Nikdo ho ani neviděl odcházet, vypařil se jako dým. Aspoň mně mohl říci sbohem. Nebo by to tolik … bolelo?

Povzdechl si a zabořil se hlouběji do pohovky a přál si, aby tak mohl zůstat věčně. Když však uslyšel, jak se prudce otevřely dveře, věděl, že přišel jeho nový Mistr, Risoin.

„Co to tady děláš?" zeptal se nevrlým a podrážděným hlasem.

Obi-Wan zkřivil tvář a posadil se, povzdechl si nad tou chladnou atmosférou kolem sebe. Upřeně hleděl na vysokého muže před sebou. Risoin byl mladý, jen o pár let starší než Obi-Wan, jeho rovné, téměř bílé vlasy očividně odrůstaly padawanskému sestřihu. Jeho opálená, ostře řezaná, pohledná tvář byla nyní zkřivena odporem. Zelené oči provrtávaly Obi-Wana a Risoin si znechuceně odfrknul.

„Tak tohle je tedy ten padawan, kterého mi Rada přidělila," řekl a zkřížil ruce na své úzké hrudi. „No to je nádhera."

Obi-Wan si hryzal ret, aby neřekl něco vzdorovitého. „Jsem potěšen stejně jako vy, že vás vidím," odpověděl chladně.

Risoinova tvář mírně zrudla, mladíka však pouze sjel pohledem. „Dobře mě poslouchej, Padawane. Nemám chuť ani trpělivost dělat chůvu vzpurnému učedníkovi. Dokážu si živě představit čemu tě tvůj bývalý Mistr Jinn učil. Na to všechno teď zapomeň."

Obi-Wana to stálo veškeré jeho sebeovládání, aby nepopadl ze stolu lampu a nemrštil jí po Risoinovi. Jak se vůbec opovažuje po něm něco takového žádat? Budu mu dělat společnost na všech těch misích, budu ho poslouchat, ale nikdy mu nebudu říkat „Mistře!"

Risoin zřejmě postřehl slabý záškub v Obi-Wanově kamenné tváři a opět se zamračil. „Za dvě hodiny odlétáme na Aladell," řekl a s mírným zavlněním svého roucha vyplul ze dveří. „Koukej být do té doby sbalený."

Když se dveře prudce zavřely, Obi-Wan se opřel o stěnu a slabě se chvěl.



Aladell, malá kultivovaná planeta na okraji Galaxie. Z vesmíru vypadala jako koule z ryzího zlata, v jasném svitu slunce Eridi 47 zářil písek nehostinné pouště. Vedle modrých skvrn oceánů pokrývaly její povrch jako vzorek krajky bílé body.

Qui-Gon cítil, jak se jeho napjaté bolavé svaly při pouhém pohledu na ni začaly uvolňovat. Slabý náznak úsměvu zvlnil jeho rty, když zavřel oči a naslouchal pouze slabému hukotu motorů připravujících se na přistání.

Padací dveře se pomalu spouštěly a Qui-Gon za sebou vzdáleně zaslechl šoupání mnoha nohou pohybujících se směrem k nim. Sáhl do kapsy a vytáhl malý platinový medailon se zasazeným zeleným kamenem.

„Pilote," řekl tiše, vstal ze svého sedadla a zamířil do pilotní kabiny.

Potrhle vypadající Aladellan se na něj obrátil. „Ano?" vyštěkl.

Qui-Gon prostě sevřel medailon mezi palec a ukazovák a pozvedl ho před Aladellanův opálený obličej, který při pohledu na něj zbledl a rychle se vrátil k řízení. Motory zakvílely na protest, když se transportér zvedl z přistávací plochy.

Když se kolem nich míhaly kopule chrámů a hranaté věže, bělostně se lesknoucí na slunci, Qui-Gon se opřel o rám dveří. Mírně se usmál drobným postavám obyvatel, spěchajících za svými denními povinnostmi a za prací.

V dáli spatřil další budovu, oázu uprostřed písku a dun, táhnoucích se několik stovek mil do dáli, k nebi čněly temné obsidiánové hroty. Spatřil nádherný palác, který se bíle a stříbřitě leskl v poledním slunci, obklopen kruhem zelených stromů a trávy, a obehnán vysokou zdí.

Když člun dosedl na širokou přistávací plochu, Qui-Gon se vrátil dozadu, vyzvedl si svou brašnu a přehodil si ji přes rameno. Dveře se před ním odklopily a on se ocitl tváří v tvář dvěma mladým sloužícím, mužovi a ženě v Obi-Wanově věku. Oba měli na sobě šedé uniformy aladellských vládních důstojníků, oba byli tmavovlasí a tmavoocí.

Dívka se mírně poklonila. „Vítejte, Mistře Jinne," zahlaholila se zvláštním přízvukem. „Pojďte, prosím, s námi. Vládkyně vás očekává."

Qui-Gon přikývl na souhlas a rozhlédl se kolem sebe, všude rostly dlouhé popínavé pouštní rostliny, které byly přizpůsobeny pěstování v zahradě. Tíha v jeho srdci začala polevovat.