Vešla do pavilónu beze svého obřadního make-upu, bez svých honosných šatů, navržených pro večerní pohřeb. Místo nich si oblékla hrubou vojenskou uniformu, kterou měla na sobě i při osvobozování paláce. Padme stanula u hranice, její hnědé oči žhnuly, když pohlédla na nehybnou Qui-Gonovu tvář. Oblékli ho do čistého oděvu, který skryl onu ošklivou černou skvrnu uprostřed jeho hrudi. Tvář měl klidnou a vyrovnanou, jakoby jen spal. Zdálo se to zvláštní, ale vypadalo to, jakoby tam na té kamenné plošině ve skutečnosti neležel on. V jeho těle nebyla známka života, v očích pod zavřenými víčky žádná jiskra, nic neříkal ani neslyšel. Její rty se chvíli tiše pohybovaly, jak se pokoušela vybavit si slova. „Mrzí mě to," řekla potichu. „Mrzí mě, že jsem o tobě pochybovala." Padme se pomalu posadila na schod, pozorujíce hranici. „Chtěla jsem ti vyjádřit svou vděčnost," dodala a cítila se hloupě. „Zachránil jsi můj lid. Vysvobodil jsi Anakina z otroctví a zabránil jsi, aby se i z Naboo stala otrocká planeta. Jen bych si přála, abys…" Hlas se jí zadrhnul a vzdychla. „Doufám, že jsi šťastný, ať už jsi kdekoli." Obrátila se a pomalu odcházela z kamenné budovy, cítila, jak ji v očích pálí slzy. Ale nebude plakat. Královny nepláčou.
Toho večera se účastnila pohřbu, tvář měla opět nalíčenou a byla oděna v purpurovém hedvábí, do něhož ji oblékla Eirtae. Amidala se dívala, jak pod Qui-Gonovým tělem začínají hořet rudé plameny a pomalu ho mění v popel. Plameny v uhlících postupně odumíraly jako zapadající slunce. Když pomalu odcházela od hranice, Amidala by přísahala, že zaslechla smích, /Sbohem, ty malá služebná./