Byla to Qui-Gonova první mise. Za svých krátkých dvanáct let života ještě nespatřil nic tak působivého jako byl Palác na Aladellu. Celou dobu žil v nádherném jedijském Chrámu, ten však neměl tolik vznešenosti jako tyto síně z mramoru, plné jasného světla. Ačkoliv byl považován z chlapců v Chrámu za nejvyššího, tady si připadal neuvěřitelně malý… Jak se potom asi musí cítit Yoda, pomyslel si se skrytým úsměvem. Obzvláště vedle vytáhlého Lorda Seirona. „Ach," pravil neklidně aladelský pán. Jeho tmavé oči spočinuly na Qui-Gonovi. „Ach ne." Yoda zvědavě zvedl svou zelenou hlavu. „Potíž je tu nějaká?" zeptal se. „Menší potíž," odpověděl Lord Seiron a mračil se na Qui-Gona. „Víte, Vládkyně nedávno přišla o manžela, syna i dceru. Její syn nebyl o mnoho mladší než tady Qui-Gon, takže … myslím, že by pro ni byl jen bolestnou připomínkou. Ještě se velice trápí, pochopitelně." Qui-Gon pomalu klesal na mysli. Tolik toho o Vládkyni Aladellu slyšel – a doufal, že ji alespoň zahlédne. „Opustit svého učedníka nemohu," protestoval Yoda. Seiron si propletl ruce, jakoby se snažil tak najít řešení. „Měli jsme za to, že nemáte žádného učedníka, Mistře Yodo," pravil neklidně. „Jen pár dní je tomu," odpověděl příkře Yoda. Seiron znovu pohlédl na Qui-Gona svýma tmavýma očima, které vypadaly, jakoby neměly panenky. „V Paláci je krásná zahrada," začal pomalu. „Snad by tam Váš učedník mohl počkat?" Yoda se zachmuřil a zkoumavě pohlédl na Qui-Gona. Chlapec si kousal ret a pomalu přikývl. Koneckonců, jestliže se královna trápí kvůli ztrátě svého manžela a dětí, on jí rozhodně nechtěl přitěžovat. Lord Seiron položil svou velkou ruku Qui-Gonovi na rameno a neochotně ho odváděl. Qui-Gon se ohlédl a poslední, co viděl, byla shrbená postava jeho Mistra, belhající se dvojitými zdobenými dveřmi do trůnního sálu. Zahrada byla OPRAVDU nádherná; barevné a sladce vonící květiny a popínavé rostliny hrozily zcela zakrýt zdi, jež je obestíraly. Stromy, pečlivě zasazené a ponechané volnému růstu, se místy změnily ve spletité bludiště. Tu a tam stálo kamenné sedátko porostlé mechem. Qui-Gon se trochu uvolnil, přivolal k sobě Sílu a usmál se. Na tomto nádherném místě cítil její přítomnost tak silně, bylo to téměř hypnotizující… PRASK! Qui-Gonovi se na chvíli zastavilo srdce, když pohlédl ke svým nohám, kde na kamenné pěšině ležely střepy z rozbitého květináče, z něhož ještě před chvílí vyrůstala květina. Poklekl a začal střepy zoufale sbírat. Když uslyšel blížící se kroky, zkřivil tvář. „Co se stalo?" zeptal se něžný melodický hlas. Objevil se další pár rukou a začal sbírat trosky květináče. Qui-Gon polekaně vzhlédl k tváři překrásné ženy. Byla celá oděna v blyštivém stříbře i její tmavé kudrnaté vlasy byly místy protkané stříbrem. Měla hezkou ale mírně ztrhanou tvář, jakoby plakala. „Já nechtěl," řekl lítostivě s poničenou rostlinou v ruce. „Nedíval jsem se, kam šlapu… Mrzí mě to…" „Není ti nic?" zeptala se žena ustaraně. „Ne," řekl Qui-Gon a znovu pohlédl na rostlinu. Usmála se, vyhodila kousky květináče a pak si oprášila ruce. „Tím se netrap," řekla a pomáhala mu vstát. „Jsou jich tu spousty." Qui-Gon vydechl úlevou a opětoval její zářivý úsměv. Zahleděla se do spleti stromů, místy prozářené slunečními paprsky. „Pojď, projdeme se," řekla a nabídla mu ruku. „Jakpak se jmenuješ, dítě?" Qui-Gon chvíli váhal, ale pak nabízenou ruku přijal. „Qui-Gon," odpověděl tiše a následoval ji. „Jak mám říkat já Vám?" Žena se zastavila a zasmála se hezkým hlasitým smíchem. „Říkej mi Saleil," pravila tiše. „Do zahrady chodím, když potřebuji přemýšlet, zmizet nebo prostě jen trochu klidu. Máte u jedijského Chrámu hodně zahrad?" Qui-Gon přikývl. „Některé jsou uvnitř samotného Chrámu," řekl nadšeně, cítil, že se Saleil o Chrám opravdu zajímá. „Už jste tam někdy byla?" „Na Coruscantu?" zeptala se, odstrčila nízko visící větev a setřásla tak spršku okvětních lístků, které se ve vzduchu divoce roztančily. „Ach ano, už je to dávno, převelice dávno. A ani tehdy jsem z toho světa samotného nic kromě létajících vozidel a velvyslanectví nespatřila." Qui-Gon zamžoural do slunce. „Mně se víc líbí tady." Opět se zasmála. „To mně také." Vyšli z tunelu listoví do malého hájku, kde kolem tří černých obelisků rostlo plno bílých a růžových květů. Qui-Gon hleděl na složité písmo vytesané do kamene. „Co je to?" zeptal se tichým hlasem. Saleiliny oči se na okamžik zalily slzami, pak se opět rozjasnily. Jen na chvíli vypadala smutně a opuštěně. Své dlouhé ruce ovinula kolem svého těla ve stříbrných šatech. Qui-Gon odolal pokušení obejmout ji. „Můj manžel… a děti," pravila potichu. Qui-Gon na okamžik ucítil vlnu jejích emocí – a otevřel ústa dokořán. „Vy… Vy jste Vládkyně?" zeptal se šokovaně. Saleil se mírně usmála. „Já tě neukousnu, Qui-Gone. Ano, jsem Vládkyně… doufám ale, že to nezmění tvé chování ke mně." Qui-Gon o tom zapřemýšlel, ještě se mu z té informace točila hlava. „Ne," řekl tiše. K jeho překvapení se Vládkyně opět rozesmála. „To jsem ráda," řekla mírně. „Qui-Gone, jen pár lidí v mém životě se ke mně chovalo jako k člověku a ne jako ke královně. Umím ocenit něco vzácného, když mě to potká." Qui-Gon se uvolnil a usmál se. Díval se, jak Saleil smutně přejela konečky prstů po obsidiánových náhrobcích, pak se k němu opět obrátila a pokynula směrem k cestě, po níž sem přišli… O DVA DNY POZDĚJI Když Saleil vstoupila do sálu, Qui-Gon a Yoda se mírně uklonili. Zdálo se, že už není tou přívětivou a mateřskou osobou, s níž se předtím setkal, ale že se proměnila ve vzdálenou a chladnou ženu. Její oči na něm na okamžik spočinuly… A pak na něj mrkla. Málem omdlel překvapením. Yoda pak strnule odcházel ze sálu s Qui-Gonem v patách. Ještě před tím, než se dveře do trůnního sálu s lomozem zavřely, na oplátku jí zamával.