Sedím ve svém pokoji, hlavu mám v dlaních, přeji si, aby vše zmizelo, nebo aby se to nikdy nestalo. Ale ono se to stalo, a já s tím nic neudělám. Xanatos se odvrátil. Můj vynikající žák podlehl Temné straně a je to moje vina. Selhal jsem. Kdybych jen neignoroval ta znamení, kdybych naslouchal svému Mistrovi. Všichni to viděli kromě mě. Viděl jsem jen to, co jsem chtěl vidět, odmítal jsem věřit tomu, co jsem věděl, že je pravda. Ano, zklamal jsem, už nemohu být Jediem, už nemohu být vůbec ničím. Myslím na Xanatose a k čemu jsem ho odsoudil: k životu v Temnotě. Kdybych jen rozeznal, co se děje, pak bych ho snad dovedl přivést zpět ke Světlu. Proč jen jsem byl tak tvrdohlavý? Jsem odpovědný za Xanatosovu zradu a za všechny životy, které jsme kvůli tomu ztratili. A co víc, neuspěl jsem, nezabil jsem ho, když jsem měl šanci. Jediové by měli ochraňovat nevinné lidi, ne je odsuzovat k smrti. Nechal jsem Xanatose žít, konečné rozhodnutí bylo na mně. Bude zabíjet znovu a všichni ti mrtví padnou na moji hlavu. Pro galaxii by bylo bývalo lepší, kdybych se nikdy nenarodil. Musím zajistit, aby se už nic takového neopakovalo. A je tu jen jedna cesta, jak toho dosáhnout. Vykonám to, co musí být vykonáno. Zvedám svůj světelný meč a aktivuji ho. Hledím do hlubin jeho zeleného ostří, které ukončí můj život. Dá se to tak provést. Svírám svoji zbraň oběma rukama, připravuji se na splnění svého posledního úkolu. Snažím se ukončit svůj nešťastný život, ale něco zastavuje mou ruku. Zkouším to znovu, ale stále svůj úkol nemohu dokončit. Proč? Co mi brání? Nemám strach zemřít…. //Tak proč se bojíš žít?// Ten hlas uvnitř mé hlavy mě překvapil. Nepoznávám ho, odkud přichází? Kdokoliv to je, nedovolí mi udělat to, co musím. Qui-Gon Jinn musí zemřít. //Ne, takhle to zůstane navždy, nemáš právo rozhodovat, kdy zemřeš. Tvůj úkol ještě není splněn.// Hlas se vrátil do mé mysli. Zlomil mé odhodlání. Deaktivuji svůj světelný meč a nechávám ho dopadnout na podlahu. Opět skláním svou hlavu do dlaní a po tváři mi začínají stékat slzy.