Oběti okolností

Padmé mlčky kráčela do svého salónku se svým všudypřítomným ochráncem a v duchu stále probírala situaci, v níž se ocitli.
„Co se děje?“ zeptal se Anakin, který vycítil její pocity, ale nedokázal si je nikam zařadit.
Padmé neodpověděla. Došli do salónku. Anakin doprovodil Padmé dovnitř a ujistil se, že dveře jsou bezpečně zavřené. Zkontroloval salónek i ložnici, aby měl jistotu, že jsou sami.
„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se. Její mlčení ho znervózňovalo.
„Ty jsi... neuvěřitelný, Anakine,“ řekla stručně, když se konečně zmohla na slovo. „Neustále mě překvapuješ.“
„Někdy překvapím i sám sebe,“ připustil.
Padmé si stáhla závoj a odhodila ho na nejbližší židli. Pocity, které z ní vyzařovaly, Anakina zarazily.
„Jde o D'lajany?“ Nevzpomínal si, že by ji kdy takhle viděl.
Padmé stála uprostřed salónku, rukama si objímala tělo, jako by se chtěla udržet pohromadě. Byl si jistý, že cokoliv se pokazilo, je to jeho vina.
„Co se stalo?“ vyptával se tvrdošíjně. „Řekni mi to.“
„Mám zlost sama na sebe,“ řekla konečně Padmé. „Připadám si jako blázen.“
„Jsi cokoli, ale blázen ne,“ řekl a zatoužil ji ochránit i před ní samotnou. „Je to složitá situace.“
Padmé se zhluboka nadechla. „To nejsou jen D'lajané,“ řekla. „Je to tak nějak všechno.“ Pevně si svírala tělo. Anakin k ní vykročil, ale zaváhal. Cítil se nejistě.
„Omlouvám se,“ řekl neobratně. „jestli jsem udělal něco, co tě rozrušilo. Něco, co jsem neměl.“
„Ach, Anakine,“ řekla Padmé a hlas se jí mírně chvěl. „Ocitla jsem se tady uprostřed politické krize. Moje loď, můj lid a možná i moje planeta jsou v nebezpečí. Musím si přiznat, že jsem projevila jen mizerný úsudek.“Pohlédla na něj, všimla si jeho váhavého a provinilého výrazu a konečně to rozhořčeně dopověděla: „Nemohu si dovolit žádné rozptylování.“
„Já tě rozptyluju?“ zeptal se zcela zdrcený Anakin. „Myslel jsem, že ti pomáhám.
„Ale ty mi nepomáháš!“ vyhrkla. „Byli jsme zrazeni a chystají se nás napadnout a já přesto dokážu myslet jenom na tebe!“ Pronikavě na něj hleděla, jako by jí ráznost mohla zachránit před tím, aby se jí podlomila kolena. „Co vůbec děláš v mých myšlenkách?“
Anakin si náhle připadal velmi zmatený. „Zlobíš se, protože... protože...“ – pokračoval zkusmo, protože skoro nemohl uvěřit tomu, co slyší – „protože mě miluješ?“
„K tomu rozptylování,“ řekla hněvivě. „Nejsem ani schopna rozumně uvažovat, když stojíš vedle mě.“
Anakin byl bezradný. Nic v jeho výchově mezi klidnými a vážnými rytíři Jedi ho nepřipravilo na to, jak si má poradit s výbuchy protichůdné logiky – pokud nebyla jeho vlastní, což se nikdy netolerovalo. Jediné, co mu jeho pýcha dovolovala slyšet, bylo, že ji nějakým způsobem zklamal.
„Nechceš, aby ti byl nablízku?“ zeptal se neklidně.
Padmé zabořila tvář do dlaní. Měla strašný pocit, že se asi rozpláče. Nebo začne smát. Nevěděla, co z toho.
„Anakine,“ zkusila to znovu. „Já si nevím rady. Nevím, jak mám být tou osobou, kterou jsem byla předtím, a zároveň být zamilovaná do tebe.“
Tohle se nesmí stát, pomyslel si, když se do jeho nitra vkradly temné úponky pochybností. Jako by se před ním rozevřela propast.
V okamžiku, kdy spatřila výraz jeho tváře, zalitovala Padmé svých slov. Cítila, jak se před ní uzavírá do sebe a působilo jí to téměř fyzickou bolest.
„Anakine, promiň. Nemyslela jsem to tak.“
Při pohledu na jeho tvář se zarazila.
„Mrzí mě, že je pro tebe tak těžké milovat mě,“ řekl strnule a vzdaloval se jí.
„Počkej, Anakine.“ Padmé zatoužila, aby mohla vzít zpátky všechno, co řekla od chvíle, kdy opustila jednání. Měl by mě vzít do náruče a říct mi, že všechno bude v pořádku, pomyslela si.
Jenže tohle byl Anakin. Popíral všechny možné zákony o vzájemné důvěře.
„Milovat tě, je ta nejsnadnější věc na světě, Padmé,“ řekl a vyhýbal se jejímu pohledu. Připadal jí tak strašně daleko. „Nemusím o tom přemýšlet. Není to žádný boj. Je to stejné, jako když se každé ráno probudím a vím, že dýchám. A jako když vím, že budu dýchat celý svůj život, dokud neumřu.“
„Když to říkáš, zní to tak jednoduše,“ prohlásila zamyšleně. Miluje jako dítě, pomyslela si. Upřímně. Čistě. Bezvýhradně. Musela se ptát sama sebe, jestli je i ona něčeho takového schopna.
Anakin sklopil zrak a prsty nahmatal opěradlo nejbližší židle.
„Víš,“ řekl, „zdá se, že se mě všichni kolem bojí.“ Odmlčel se a pohlédl jí zpříma do očí. „Netušil jsem, že i ty.“
Náhlá temnota v jeho očích ani vzdáleně nepřipomínala nic dětského. Padmé za celý svůj život nepotkala nikoho, jako byl on. Byl jako řada vzájemně se prolínajících záhad – jakmile jste vyřešili jednu, objevila se další. Kamkoli vkročil, přinášel s sebou změny. Objevovaly se nové cesty, zatímco ty staré mizely.
Svým způsobem měl pravdu. Bála se – ale ne jeho. Bála se vydat novou cestou.
„Anakine,“ zavolala tiše.
Žádná odpověď.
Nevěřícně sledovala, jak se obrací, vychází ze dveří a zavírá za sebou.
Bolest, kterou cítila, byla fyzická.