|
|
Oběti okolností
Autor: Dorothy Moore
Překlad: Yanna
Kapitola 6: Schůzky
Anakin vypáčil stropní panel a tiše seskočil na hustý koberec. Padmina kajuta byla rozhodně luxusnější než kajuty na opačné straně lodi. Místnost byla spoře osvětlená a očím chvíli trvalo, než se přizpůsobily. Až na slabé, hluboké předení motorů v pozadí tam bylo ticho. Vypadalo to, že je v prázdné ložnici.
Neslyšně se přesunul k zakřivené stěně kajuty a prosmýkl se kolem ní nejhlubším stínem ke vstupnímu otvoru. Ten vedl do další místnosti, zřejmě salonu, s několika stoly, křesly a šatními skříněmi. Bylo tu o něco více světla.
Padmé se choulila v jednom křesle zabalená do tmavého pláště. Když chvíli naslouchal, rozeznal pravidelné oddechování. Připlížil se blíž a zjistil, že spí s tváří podloženou dlaní. Na nízkém stolku vedle ní stál téměř netknutý tác s večeří.
Anakin cítil, jak se mu stahuje hrdlo a v ústech měl příchuť slz. Nebyl připraven na intenzitu pocitů, které se přes něho přelily z toho, že ji měl konečně pro sebe. Chvátal k této ženě a tentokrát se slepou, nezastavitelnou setrvačností přílivové vlny. Dosažení cíle bylo jako příboj. Sotva si uvědomoval sám sebe, jak vedle ní pokleká a nějakou chvíli ji jen pozoroval.
Pomalu jí nechal klesnout svou hlavu do klína v gestu naprostého odevzdání. Bylo to jediné místo v celém vesmíru, kde nacházel klid.
Padmé věděla, že je tam, ještě než se probudila. Její ruka našla jeho krátké vlasy a jemně po nich přejela k měkké pokožce jeho krku a k lemu jeho košile, jak se stočila, aby ho objala.
"Omlouvám se, že jdu pozdě," řekl jí do klína. "Čekáš dlouho?"
"Dlouho. Připadá mi to jako věčnost." Její ruce sjely k jeho ramenům a objaly ho. Cítil, jak se mu hrdlo uvolňuje. V dálce duněly lodní motory jako slabý tlukot srdce. Až na to bylo v místnosti naprosté ticho.
Natáhl se a jemně ji k sobě přitahoval blíž. "Je vůbec možné, že pro sebe máme skutečně chvíli klidu?"
Položila mu hlavu na rameno. "Budu předstírat, že všichni ti lidé odešli. Chci být jenom s tebou."
"Máš starosti." Hladil její vlasy. Čekal dlouho, jen aby pohladil její vlasy.
"Vlezla jsem do pasti. Nevím, jak z ní ven."
Stále v kleče na podlaze ji pevně sevřel v náručí, jako kdyby ji chtěl ochránit před celým světem. "Nedovolím, aby sis ho vzala. Nebudeš muset," řekl divoce.
Chtěla mu uvěřit. Někdy jí připadalo, že dokáže cokoli.
Učinila poslední gesto ohledně svých povinností, než se vzdá veškerých myšlenek na ně. "Zkontroloval jsi loď? Je všechno v pořádku?"
"Prozatím ano." Vstal a natáhl se k ní, aby ji vzal do náruče. "Tví hosté jsou překvapivě nesví, uvážíme-li, že to vypadá, jakoby měli navrch. Víš, že ti nechávají hlídat dveře? Aby viděli, kdo vchází a vychází."
Padmé ho jednou rukou objala kolem krku a druhou mu přejela po tváři a přes rty, jak ji pomalu nesl k prahu druhého pokoje. Vychutnával si ten pocit, její teplo a vůni.
"Tak jak ses dostal dovnitř?"
"Kouzlo," řekl s mírným úsměvem.
V ložnici si Padmé všimla otevřeného stropního panelu.
"Aha," řekla. "Kouzlo." Zabořila mu tvář do krku a řekla, "Nemusíš naslouchat těm jejich nesmyslům. Prostě je ignoruj."
Anakin za použití Síly opět zavřel panel, aby ji nemusel pouštět, a rozhodl se, že bude nejlepší počkat na později, než se jí zmíní, co ho zítra čeká.
* * *
Stařičký mistr Jedi měl další nečekané vidění jako rodící se sen. Jeho síla a naléhavost ho pevně svíraly, zatímco se jeho myslí valilo tisíce obrazů jasných jako holofilm. Nepodobalo se to žádnému jinému vidění, co kdy měl. Záplava obrazů se nedala nijak zastavit.
Začaly v dávných dobách na úsvitu řádu Jedi. Před jeho vnitřním zrakem se míhaly tváře všech Jedi, kteří kdy žili. Některé poznával podle obrázků a svých studií v archivech. Některé nikdy neviděl, ani na ně nepomyslel. Mnoho jich znal osobně díky svému vysokému věku. S absolutní jistotou však věděl, že jsou to všechno předkové Jedi a že se dívá na tvář každého z nich.
Tváře se míhaly dál a dál v závratném postupu staletími. Viděli ho. Znali ho. On znal je. Obrazy se míhaly čím dál rychleji a přesto dokázal rozeznat a vzít na vědomí každého z nich: Každou tvář. Každý život. Natahovali se po něm svými myšlenkami, svými činy a svými sváry. "Podívej se na mě!" jakoby křičeli. "Poznej mě!" Tři, čtyři, pět století proběhlo a přicházeli stále další. Byl víc než plný jejich tvářemi a silou, jejich kolektivním bytím.
Jak obrazy pokračovaly, začal si Yoda s rostoucím pocitem zoufalství a nevíry uvědomovat, že všechny ty tváře měly jedno společné.
Strach. V každé tváři se zračil strach.
To není možné, pomyslel si, když se mu nadále odhalovala staletí bytostí. Jedi necítí strach. Jeho vědomím prošlo několik největších rytířů historie řádu Jedi. A přesto všichni v jeho vidění měli strach.
Yoda začal opakovat litanii, která se generaci za generací předávala mladým.
Strach vede k hněvu.
Hněv vede k nenávisti.
Nenávist vede k utrpení a k Temné straně.
Vidění pokračovalo až do současnosti. Byli tam všichni žijící rytíři Jedi. Všichni měli strach.
Všichni až na jednoho.
Vidění se zvolna vytratilo. Stařičký mistr dlouhou dobu seděl.
Vyburcovalo ho tiché zaklepání na dveře a do místnosti vklouzl Obi-Wan.
"Nerad vás ruším, mistře Yodo, ale musím s vámi mluvit."
"Rozhodl ses," poznamenal Stařičký unaveně, stále ještě plný žalu a hrůzy ze svého vidění. "Za svým padawanem poletíš."
"Dodržel jsem své slovo, mistře," řekl pokorně Obi-Wan. "Přemýšlel jsem o tom. Meditoval jsem o tom." Vzhlédl a v jeho očích stařičký mistr spatřil odraz dlouhé řady předchůdců mladého Jediho až k samotnému počátku. "Nemohu a ani se ho nehodlám vzdát."
Mistr Yoda dlouhou dobu setrvával v unaveném tichu. Tak mladý je, pomyslel si. Tak těžké břemeno nese. A přesto věděl ze svého vidění, že to břímě sdíleli všichni ti, kteří přišli před ním. Každý Jedi, který kdy žil předtím i nyní.
Tento, pomyslel si. Tento. Před ním seděl mladý Jedi jehož tvář v jeho vidění nenesla stopy strachu. Cítil za toho mladíka příval nejhlubší lásky – nespornou lásku Síly ke všem věcem, které žily a o něco usilovaly.
"Zdržovati já tě nebudu. Mé srdce těžkne břemenem, které jsi na sebe uvalil."
"Tu zodpovědnost jsem na sebe vzal už dávno, mistře. Nemohu se jí teď vzdát."
Šťastný je ten chlapec, pomyslel si Yoda, že takového mistra má.
"Jdi tedy, rytíři Jedi," řekl Yoda zarmouceně.
Obi-Wan vstal, uklonil se a vyšel ze dveří.
Během další meditace si Yoda uvědomil, že se v jeho vidění neobjevily dvě tváře.
Jeho vlastní a tvář Obi-Wanova padawana.
* * *
Kdesi ve tmě uprostřed noci procitla Padmé.
"Anakine?" zašeptala.
"Tady jsem." Natáhl se po ní.
"Anakine, věříš na osud?"
Trvalo dlouho, než odpověděl. Nejdřív musel překonat hořkost, kterou vždycky pociťoval, když to slovo slyšel. Zdálo se, že pokaždé s ním jde ruku v ruce další nenáviděné slovo: Vyvolený. To nedefinovatelné, neprůkazné, náhodné přízvisko, které ho katapultovalo do řádu Jedi a od té doby ho pronásledovalo jako ponurý mrak. Věřil na osud? Nevěděl. Jak se to pozná?
Nakonec řekl, "Rytíři Jedi učí, že osud je řeka, která neúprosně plyne od svého počátku ke svému konci v moři, kde se ztrácí v ohromném běhu světa. Konec je nevyhnutelný. Skutečnost, že doplyne do moře, je nevyhnutelná. Ale řeka samotná je nekonečným počtem cest vedoucích k onomu konci. Na každém ohybu, na každém kameni a překážce existuje bezpočet rozhodujících okamžiků. Nové proudy. Protiproudy. Odklonění."
"Takže máme svobodnou vůli? Máme možnost vybrat si cestu, ne však konečný výsledek?
"Myslím, že ano."
Cítila jeho vzdor. "Věříš tomu?"
Nastalo dlouhé ticho. Napjaté ticho, které se zdálo ožít možnostmi. "Nechce se mi věřit, že konec je předurčený," řekl konečně. To poznání pro něho bylo odhalením. Zapáleně pokračoval, "Chci věřit ve svobodnou vůli. Že můžeme věci změnit a zlepšit. Že cesty, které si sami vybereme, nás zavedou na nová místa."
"Takže věříš ve svobodu."
"Ano." Přemítal v duchu nad tou myšlenkou stále dokola. "Ve svobodu." Pak se zarazil. "Proč se ptáš?"
"Já mám pořád pocit, že nás nějaký osud – nějaká Síla – svedla dohromady."
Přisunul se k ní blíž. "Proč by to měl být osud?"
"Anakine, galaxie je obrovská. Jaká byla šance, že se najdeme, jestli k tomu něco nepřispělo? Moc nějaké Síly?"
Vůle Síly. Osud.
Anakin si uvědomil, že si nepřeje ani jedno z toho.
Anakin, věřící ve svobodu, se přitiskl k Padmé, věřící v osud, takže se nemohla ani pohnout.
"Tebe bych našel kdekoli," řekl.
* * *
Byla to nezapomenutelná noc. Padmé by byla nejraději, kdyby to tak bylo věčně. Jenže každodenní koloběh života doma na planetě byl zavedený stejně neúprosně i na lodi, takže v době, kdy bylo asi tak časné ráno, se Sabé snažila co nejdiskrétněji dát své paní najevo svou přítomnost.
Anakin okamžitě uslyšel tiché zaklepání na dveře salonu a usoudil, že je čas jít. Když se Padmé probudila a uslyšela klepání také, byl už oblečený.
"Ne!" řekla a hmátla po něm. "Nechoď."
Sabé ji zaslechla a zavolala, "Má paní? Smím dovnitř?"
"Musím," zašeptal Anakin. "Je tady Sabé."
"Ach, té si nevšímej," řekla Padmé a opět po něm hmátla. "To ona tě sem v prvé řadě dostala, ne?"
Chytil ji za ruku a políbil ji do dlaně. "Ano, ale ven se umím dostat sám."
"Má paní?"
Padmé nadále ignorovala svou služebnou a soustředila se na to, aby Anakina zdržela ještě aspoň na chviličku. "Proč tak spěcháš?"
"Připravená nebo ne, jdu dovnitř," řekla rozhodně Sabé. Dveře se otevřely. Anakin zmizel v koupelně.
Sabé se zarazila, když uviděla svou paní. "Potěš bohové," vyhrkla. "Jak to vypadáte!"
Padmé se na ni zamračila. "O čem to mluvíš?"
Nebyl to jen nepořádek, pomyslela si Sabé. Byla to její tvář, její rty a ten pohled v jejích očích. Vypadala jako žena, která se právě stala. Bohové.
"Nevím, jak to říct," řekla Sabé zcela otevřeně. "Vypadáte," snažila se najít ta správná slova. "Vy vypadáte."
"Úchvatně," řekl Anakin a vyšel z koupelny. "Vypadá úchvatně." Vypadal stejně jako obvykle, snad jen o něco méně nabroušeně.
"Spíš zprzněně," zamumlala Sabé, když na ni Padmé rozhořčeně pohlédla. "Opak od úchvatného je zprzněný. Co s vámi mám dělat? Takhle nemůžete nikam jít! A co to máte na krku?"
Padmé pohlédla na Anakina. Naznačil rty něco, co vypadalo jako "Promiň." A pak se honem zeptal Sabé, "Kudy ven?"
Sabé trhla palcem nahoru. "Radši si pospěš." Začal otevírat stropní panel.
"Počkejte," dožadovala se pozornosti Padmé. "Co se děje?"
Sabé vyčítavě pohlédla na Anakina. "Tys jí to neřekl."
"Nedostal jsem se k tomu," řekl nestydatě.
Sabé si dala ruce v bok. "Tak tedy, má paní, váš skvělý manžílek vyzval tady našeho mladého Jediho na souboj. Na exhibiční zápas. Dnes ráno. V jídelním salonu. Zúčastní se toho celá loď."
Padmé se zděsila.
"Nebojte se," uklidňovala ji honem Sabé. "Nebylo to kvůli vám. Vaše tajemství je v bezpečí. Zdá se, že je to kvůli špíně jediské a čarodějnictví."
"Přijdeš?" zeptal se otevřeně Anakin Padmé.
"V žádném případě," řekla Padmé uraženě, "nedopustím na své lodi takový výstup. A uprostřed jednání! Zakazuji to."
"Anakin nemůže odstoupit," řekla Sabé. "Naši válečničtí přátelé by to považovali za známku slabosti a šli by po něm přímo. Ve skutečnosti nám prokazuje laskavost." Široce se na Anakina usmála. "Za předpokladu, že vyhraje, samozřejmě." Spiklenecky se naklonila k Padmé. "Nesmí při tom použít čáry, víte."
"To je ohavnost," řekla senátorka se semknutými rty.
Anakin se sklonil a políbil ji. Pak jí pohlédl zpříma do očí. "Nebojte se, senátorko," řekl, "Vaše zájmy mi leží na srdci." Jeho oči říkaly: "Věř mi." A potom zmizel v otvoru ve stropě a tiše za sebou zavřel panel.
Padmé upřeně hleděla do místa, kde zmizel.
"Pojďte," řekla své paní Sabé. "Nemáme moc času, abychom z vás udělaly mravnou."
"Neobtěžuj se," řekla ponuře Padmé. "Nikam nejdu."
"Možná, že vy ne," řekla přísně Sabé, "ale já ano. Ani za nic bych si to nenechala ujít." Zamyšleně pohlédla na svou paní. "Možná bych našla něco se závojem..."
"Ven," řekla senátorka. "Okamžitě odejdi." A zabořila hlavu do polštáře.
|
|
|
