Ztracené světlo
5.část

Autor: Cassia
Překlad: Torli, Yanna

Qui-Gon zavřel oči. Nesnesitelně ho bolely ruce z toho, jak s nimi krutě zacházel. Stoicky je ignoroval a přinutil se napodobit zvedání velkého kusu plastooceli. Muž na druhé straně neměl ani potuchy o tom, že jeho společník trpí kvůli zlomeným pažím. Netušil jak má ten kus zvednout bez pomoci paží, a tak použil Sílu.
Napodobil pohyb, který nebyl schopen provést a okamžitě začal čerpat další energii ze Síly. Byl to jediný způsob, jak dokázal fungovat, ale pomalu a jistě ho to unavovalo. Pravda byla taková, že v rukou nic neudržel. Jenom samotný pohybu mu působil takovou bolest, že ho to stálo veškeré soustředění, ale nepřestal. Neodvážil se. Jinak ho zabijí, a on tu nemůže Obi-Wana takhle nechat. Najde cestu zpět ke svému učedníkovi za každou cenu. Nějak se z toho přece musejí dostat…
To, nač se soustředíš, určuje tvou realitu, řekl si a oprostil se od bolesti. Věděl, že by ji měl přijmout takovou, jaká je, aby se uzdravil, ale to byl luxus, který si nyní nemohl dovolit. Ta bolest ho přemáhala. Kdyby ji přijal, znehybnilo by ho to a to nyní nemohl dopustit. Musel se před ní uzavřít. Škubnul sebou, když pokládal ten pokroucený kus trosky na zem a ta ho mírně odřela na zápěstí a tlačila ho do zlomených kostí. Nedokázal se před tou bolestí zcela uzavřít.
Uvědomil si, že stejně jako Obi-Wan potřebuje jeho, on potřebuje Obi-Wana. Takhle to dál nešlo. Ať si přál věřit, aby tomu bylo jinak, v koutku duše věděl, sám donekonečna tohle předstírání nezvládne. Byl sestaven podrobný rozpis práce na odklízení ohořelých zbytků zásobovacího transportéru, který explodoval na trati a zablokoval ji. Vyletěl do vzduchu, když vjížděl do stanice, a tak nad bezmocnými vězni při práci visel zdemolovaná masa zdiva, což činilo z vysilujícího úkolu navíc ještě úkol značně nebezpečný. Každou chvíli se některá část stanice zhroutila a pracující vězni se rozutekli na všechny strany, dokud je dozorci svými blastery, biči a elektrickými obušky nenahnali zpátky.
Qui-Gonovi se na čele perlil pot a štípal ho v očích, ale nemohl si ho setřít, protože už beztak napínal hranice omezených možností pohybů, jichž bylo jeho tělo schopno.

Verjl Owskar si přejel rukou po čele a zastrkal si své nepoddajné kudrnaté havranní vlasy zpět pod nablýskaný okraj klobouku. Toho dne bylo nesnesitelné horko, jakoby se samo slunce rozhodlo spálit zem jako trest za mnohé hříchy její krvežíznivé vlády.
Všude okolo něj otročili věznění dělníci v spalujícím žáru pod neúprosnými strážemi. Plazili se okolo a skrz poničené zbytky transportéru jako mravenci, nuceni zdolávat absudně těžký náklad, o který se měly postarat silné automatizované stroje. Verjl držel ruce sepjaté za zády a zatínal čelist, aby si eskorta nevšimla, co si myslí o nich i o jejich mizerných táborech smrti a celé té družině mizerných Drojanů.
„Jak vidíte, správče Owskare, tato exploze byla úmyslným pokusem zrádných vzbouřenců o zpomalení našich zásobovacích a zbrojních transportérů, ale můžete Jeho Excelenci ujistit, že viníci již byli zatčeni a potrestáni,“
Verjl mírně sevřel rty. Mohl si pouze představovat, jak byli potrestáni. Jistě, v první řadě to byli blázni, že se vůbec pokoušeli o odpor.
„…a děláme vše pro to, abychom co nejrychleji dohnali plán,“ informoval ho hlavní dozorce sebejistě.
„Když pro to děláte vše, tak proč tuhle práci dělají vězni?“ zeptal se nevzrušeně a opatrně procházel haldami trosek u jedné zvláště poničené zdi stanice. „ Nebylo by rychlejší nechat droidy, aby ty trosky odstranili?“
„Nejspíš ano, pane, ale jak víte, Jeho Excelence trvá na tom, aby se všichni noví droidi vyráběli nebo kupovali pro bojové účely, a těch starých, není dostatek, abychom riskovali jejich zničení na takovémto projektu. Kromě toho,“ pokrčil rameny hlavní dozorčí, „otroci jsou mnohem lépe nahraditelní a co postrádají na dovednostech a síle, nahradíme počtem. Do tří dnů to odklidíme, Jeho Excelence se nemusí obávat.“
Verjl krátce přikývl. Jako Druhý správce Jeho Nejvyšší Excelence Krallnorna, vůdce všech Drojanů, byl už na lidi, kteří se pokoušeli naklonit si ho, zvyklý. Netušili, že jejich slova a ujištění na něj mají přesně opačný účinek. Skutečně ho to nepřekvapovalo. Už věděl, že Krallnornovi na lidském životě příliš nezáleží, snad kromě jeho vlastního. Přesto však, když uslyšel, jak hlavní dozorce doopravdy říká, že životy těchto lidí mají menší cenu než hromada šroubů a součástek, dotklo se to citlivé struny v jeho hluboko pohřbeném svědomí. Kdyby jen tušili, co si o nich skutečně myslí… Verjl zahnal sebevražedný nápad. Takhle to prostě bylo, alespoň zatím.
„Hej,ty,“ štěkl hlavní dozorce na muže středního věku, který jim na okamžik zablokoval cestu velkou vzpěrou, kterou vlekl. Muž vzhlédl. Verjl vzal muže na vědomí bez zvláštního zájmu, spěšně přejel pohledem po jeho výrazných rysech a dlouhých hnědých vlasech, které se mu pomalu uvolňovaly z ohonu, do něhož je měl stažené, a ve volných pramenech mu visely podél obličeje. Když však pohledem zabloudil k mužovým očím, zarazil se. V těch pronikavě modrých očích bylo něco nepopsatelného, rozhodně ne to, co čekal. Ze zkušenosti věděl, že vězni v těchto táborech mívají jeden ze dvou výrazů: vzteklý nebo beznadějný, ale u tohoto muže neviděl ani jeden z nich. Zajímavé.
„Koukej na cestu, hlupáku!“ odstrčil vězně hlavní dozorce.
Vysoký vězeň klopýtl do strany, ale neupadl. Jeden ze strážců ho udeřil pažbou blasteru mezi lopatky, aby ho popohnal. Muž zkřivil tvář. Zbledl, zakopl a upadl na kolena. Strážce zvedl zbraň s úmyslem udeřit ho znovu, ale Verjl se postavil mezi ně a znechuceně zvedl ruku. „To horko tady je strašné, musíme to prodlužovat? Bylo by rychlejší, kdybyste ho prostě jen nechali projít,“ řekl pohrdavě.
„Omlouvám se, správče,“ hlavní dozorce se zatvářil rozmrzele nad tím, že jeho vysoce postaveného hosta něco popudilo. „Ztrať se, špíno!“ zasyčel na Qui-Gona.
Jedi se chystal pokračovat v cestě, když vtom se jeho tváří mihl znepokojený výraz, jak jeho ostré smysly zachytily nečekané varování. „Utečte!“vykřikl honem.
O chvíli později se zhora ozval zvuk rvoucí uši a Verjl vzhlédl právě včas, aby spatřil, jak se ohromná část staniční zdi utrhla z ocelových nosníků, na nichž visela, řítí se přímo na ně.
Hlouček mužů očividně nedbal Qui-Gonova varování a stál tam ochromený hrůzou.
Qui-Gon ovšem nechtěl být rozmačkán. Vyskočil na nohy a uskočil stranou, strhávaje s sebou nejbližšího muže a takřka bez přemýšlení ho také odstrčil padajícím troskám z cesty.
Když ho vězeň prudce srazil, Verjl cítil, jak někam padá po zádech, zatímco zeď se řítila dolů. Oba muži dopadli mezi suť s takovým otřesem, že jim to málem vyrazilo dech, a skutáleli se z příkrého svahu po pravé straně. Na jeho konci se zastavili v jednom chumlu, potlučení a poškrábaní od ostré suti, přes niž se překulili, ale živí. To bylo mnohem víc, než se dalo říct o hlavním dozorci a dvou strážných.
Jakmile se prach usadil, Qui-Gon si pomalu sedl. To poslední vypětí sil a strázeň už na jeho paže byly příliš. V obličeji byl bledý jako smrt a čelist měl pevně sevřenou, ale jinak nedal tu strašnou bolest, z níž se mu zatmívalo před očima, najevo.
Verjl si vytřel z očí krev a prach a zvedl se na kolena. Srdce mu bilo jako o závod a nemohl uvěřit, že je ještě naživu. Podíval se na vězně, který mu zachránil život. Nevypadal nejlíp, ale na nohou byl první.
„Pojďme,“ promluvil Qui-Gon, hlas se mu navzdory veškeré snaze o opak slabě chvěl. Začal šplhat na násep, ze něhož se právě skutáleli. „Musíme se podívat, jestli dokážeme vytáhnout vaše společníky.“ Mistr Jedi pochyboval, že jsou ještě naživu, ale jeho vlastní bolest ho natolik zaměstnávala, že mu nezbývalo dostatek soustředění na to, aby pomocí Síly prozkoumal trosky, aby to věděl jistě. Aspoň by se měli pokusit…
„Jsou mrtví,“ pronesl nezúčastněně Verjl, zatímco vstával a oprašoval si předek kdysi neposkvrněné uniformy. Moc to stejně nepomohlo, prach se na něm držel dál a úlomky mu poškrábaly jak kůži, tak i oblečení, a jeho olivově zbarvená uniforma byla celá potrhaná a zakrvácená. „A ty bys měl být rád, že tomu tak je.“
„To ne,“ zavrtěl hlavou Qui-Gon a už podruhé toho dne Verjla překvapil. „Zmařené životy nikoho nepotěší.“
„Proto jsi mě zachránil?“ zeptal se správce, zatímco někteří strážní narychlo dávali dohromady skupiny vězňů, aby se pokusili vyhrabat hlavního dozorce a jeho strážce, i když Qui-Gon předpokládal, že Verjl měl pravdu a že jsou mrtví. „Protože by to byl zbytečně zmařený život?“
Qui-Gon o tom chvíli uvažoval. „Myslím, že ano,“ řekl zamyšleně. „Při vší úctě, správče, musím přiznat, že jsem o tom moc nepřemýšlel,“ řekl po pravdě, oslovuje Verjla titulem, který zaslechl používat hlavního dozorce. „Na filosofické úvahy nebylo zrovna moc času.“ Qui-Gon se mírně zaklonil a zahleděl se k hromadě trosek, jestli tam nenajde něco, oč by se mohl opřít, neboť se mu točila hlava a před očima mu tančily hvězdičky. Bolest neustávala. Uvědomil si, že tentokrát si asi opravdu něco udělal, pravděpodobně si hnul konečky zlámaných kostí a ty se ocitly v jiném úhlu, než byly předtím.
Verjl povytáhl jedno obočí. Ten muž byl opravdu kliďas. Právě zachránil život druhému nejmocnějšímu muži mezi Drojany a dělal jakoby nic. To se správci líbilo. Tenhle chlapík nebyl žádný patolízal ani pochlebovač. Verjl nesnášel obojí.
„Nejsi na tom nejlíp,“ řekl Verjl, i když věděl, že to není zrovna nejbystřejší postřeh. Nikdo tady na tom nebyl nejlíp, ale to nebylo přesně to, co měl na mysli.
Qui-Gon se nesnažil popřít to, ani neměl jak. Jediné, co teď mohl dělat, bylo zápasit s temnotou, která mu pomalu halila zrak, a s hučením v uších, které hrozilo přehlušit slova druhého muže. Qui-Gon náhle klesl na kolena a začaly ho opouštět poslední zbytky sil.
„Jste zraněn,“ svraštil obočí Verjl. „Stráže,“ zavolal. „Stráže!“
Vědomí ho rychle opouštělo. Qui-Gon se tomu bránil, ale věděl, že tuhle bitvu vyhrát nemůže. Poslední, co ho napadlo, bylo, jak moc lituje, že zklamal Obi-Wana. Teď to zjistí a zabijí ho… Mrzí mě, že jediný slib z těch, co jsem ti dal a který kdy poruším, musí být tím posledním... pomyslel si, ale už neměl žádnou sílu, aby se pokusil vyslat vzkaz. Jeho velká postava se v bezvědomí sesunula k zemi.