Společnými silami 6.část

Qui-Gon vklouzl do husté trikanské tmy. Venku před královským sídlem byly pochodně již uhašené, ale Qui-Gon vnímal pohyb uvnitř a když se přiblížil, uslyšel slabé veselí večírku v konečné fázi. Aniž by klepal, strčil do dveří malého postranního vchodu a rychle vešel na hlavní nádvoří.

Tlumené světlo se zde odráželo od kamene a dřeva. Ve vzdáleném koutě spatřil Qui-Gon několik postav shrbených nad stolní hrou a hlasitě povzbuzujících vysokého hubeného dvořana, který roztáčel mnohobarevnou hrací kostku kosočtvercového tvaru na jednom konci. Když se Qui-Gon přiblížil, kostka se roztočila a spadla na bok a odhalila černou stěnu, což způsobilo, že skupinka soucitně zaúpěla. Svalnatá paže se natáhla a soustrastně poplácala hubeného muže po týle. Qui-Gon v ní poznal královu paži. Když vstoupil do jasného světla u stolu, Orthu Bela vzhlédl a pak s bodrým úsměvem na tváři vstal.

„Mistře Jedi!" zvolal méně hlasitě, než bylo jeho zvykem. „Nenapadlo by mě, že také ponocujete!"

„Není to tím, že bych chtěl," řekl Qui-Gon. „Musím nutně kontaktovat Coruscant. Smím použít váš vysílač?"

Orthu Belovi zvadl úsměv a nahradilo ho zamračení.

„Nikdo dnes večer nesmí použít holonet." Pokynul vzhůru a jeho hlas uctivě roztál. „Měsíc přibývá. Bohové obcházejí."

Trikané u stolu za ním ponořili prsty do svých pohárů a číší a vyšplíchli kapky nápoje do vzduchu.

Qui-Gon se zamračil. „Omlouvám se, ale nerozumím."

„Omluvy není třeba. Je to náš zvyk, ne váš. Ale prozradím vám, že když obcházejí bohové, nic jiného s nimi nesmí sdílet nebesa. Žádné lodě, žádná světla, žádné vysílání. Bohové kráčejí v čistotě."

„Dokdy?"

„Dokud měsíc nezačne ubývat. Do zítřejšího večera."

Qui-Gon se snažil, aby se mu do hlasu nevloudilo zklamání. „Odpusťte mi, Vaše Veličenstvo, ale jelikož nejsem Trikan, snad bych mohl..."

„Ne." Orthu Belův hlas naplnila lítost. „Ne. Každý, kdo kráčí pod naším nebem, nachází se pod šlépějemi bohů. Dokonce i Jedi."

Obklopilo je ticho, když Qui-Gonova mysl zoufale hledala cestu zpod šlépějí bohů. Ale žádná se nenabízela. Jako každý druhý také on znal absolutní neporušitelnost trikanského tabu. Žádné vysílání. A jeho loď se nevrátí dřív než příští večer.

Králův hlas přerušil tok jeho myšlenek. „Je mi to opravdu líto. Můžeme nějak pomoci?"

Qui-Gon pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, myslím, že ne. Přesto oceňuji Váš zájem."

Orthu Bela přikývl a vřele stiskl Qui-Gonovi rameno. „Okamžitě mi dejte vědět, kdybychom pro Vás mohli cokoliv udělat."

„Ano, řeknu vám, okamžitě. Děkuji."

Král přistoupil ke stolu přetékajícímu mísami s ovocem a láhvemi různých velikostí. Jednu z nich zvedl a tázavě pozdvihl obočí, ale Qui-Gon odmítavě zavrtěl hlavou. Popřál králi „dobrou noc" a opustil nádvoří. Tvář měl klidnou a krok pevný, ale sevřená pěst svědčila o neklidu jeho duše. Nejdříve zlomený kruh, pomyslel si, a pak ten zášleh strachu. Byl to skutečně Obi-Wan, koho cítil? Nedokázal přijít na žádnou jinou bytost, jejíž emoce by byl schopen tak silně rozeznat a přesto, znal toho chlapce jen pár krátkých týdnů. Je pravda, že ty týdny byly plné zážitků, které předurčily jejich spojení, ale stejně...

Narovnal se v ramenou. Nezáleží na tom, čí to byl strach, zrovna teď s tím nemůže nic dělat. Musí být trpělivý. Musí čekat.

Zaklonil hlavu a pozoroval zářící měsíc. Povzdechl si, krátce zklamaně a znepokojeně vydechl, slyšeli to jen ti bohové, pod jejichž oblohou se procházel.

* * *

„Jak blízko?" Muž zvaný Morran se naklonil dopředu. Jeho magnetické oči přitahovaly Bruckův pohled k jeho obličeji.

„Blízko." Bruck vracel černý plášť, který měl na sobě, jeho vlastníkovi.

„Potřebuji znát jasnější odpověď." Morranův hlas zpřísněl hrozbou, když si přehodil plášť přes ramena a zvedl kápi. „Dost blízko, aby ho to vyděsilo?"

Bruck odvrátil pohled, pozoroval svou ruku, nohy, protější stěnu...

„Odpověz mi, Brucku. Jak blízko?"

„Hodně blízko, jasné? Zasáhl jsem ho!"

Ticho, které následovalo po jeho výbuchu, se protahovalo a houstlo. Konečně Bruck zvedl zrak k Morranovi, aby zjistil, že ten na něj pátravě hledí.

„Zabils' ho?"

„Ne!" vykřikl Bruck, v jeho hlase bylo patrné zděšení. „Ovšemže ne!"

„Není žádné 'ovšemže', můj mladý příteli. Proč jsi ho zasáhl, když jsi ho nechtěl zabít?"

„Nechtěl jsem ho tím zabít! Pohnul se, skočil tomu přímo do dráhy..."

„Můžeš si říkat, co chceš, pokud tě to uklidní. Ale není to zvláštní, že vysoce trénovaný student Jedi jako ty by udělal takovou chybu?"

Bruck sklopil hlavu, jeho tvář prozrazovala hluboký zmatek, odehrávající se v jeho mysli. V hloubi kápě svého pláště se Morran slabě usmál, byl to zlomyslný úsměv, který rychle zmizel, jakmile chlapec opět vzhlédl.

„Nepokoušel jsem se ho zabít," řekl trochu zoufale.

Morran pokrčil rameny, „Jak je libo. Řekni mi, měl u sebe nový světelný meč?"

Bruck se v duchu vzdal, vnitřně se soustředil a vzpomínal... „Ano. Zahlédl jsem jeho záblesk, když vyskočil. Proč?"

„To není důležité. V každém případě je štěstí, že jsi neuspěl a nezabil ho. Tím, žes' ho zasáhl, jsi zajistil, že to ohlásí Radě."

„Nechápu, jak by mi to mohlo prospět."

„Je toho hodně, co nechápeš. Musíš mi věřit. Vím, jak Qui-Gon Jinn uvažuje. Nikdy si nevezme za Padawana někoho, kdo běží za Radou, což nechává volnou cestu tomu, aby si vybral tebe."

Bruck přikývl. Jeho prudká touha uvěřit byla zřejmá z jeho sevřené čelisti.

Morran také přikývl, jeho oči skrývaly uštěpačný lesk ve stínu pod kápí. „Ano. Věř mi, Brucku. Vím přesně, co dělám."

* * *

Bant si klekla.

Ačkoliv to znamenalo totéž co meditace, ta důvěrně známá pozice jí nepřinesla s tím spojený klid, její mysl se odmítala soustředit na cokoliv kromě nejasné představy lesknoucího se nože, mířícího na Obi-Wanovu hlavu. Skoro sebou trhla, snažila se tu představu zahnat, ale nedala se a Bant se jí nakonec poddala.

Někdo se snažil zabít jejího kamaráda. Je jedno, co říkal Obi-Wan. Ona si byla absolutně jistá, že je ve smrtelném nebezpečí. Copak ho může nechat, aby tak lehkovážně ignoroval takovou hrozbu?

Otevřela oči, jen aby pozorovala ostatní žáky ve třídě. Zdálo se, že jsou všichni hluboce ponořeni v meditaci, včetně Reefta, který klečel po její pravici. Jeho klidná tvář nenaznačovala, že by zápasil s podobnými myšlenkami, ona si přesto myslela, že tomu tak musí být. Jak by si on a Garen mohli nedělat stejné starosti jako ona?

Řešením, jasnou odpovědí by bylo okamžitě vyhledat nějakého Mistra a říci mu nebo jí celý ten příběh. Ale... Obi-Wan je přiměl složit slib a Bant byla Calamarianka. Pro její lid byla loajalita tím nejdůležitějším nad pravdou, ctí i zdravým rozumem.

Téměř si hlasitě a zklamaně odfrkla, ale zarazila se právě včas. Tak dobře, nemohla přijmout jasné řešení. Co by ještě měli dělat? Slíbila Obi-Wanovi pouze, že bude mlčet, ne před tím zavírat oči. Pokud to nehodlá brát vážně on, ona ano.

Oči jí sklouzly stranou, kradmo studovala dalšího spolužáka. Bruck Chun se rýsoval proti oknu u vzdálené zdi místnosti. I jeho tvář byla ztělesněním klidu, ale nepostřehla v ní zákmit neklidu? Snad, možná jen proto, že se ho to celé týkalo. Možná ten nůž nehodil on, možná ale věděl, kdo to byl.

Ano, pomyslela si. Může být úplně nevinný, ale jestli není... Zjistím, co ví.

Tajně ho pozorovala a za celé vyučování nedosáhla meditace. Bruck se ani nepohnul, ale snad proto, že se přímo na něj tak soustředila, Bant vnímala, jak jím zmítá neklid. Její přesvědčení o zvoleném způsobu jednání se změnilo v jistotu.

Když vyučování skončilo a žáci byli propuštěni, Bruck rychle vyklouzl z místnosti a nikomu neřekl ani slovo. S letmým kradmým ohlédnutím opustil hlavní halu před meditační místností a zamířil dolů o mnoho menší vedlejší chodbou.

Bant ho sledovala.

* * *

Když mlhavý úsvit spláchl měsíc z oblohy, Qui-Gon vyšel ze svého malého domku pro hosty, když se od královského Sídla vynořil Molu. Generál ho krátce pozdravil zkříženými zápěstími a když přišel blíž, zvolal, „Krásné ráno, jedijský příteli! Spal jste dobře?"

Qui-Gon váhavě odpověděl. „Už jsem spal lépe."

Molu se zájmem svraštil obočí. „Hmyz? Had ve vaší posteli?"

„Ne. Díky Síle." řekl Qui-Gon pobaveně.

„Jak říkáte." Molu chvíli čekal a když bylo zřejmé, že Qui-Gon si nepřeje hovořit o příčině svého špatného spaní, řekl, „Pojďme. Prozkoumáme Teekův dům. Netěším se na to, co tam možná najdeme."

Šli mlčky, Molu zcela zaměstnán podrážděním při představě úkolu, který před nimi ležel a Qui-Gon stále ještě hledající skulinu v tabu, jež mu bránilo spojit se s Obi-Wanem. Vojákův kruh byl podivně tichý, když do něj vstoupili. Molu se ušklíbl Qui-Gonově nevyslovené otázce.

„Poslal jsem je všechny na říční manévry. Více cviku pro ně; klid a soukromí pro nás."

Qui-Gon se usmál. „Jste ztělesněním výkonnosti, generále."

„Jinak bych přece nebyl generálem, že?"

Zastavili se před Teekovými dveřmi – stále pootevřenými po Moluově včerejším přerušeném pokusu o vstup... Qui-Gon pevně zavřel oči a pátral v Síle. Necítil však žádné nebezpečí. Pohlédl na Molua, který s pozdviženým obočím čekal. Qui-Gon zavrtěl hlavou. „Vše se zdá být v pořádku. Zkusíme to?"

Opatrně postupovali, vešli do domku, na chvíli se zastavili, aby jejich oči přivykly šeru. Jednoduchý kruhovitý pokoj byl zoufale neuklizený, hromádky slupek z ovoce a kůrek z chleba ležely na podlaze spolu s odhozenými uniformami a zmuchlanými ručníky. Postel byla změtí špinavého ložního prádla a, jak si Qui-Gon všiml, přes zmačkaný polštář chvátal černý brouk. Mdlý, zatuchlý pach prostupoval vzduch, Molu kvůli tomu zamručel, „Zřejmě vůbec neposlouchal můj poslední proslov o čistotě." Jeho hlas náhle ochraptěl smutkem a lítostí. „Nebo podle všeho žádný z mých proslovů."

Qui-Gon vzhlédl od svého průzkumu nočního stolku. „Včera jste mi řekl, že nenesu žádnou vinu na tom, jakou volbu Teek učinil. Myslím, že totéž platí i o vás, generále."

Molu se upjatě usmál. „Je ale snadnější udělovat svá moudrá rčení druhým. Mnohem těžší je vzít si je k srdci sám."

„Jak dobře to znám." Qui-Gon se sklonil, aby prozkoumal nižší přihrádky u stolu, které byly plné něčeho, co vypadalo jako jakýsi druh trojrozměrných dat. Opatrně jeden zvedl a studoval jeho duhovou hloubku.

„Molu," řekl a obrátil se. „Co je..."

Náhle se zarazil, když spatřil generálovu zvednutou ruku, nařizující ticho. S mučivou pomalostí se Molu spustil na všechny čtyři a pak se pomalu sunul vpřed, oči upřené do temného zákoutí za třemi košíky se zásobami. Natáhl jednu ruku do strany, trochu tápal, až pevně sevřel odhozenou košili a pomalu si ji přitáhl k hrudi. Qui-Gon ho v naprosté tichosti sledoval.

Náhle Molu ohromující rychlostí skočil vpřed, jeho tělo se šikmo prohnulo, jak prudce vyrazil do temného zákoutí vrhaje košilí. Ozvalo se pronikavé zapištění a pak Molu stáhl košili doprostřed podlahy. Něco pod ní mocně zápasilo a vydávalo pronikavé úzkostné pištění.

„Tak," řekl Molu udýchaně. „Myslím, že jsme našli to, co ten chlapec chránil."

Qui-Gon si dřepl vedle něj. „Co je to?"

„Sledujte." Molu opatrně zvedl jednou rukou košili a mírně cvakl zuby. Pištění okamžitě ustalo. Zpod nepropustné látky se vyplazilo malé stvoření, dřeplo si a mrkalo na ně svýma jasně zelenýma očima.

Mělo sinusovité tělo, lehce protáhlé, porostlé hladkou černou srstí. Nohy mělo krátké a svalnaté, zakončené pětiprstými tlapkami s jasně viditelnými drápy. Poté, co ho Qui-Gon chvíli studoval, uviděl propracovaný vzor hnědých skvrn podél páteře a ramen. Dvě kulaté uši byly ostražitě vztyčené jejich směrem a čenich mělo stvoření zvednutý, zřejmě větřilo jejich pach.

Otevřelo to tlamičku a řeklo to, „Sledujte."

Qui-Gon zamrkal. Zvíře mělo rozpoznatelně stejný hlas jako Molu.

„Co je to?" zeptal se znovu a pohlédl na Molua.

„Co je to?" Stvoření naklonilo hlavu ke straně a škádlivě na ně hledělo. Tentokrát zněl jeho hlas jako Qui-Gonův.

Molu se zazubil. „Sínna. Jsou to úžasní imitátoři, jak vidíte."

„Byl to jeho... domácí mazlíček?"

Moluův úsměv zvadl. „Myslím, že musel být. Existuje však pouze jediný způsob, jak chovat sínnu v zajetí a to odchytit ji při narození. Velmi se obávám, že Teek možná vzal život její matce, aby ji získal."

Qui-Gon cítil, jak v něm narůstá odpor. „Aha."

Molu na něho pohlédl a přikývl. „Ano. Je to velké zlo, zapovězené už dávno Orthu Belovým pradědem. Zdá se, že Teek ztratil úctu ke všem našim zákonům."

Malé stvoření napodobilo Moluovo přikývnutí. „Orthu Belovým pradědem," řeklo vážně.

Qui-Gon k němu obrátil svou pozornost. „Rozumí tomu, co říká, nebo jen napodobuje?"

„Myslíme si, že jen napodobuje, ale nikdo si není úplně jistý. Sínny obvykle běhají hluboko v lese. Zatím je nikdo příliš nezkoumal."

„Takže Teek nastražil wik, aby ji nikdo neobjevil."

„Ano. Musel si myslet, že v tom zmatku po zásahu by jistě utekla."

„Přesto ale neutíkala. Schovala se."

Molu natáhl ruku a podrbal zvíře na rameni. „Ano. Zřejmě neví, jak se o sebe sama postarat. Ten bláhový chlapec si to měl uvědomit. V lese by ji v mžiku ulovil nějaký dravec."

Qui-Gon se odmlčel. „Možná si to uvědomoval," řekl pomalu. „Možná s tím počítal, kdyby se mu něco stalo."

„Jak to myslíte?" Sínna se teď vyšplhala po Moluově paži a posadila se mu na rameno. Seděla a úzkostlivě si upravovala vousky.

„Imituje dokonale. Kolik si toho zpětně pamatuje?"

Molu na něho hleděl. „Nemám tušení. Ale dokonce i jestli uvažujete o tom, co myslím..." Zavrtěl hlavou. „Jak byste vůbec dokázal zjistit, co si pamatuje?"

Qui-Gon neodpověděl. Zaujal meditační polohu v kleče, zavřel oči, ponořil se do Síly a přitáhl ji k sobě. Jasně vnímal téměř drtivý tlak života, který ho obklopoval a jedině po velkém soustředění byl schopen izolovat je tři v místnosti: sebe, Molua a malou sínnu. Pak nechal vědomí o svém vlastním a generálově těle vyblednout a soustředil se výhradně na zvíře.

Jeho mysl planula životem, jiskřila zvědavostí, neurčitým hladem a spokojeností, když teď bylo pohodlně uvelebeno na Moluově rameni. Qui-Gon se k němu skrze Sílu opatrně přibližoval a celou svou silou k němu vysílal dojem důvěry.

Důvěřuj mi. Důvěřuj mi. Neublížím ti. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Důvěřuj mi.

Cítil, že mysl zvířete se na něj zaměřila s překvapující intenzitou, ale pocity z něho proudící byly příliš cizí a příliš roztěkané, než aby je dokázal uchopit. Zachytil krátkou, podivně zkreslenou vizi sebe a Molua, ale ačkoli se snažil všemi svými schopnostmi, nedokázal rozlišit nic srozumitelného.

Otevřel oči a zjistil, že Molu a sínna ho upřeně pozorují. Sínniny žhnoucí oči se náhle rozšířily něčím podobným poznání a s hlubokým zavrčením seskočila z Moluova ramene a svinula se před Qui-Gonem a v očekávání na něho hleděla.

Qui-Gon vrhl pohled na Molua, který pokrčil rameny. „Možná potřebuje nějaký podnět?"

Qui-Gon se opřel, zkřížil ruce na hrudi a pronesl, „Teek."

Zvíře zvedlo hlavu, ale neřeklo nic.

Qui-Gon si nevšímal Moluova skeptického pohledu a zkusil to znovu. „Orákulum."

Zvíře zvedlo jednu tlapku a začalo si okusovat dráp.

Molu si třel tvář a marně se snažil skrýt úsměv. Qui-Gon sevřel čelist a řekl, „Qui-Gon Jinn."

Sínna pustila svou tlapku, rozšířily se jí oči a pronesla, „Qui-Gon Jinn musí zemřít na Triki."

Ten hlas byl tvrdý, arogantní a chladný. Byl to Xanatosův hlas.