Společnými silami 11.část

Střemhlav se vrhli do víru hyperprostoru jako vodní živočich do hlubokého oceánu, ale ani Qui-Gon ani Molu si svůj ladný let příliš nevychutnávali. Molu neustále vrhal pohledy na Jedie a v jeho tmavnoucích očích se zračily narůstající obavy, až to napětí nedokázal dále snášet a zeptal se, „Je to zlé?"

„Cože?" Ta otázka vrátila Qui-Gona zpátky do reality a on s mírně zmateným výrazem pohlédl na svého společníka. „Promiňte...?"

„Je to zlé?" Sínna u jeho nohou se zavrtěla ve spánku, její citlivou mysl vyrušilo napětí v generálově hlase.

Qui-Gon zavrtěl hlavou a navzdory tíživým myšlenkám se mu na tváři objevil úsměv. „Obávám se, že nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte, příteli."

Molu neopětoval jeho úsměv. „Myslel jsem, že... máte špatný pocit ohledně svého chráněnce." Trhnul bradou směrem ke Qui-Gonově noze. Stále si třete koleno."

Qui-Gon překvapeně shlédl a zjistil, že přesně to bezděky dělá. Koncentroval se tedy a pokusil se izolovat a zařadit své dojmy z posledních několika hodin. Už necítil další vlny silného strachu, ale každé soustředění na Obi-Wana s sebou rázem přinášelo zvířené proudy konfliktu, příliš roztroušené, aby je zachytil, ale natolik skutečné, aby přidaly na hmatatelnosti přízračným obavám, sužujícím jeho srdce.

Teď, když to Molu komentoval, uvědomil si, že ten nepřetržitý spodní proud v řece jeho pocitů je bolest. Vnímal fyzickou bolest už nějakou dobu. Obi-Wanovu bolest.

Zatnul zuby, upřeně si hleděl na ruku a pouhou vůlí přestal s tím ustavičným třením. Pomalu řekl, „Myslím, že je to zlé, generále. Opravdu zlé."

Jako na povel oba pohlédli na letoměr připevněný na pravé stěně kokpitu. Ukazoval řadu čísel, která však neubíhala dostatečně rychle, aby to oba diváky uspokojilo.

Čtyři hodiny ke Coruscantu.

Mon Kalamariáni jsou proslulí svou odvahou a mimořádnou chrabrostí v zápalu boje. Jsou rozvážní, čestní a občas také obdaření břitkým šibeničním humorem, který rozjasňuje černé chvilky.

Bant seděla svázaná ve tmě a přemýšlela o svém dědictví a tuze si přála, aby v jejích žilách proudila pořádná dávka kalamariánské legendy. Nepřipadala si ani rozvážná ani vtipná. Cítila se být čestná, ale netušila, kam až ji to přivede.

Moc daleko ne, pomyslela si nešťastně a zvedla jeden loket, aby zmírnila tlak na svých svázaných zápěstích. Co teď opravdu potřebovala, bylo trochu odvahy pro velké činy.

Na chvíli se ztratila v představách sebe samé coby bojovnice Bant, která přetrhává svá pouta jakoby to byly hedvábné nitky, a kráčí vpřed, aby přinesla zkázu tomu ničemovi, co ji tu svázal. Ale tma kolem na ni doléhala a zadusila ty představy dříve, než se mohly rozvinout, a ona brzy zjistila, že v myšlenkách opět prožívá události uplynulých několika hodin: sílící pocit, že Obi-Wan je v nebezpečí, následování toho vjemu dál a dál. Vstup do dveří, rychlé mihnutí postavy v plášti, náhlé poznání, že tutéž postavu potkala již dříve toho dne, když stopovala Brucka. Otevřela ústa, aby promluvila a její oči si náhle všimly blasteru, který se znenadání objevil v ruce toho druhého. Vlna adrenalinu, její vlastní ruka se vymrštila, aby ho pomocí Síly uchvátila...

Výbuch světla a pak nicota.

Podle svého ztuhlého těla usoudila, že ta nicota trvala dlouho. Probudila se jen, aby zjistila, že je pevně svázaná v nějaké naprosto temné místnosti. Neměla žádný pojem o čase nebo místě, přestože kolem sebe poněkud zoufale vysílala Sílu. Rytířka by byla schopna ze svého okolí něco vycítit, aby pochopila, v jaké se nachází situaci. Rytířka by uvolnila těsné provazy na svých zápěstích pouhým chvilkovým soustředěním. Ale Bant byla mladou studentkou Síly a takové schopnosti se u ní ještě musely zdokonalovat.

V jejím srdci se usadil chlad.

Dveře se náhle nečekaně odsunuly a vpustily do temnoty pruh nepříjemného světla. Bant od něj ucukla a mimoděk před jeho náhlým útokem zavřela oči. Když se přinutila je otevřít jen na škvírku, spatřila přicházet temnou postavu, která se zastavila před ní. Měla vzdálený pocit, že na ni upřeně hledí.

Odvahu, napomínala se. Strnulými a pro ni tak zcela neobvykle neladnými pohyby se postavila na nohy a zvedla bradu, aby se zadívala svému nepříteli do očí.

Na Mon Kalamariány se nikdo nebude dívat spatra.

„Velmi působivé, holčičko," řekl uhlazený hlas. „Ale měla jsi zůstat sedět. Netrvám na tom, aby se v mé přítomnosti stálo."

„Jsem si jistá, že netrváte," odpověděla Bant a její oči pátraly po tváři v hlubinách kápě před ní. „Stojím kvůli sobě, nikoli z úcty k vám."

Zpod kápě se ozval tichý smích. Bant semkla rty a pokračovala, „Ani pro vaše pobavení."

„Jak je libo. Ve skutečnosti mě mnohem víc zajímá, kdo jsi. Potřebuji někomu poslat vzkaz a rád bych, aby zněl víc přátelsky, takže bych uvedl tvé jméno."

Bant se přiměla k úsměvu, ačkoliv se jí nikdy nechtělo smát méně. „Obi-Wan není takový hlupák. Neuvěří falešnému vzkazu."

Hlava v kápi se naklonila na stranu a skryté oči ji pozorovaly. „Proč jsi si tak jistá, že mě zajímá Kenobi?"

Bant odvrátila zrak. „A nejsem takový blázen, abych vám říkala své jméno."

Nějak poznala, že se tvář pod kápí zkřivila v krutém úsměvu. „Já jsem tě o něj přece nežádal, že ne? Znám jiné způsoby, jak dostat to, co chci."

* * *

Po Bruckově prohlášení nastalo omračující ticho, po němž vypukl divoký proud slov. Garen a Reeft ho obcházeli a hlasitě mluvili jeden přes druhého.

„To je čistokrevný Sith... Kdy jsi ho viděl? Kde? Co dělal?"

„Jen tak by z Chrámu neodešel!"

„Ty lžeš!"

„Počkat." A'alin mírný hlas nějakým způsobem jako meč uťal hluk. Její oči spočinuly na Bruckovi a měřily si ho, ale promluvila na druhé dva chlapce. „Nazvat někoho lhářem je vážná věc. Radím vám, buďte opatrní."

V Bruckových očích se mihl záblesk triumfu a pak rychle pohasl, když A'ali dodala, „Protože si všichni očividně děláme starosti o vašeho kamaráda, možná bychom se ho mohli pokusit společně najít."

Obrátila se na Brucka a pokračovala, „Tys ho viděl odcházet?"

Bruck s kamennou tváří přikývl.

„Kterým východem?"

Téměř nepostřehnutelné zaváhání. „Dveřmi do jižní zahrady."

A'ali se zamračila. „Aha. A nevšiml sis, na kterou stranu se vydal, když vyšel ven?"

Bruck rozhodně zavrtěl hlavou. „Nevšiml."

Rozhostilo se chvilkové ticho. Garen a Reeft oba upřeně hleděli na A'ali a přímo hořeli netrpělivostí a zklamáním. Konečně zamyšleně řekla, „Něco tu není v pořádku. Možná je to tím, že cítím jen vaši starost o kamaráda..."

Na chvíli od nich odvrátila zrak, zamyšleně svraštila obočí a potom se s náhlým rozhodnutím napřímila v ramenou. „Ať už je za tím cokoliv, nejlepší bude Obi-Wana najít a uděláme to my čtyři. Souhlas?"

Garen a Reeft přikývli a upřeli pohled na Brucka. Ten však také přikývl a jeho obličej byl obrazem horlivé svědomitosti a druzí dva chlapci se na něho zamračili.

A'ali si toho všimla, ale nic na to neřekla. Místo toho jim pokynula, aby ji následovali. Opustili Obi-Wanův pokoj a odebrali se rušnými chodbami do jižní zahrady, kde je kolem sebe A'ali shromáždila. Jižní průčelí Chrámu se nad nimi tyčilo jako mohutná stěna.

„Nejdříve prohledáme pozemek a teprve potom začneme uvažovat o možnosti, že úplně opustil chrámový objekt. Já prohledám jižní zahradu. Bruck..."

„Já se podívám k řece." přerušil ji rychle Bruck.

A'ali se na chvíli zarazila a pak přikývla. „Tak dobře."

Obrátila se na Garena a Reefta, „Jeden z vás půjde do severní zahrady a druhý do hangáru a pomocných budov. Za dvě hodiny se tady zase všichni sejdeme, pokud ho někdo z nás mezitím nenajde a nepřivolá ostatní." Poklepala na svůj komlink.

Všichni tři chlapci souhlasně zamručeli a rozdělili se. Bruck se hbitě rozběhl k řece a Garen s Reeftem zahnuli za roh na sever a rozmlouvali spolu tichými a naléhavými hlasy. A'ali je všechny sledovala, jak odcházejí a potom si upravila světelný meč na boku do pohodlnější polohy a s půvabem válečnice vykročila na hlavní zahradní cestu před sebou a zmizela mezi stromy.

Uběhlo mnoho minut rušených pouze křikem zpěvného ptactva, který rázem ustal, když se zpoza nízkého kejového mlází vykradla temná postava. Bruck se nenápadně rozhlédl a pospíšil si přes volně rostoucí zeleň a vstoupil zpět do Chrámu.

* * *

Obi-Wan zatnul zuby a přál si jen, aby gel z bacty účinkoval o trochu rychleji. Oči nad sevřenou čelistí se opakovaně obracely ke dveřím do malé místnosti ztěží rozpoznatelným v matném světle. Hučení motivátoru TSD se přiblížilo a zastavilo na opačné straně dveří a Obi-Wan cítil, jak se každý sval v jeho těle napjal, ale zvuk odezněl. Přinutil se ke klidu a vybavila se mu nejasná vzpomínka na někoho... snad to byl Reeft?...který mu říkal, že napětí brání účinkům bacty.

Udělal obličej.

Jestli něco potřebuju, pomyslel si, je to účinkující bacta.

Zaplavila ho vlna netrpělivosti. Téměř cítil, jak se přes něj minuty vlečou jako řada pochodujícího hmyzu. Jak dlouho už tady vůbec je? Muselo mu trvat nejméně hodinu, než se pomalu vysoukal ventilační šachtou o jedno patro a nejméně čtyřmi chodbami v očekávání, že ho každou chvílí dožene. Počítal ventilační kryty a sliboval si, že půjde až za desátý, ale u sedmého už byla bolest v kolenitak nesnesitelná, že nemohl pokračovat. Odstrčil sedmý kryt a vytáhl se ven a říkal si, jak se dostane dolů, aniž by přitížil svému zranění. Nakonec se prostě spustil volným pádem a vykryl náraz z větší části svou zdravou nohou.

Z větší části.

A pak ho ovládla pouze jediná myšlenka. Bacta.

Získání tuby léčivého gelu však nebylo tak snadné, protože gel obvykle aplikoval robomedik a Obi-Wan věděl, že každý robomedik si běžně otevře jeho kartu a zjistí, že už mu stejné zranění před 24 hodinami ošetřovali a okamžitě situaci ohlásí jedijskému léčiteli, který bude mít zrovna službu na ošetřovně. A léčitel bude zcela jistě chtít vědět, jak si mohl Obi-Wan znovu způsobit tak vážné poranění kolena. A to byl příběh, do jehož vysvětlování se Obi-Wanovi vůbec nechtělo.

Neklidně se pohnul a nebyl si jistý, proč vlastně žije v přesvědčení, že ticho a samota jsou nejlepší obranou před Xanatosovým plánem, ať už je jakýkoli. Ale reakce jeho nepřítele na Obi-Wanův zoufalý posměch posílila jeho odhodlání. Ať už udělá cokoli, Obi-Wan odmítal být pouhou poslušnou figurkou v Xanatosově hře.

Tak dobrá. Jak tedy získat bactu, aniž by ho někdo viděl? Zahrnovalo to utajené a bolestivé vtěsnání se do skladiště naproti ošetřovně a čekání, dokud v místnosti nebylo prázdno. Potom následoval sprint – ve skutečnosti několik panických přískoků – na ošetřovnu, zuřivé popadnutí tuby s gelem ležící na doplňovacím vozíku a další skákání zpátky do skladiště a bolestivé lapání po dechu. A tady, v tom těsném prostoru, se zhroutil. Jenom si sundat botu mu působilo takovou bolest, že musel zabořit bradu do ramene a tvrdě kousat do své tuniky, aby nevykřikl. Při pohledu na modré a nateklé koleno polkl a udělalo se mu nevolno. Když si koleno ošetřoval, mírně ho překvapil objev dlouhého krvácejícího šrámu na stehně, který po chvíli nejasného vzpomínání přisoudil nerovným hranám šachty, o něž si roztrhl oděv. Do této chvíle si šrámu vůbec nevšiml.

Potřel ho tedy také gelem a potom se uvelebil a čekal, až se dostaví hojivý účinek.

Připadalo mu to, jako by čekal už celé hodiny. Mělo by se tomu ještě nějak pomoci, pomyslel si. Soustředil na to Sílu.

Jenže veškerá snaha o koncentraci se okamžitě zvrhla v sérii roztěkaných myšlenek, neustále se opakujících v nekonečné smyčce, která kroužila komůrkami v jeho srdci.

Říkal, že Mistr Qui-Gon je mrtvý.
Lže!
Ale co když je to pravda?
Ne! Poznal bych to, cítil bych, kdyby...
Říkal, že Mistr Qui-Gon je mrtvý.

Byl skoro vděčný za vyrušení od TSD. Když hukot jeho motoru utichl, jeho mysl se vymanila z toho začarovaného kruhu a Obi-Wan se přiměl uvažovat o svém dalším kroku. Pokud je odhodlán i nadále mlčet o Xanatosově přítomnosti, zbývají mu jen dvě možnosti. Buď může svého nepřítele ignorovat a nechat ho, ať si tam dole dělá, co chce, nebo se mohl vrátit a zastavit ho. Upřeně se zahleděl na svou krvavou nohu a nateklé koleno a sledoval, jak mu kapka nazelenalého gelu pomalu stéká po holeni. Znovu se postavit Xanatosovi se nezdálo být příliš realizovatelným jednáním, to však ani vysedávání v tomhle skladišti a nicnedělání.

Mistře Qui-Gone, pomyslel si náhle divoce. Raději nebuď mrtvý. Nevím, co bych si počal. Musím být vycvičen.

Hořký úsměv mu zkřivil tvář nad marností té tiché prosby. Ale i když upustil od svých vlastních vrtochů, napadla ho další toužebná představa a nedala se zahnat.

Možná, že mi Mistr Qui-Gon poslal zprávu. Nebyl jsem ve svém pokoji celý den. Možná mám na záznamníku vzkaz.

Přísně se napomenul, že je to poslední naděje, zrozená z bolesti a vyčerpání a zákeřné výhonky strachu pohřbil ještě hlouběji ve své duši. Ale jeho srdce odmítalo tu chladnou logiku jeho mysli prudkým výkřikem: mohla by tam být zpráva, chci si to jen ověřit!

V nejskrytějším koutu svého srdce malý hlásek říkal, chci si jen být jistý, že není mrtvý.

Rychle si nazul botu, než stačil uvažovat o tom, jakou mu to způsobí bolest. Opatrně a s přehnanou péčí se postavil na nohy a přenesl celou svou váhu na zdravou nohu. S očima upřenýma na dveře před sebou se zhluboka nadechl a vykročil. Šíp bolesti mu vystřelil kolenem, ale držel se. Dalšími dvěma kroky vyšel ze dveří, kde rychlým rozhlédnutím se zjistil, že cesta je volná, a zamířil ke svému pokoji. Nebylo možné vyhnout se ostatním studentům, ale kráčel bez zaváhání dál a přinutil se nekulhat. Zachytil několik zvědavých pohledů na jeho krví potřísněnou nohavici, ale nevšímal si jich a v duchu si tiše blahořečil, že nepotkal na chodbách nikoho ze svých přátel. Když došel ke svému pokoji, odemkl ho a jediným rychlým pohybem vešel dovnitř a poté, co se za ním se zasyčením zavřely dveře, opřel se o ně.

Ovládl ho pocit prudké úlevy, když pohlédl na holé stěny svého starého dobrého pokoje. Věděl však, že je to klamný pocit a že se na něj nemůže spoléhat. Jeho situace nebyla teď o nic růžovější než předtím ve skladišti. Jen se skrýval na pohodlnějším místě.

Teď, když byl tady, skoro se mu nechtělo dívat se na záznamník. Pomalu došel ke svému psacímu stolu a vzal záznamník z nízké poličky. Srdce mu poskočilo, když zaregistroval prudce blikající žluté světlo, oznamující nově uložené zprávy.

„Máte pět nových zpráv," pronesl melodicky záznamník. „Chcete pokračovat?"

„Ano!"

„Zpráva číslo jedna: časový kód 0950. Odesílatel: Wol G'Det. Vzkaz: Ahoj Obi-Wane! Opravdu jsi zpátky? Co se stalo..."

„Další," přerušil ho Obi-Wan.

„Zpráva číslo dvě: časový kód 1125. Odesílatel: Garen Mulft. Vzkaz: Obi-Wane, nechceš jít s náma dneska odpoledne cvičit? Jestli ano, pošli mi vzkaz na záznamník."

„Další."

„Zpráva číslo tři: časový kód 1243. Odesílatel: A'ali Cek. Vzkaz: Dobré odpoledne, Obi-Wane Kenobi. Členové Rady by si s tebou dnes odpoledne ve vhodnou dobu rádi promluvili. Prosím, odpověz co nejdříve."

Obi-Wan cítil, jak se mu hrdlo stahuje obavami. Rada! Slyšeli už o jeho včerejší rvačce s Bruckem? Pošlou ho do dalšího zemědělského exilu?

Netrpělivě zavrtěl hlavou a nemilosrdně zahnal včerejší obavy. Na to teď nemohu myslet, řekl si nekompromisně. Malá část jeho mysli trvala na tom, aby na volání Rady okamžitě odpověděl, ale zbytek jeho já ho od toho úmyslu rozhodně odvrátil. Polkl a odhodlaně pravil, „Další."

„Zpráva číslo čtyři: časový kód 1311. Odesílatel: lékařský droid 4-TX. Vzkaz: Záznamy uvádějí, že vám bylo včera ošetřeno zranění kolene. Připomínám vám, že by měl být během 24 hodin zkontrolován průběh vašeho uzdravování."

Obi-Wan se usmál. Dobře. Jen kdyby věděli. „Další."

„Zpráva číslo pět: časový kód 1856. Odesílatel: Starý známý."

Cože? Pomyslel si Obi-Wan.

„Nazdar, malý Padawane."

Zmocnila se ho zlá předtucha. Xanatosův hlas se jako vznášející se hrozba linul z reproduktoru malého záznamníku.

„Bylo mi potěšením seznámit se s tvou okouzlující kamarádkou jménem Bant Eerin. Obávám se, že ona však mé potěšení z našeho setkání nesdílí, ale to bude nejspíš tím, že ve skutečnosti očekávala, že tady dole najde tebe. Její zklamání je tudíž pochopitelné. Zavádějící ale pochopitelné. Navrhuji ti tedy, aby ses sem rychle vrátil a svou kamarádku rozveselil. Netrpělivě tě očekáváme."

Klouby na rukou mu zbělely, jak s prázdným pohledem v očích svíral záznamník. S nesouvislým výkřikem odhodil záznamník na pohovku a jeho ruka putovala ke světelnému meči, jakoby to byl talisman a přejížděl po něm palcem.

Xanatosi, pomyslel si. Nech ji jít. Chceš mě? Tak já přijdu!

Ta divoká myšlenka ho však zasáhla svou nesmyslností. Zastavil se přede dveřmi a opřel o ně svou zaťatou pěst a potom přemýšlel, co ví o Xanatosovi a jeho metodách.

Proč jen chce, abych přišel, když vydal veškeré své úsilí na to, aby mě dohnal za Radou a přinutil mě vyklopit jim, že je tady? Proč? Proč mi poslal takový vzkaz? Snaží se mě rozhněvat a strachovat se o Bant?

Téměř bezděčně přikývl. Předklonil se a opřel se čelem o pěst.

Ano, pomyslel si. To je ono. Ví, že jsem zraněný. Ví, že s ním nedokážu bojovat a ví, že to vím i já. Je to stejné jako předtím. Chce, abych běžel za Radou a přivolal pomoc Bant a oni by se tak o něm dozvěděli a on by dosáhl svého záměru.

Narovnal se, srdce mu divoce tlouklo. V nejskrytějším koutě své duše byl přesvědčen o správnosti své dedukce, ale jeho logická mysl reptala a vykrucovala se, až se nakonec projevila: A co když se mýlíš, Obi-Wane?

S hrdinským úsilím ignoroval volání logiky a začal osnovat plán útoku.

* * *

V malé lesklé lodi řítící se ke Coruscantu zabloudila ruka Mistra Jedi ke koleni a nepřítomně ho třela. Zamyšlené ocelově šedé oči pohlédly na chronometr.

Ještě tři hodiny cesty.