Společnými silami 10.část

Hypnotizující pravidelnost Morranova přecházení ukolébávala Brucka do stavu samolibého uspokojení. Nerozuměl mužovým triumfálním slovům nebo jeho bouřlivým emocím, ale cítil především, že teď je unášen proudem dění a nejlepší bude prostě jen čekat, kam ho to zanese.

Morran znovu a znovu rázoval místností, jeho kroky pohánělo rostoucí vzrušení. Ale minuty se vlekly, každá byla tíživější a tíživější, až si Bruck s trhnutím uvědomil, že už se na tom kontejneru krčí víc než hodinu.

Čas se vlekl. Morranův samolibý jásot se vytrácel s narůstajícím přílivem netrpělivosti. Náhle s divokou kletbou shodil kapuci svého pláště a strhl si s tváře černou masku. Bruckovy oči si všimly dlouhých černých vlasů na ramena a ledově krásného obličeje, který ostře kontrastoval s očima tolik planoucíma, že okamžitě ovládly chlapcovu pozornost.

„Co dělá?" zasyčel Morran. „Co ještě musí člověk udělat, aby ho přinutil něco ohlásit?"

Bruck změnil polohu, protože ho znepokojil ten neskrývaný hněv, který byl obsažen v takovém uhlazeném zevnějšku. Ten pohyb upoutal Morranovu pozornost a jak studoval Bruckovo bojácné držení těla, na jeho tvář se vrátilo předchozí zdání vřelosti.

„Nikdy se neboj," řekl klidně. „Náš plán stále platí. Musíme jen najít ten správný impuls, který pošle Kenobiho do sněmovny Rady. To, co jsme udělali, zřejmě nestačilo."

„Určitě už jim to v tuto chvíli hlásí," řekl Bruck. „Chci říct, že já už bych to udělal."

Morran sevřel rty. „Zdá se, že náš přítel Obi-Wan není tak rozumný jako ty." Tmavě modré oči mu opět zaplály podivným světlem. „Jsem si naprosto jistý, že se ke sněmovně Rady ani nepřiblížil. To mi můžeš věřit."

„Co teda teď budeme dělat?" V Bruckově hlase byla znát netrpělivost.

Morran se na něj přísně podíval a s náhlou rozhodností se usmál. „Ty ho teď půjdeš najít. A až ho najdeš, tak mi ho přivedeš."

„A jak to mám asi udělat?" ohradil se Bruck. „Už sem zpátky dolů nepůjde."

Z tmavých očí se vytratila jejich zdánlivá vřelost. „Jsi větší a obratnější než on, ne? A jsi ve výhodě, znáš svůj cíl. On ne. Jestli nejsi dost inteligentní, abys sis vymyslel historku, která ho přivede sem dolů, pak se musíš uchýlit k použití hrubé síly." Otočil se na patě a zamítavě pozvedl ruku. „Nezajímá mě, jak to uděláš. Prostě ho přiveď."

Na tváři se mu objevil slabý úsměv, když zkoumavě hleděl na masku ve své ruce. Pak pomalu zamumlal, „Musí spatřit mou tvář."

Když Bruck neodpovídal, obrátil se. V chlapcově tváři byly velkými písmeny vepsány pochybnosti. Morran o něm několik dlouhých vteřin bez výrazu přemýšlel. Pak náhle vykročil, položil ruku na Bruckovo rameno a řekl, „Nebo je to tím, že nemáš odvahu tento plán dokončit? Možná, že tvé odhodlání stát se učedníkem velkého Rytíře není tak velké, jak jsem si myslel, když ho zchladí trocha nesnází?"

Když se Bruck odvrátil s očima potemnělýma hněvem, Morran dodal, „Myslím, že se ho bojíš."

Bruck strnul. „To tedy ne! Proč bych měl? Dokážu ho přivést!"

Morran přikývl a ustoupil.

„Ano, dokážeš," řekl. „A taky ho přivedeš."

Bruck vyšel ze dveří s rameny strnulými odhodláním Na Morranově tváři se opět objevil uštěpačný úsměv, když se obrátil ke své provizorní pracovní stanici, posbíral několik drobných nástrojů, jež tam ležely, a rozhalil svůj plášť, aby je vrátil do kapsy na svém opasku. Právě tehdy zaslechl v onom tichu slabé zašustění látky o kov kdesi nad sebou. Ztuhl, všechny jeho smysly propátrávaly okolí a pak se na jeho tvář pomalu vrátil škodolibý úsměv.

Co to Bruck říkal? Že se sem dolů už nevrátí?

Myslím, že ses zmýlil, můj malý příteli, pomyslel si. Upřeně hleděl nahoru na metr čtvereční krytu větrací šachty u stropu a jeho oči byly plné nenávisti.

Ruce a nohy napjaté úsilím Obi-Wan se zapřel o strmé stěny větrací šachty. Jeho postup šachtou byl bolestně pomalý a přinášel s sebou obtíže, o kterých vůbec neuvažoval, když se svým úsilím započal: jeho pravé koleno ještě zcela nezahojené po Bruckově včerejším zásahu, začalo téměř okamžitě bolestivě protestovat. Jak se plazil průlezem, bolest se nejdříve dostavila v podobě krátkých záblesků a dala se snést. Ale potom, když narazil na první vertikální úsek, schůdný pouze když se opíral o stěny a důvěřoval Síle, v koleni mu explodoval žhavý proud nepřetržité bolesti. Teď, když se zastavil, podél vlasové čáry mu stékal pot dolů po krku. Soustředění nezbytné k tomu, aby se opíral a udržoval bolest v mezích snesitelnosti, mu bránilo pořádně slyšet konverzaci v místnosti pod ním.

Slyšel Bruckův a další hluboký hlas, který mu odpovídal, ale jednotlivá slova mu unikala. Rozhodl se, že se více přiblíží ke krytu větrací šachty.

Pomalými, téměř nekonečnými pohyby se posunoval šachtou, nucen udržovat stálý tlak ve svých nohou a rukou, aby nesklouzl k mříži. Úlisné, neurčité, výhružné tóny se nesly nahoru a znepokojivě se usadily v koutku Obi-Wanova vědomí.

Ten hlas...

Teď už byl skoro u mříže, jeho nohy od ní byly už jen několik palců daleko. Hrozně se přemáhal, aby ignoroval své naříkající koleno a uslyšel, jak hlas pod ním říká, „Myslím, že se ho bojíš."

Bojí se koho? Mě? Obi-Wan to zavrhnul. Není možná.

Slyšel, jak Bruck popřel jakýkoliv strach.

Pod sebou rozeznal ze strany zvuk otvíraných a zavíraných dveří. Bruck. Odešel, pomyslel si a zkřivil tvář, když jeho koleno vyslalo prudké varování o nepodstatném kolapsu. Možná, kdyby jen přenesl trochu své váhy na druhou nohu...

Napjatě poslouchal. Dole panovalo jen hluboké ticho. Odešli oba? Sklouzl o pár centimetrů níž šachtou. Ne. Teď zaslechl pohyb. Ten muž tam stále ještě je.

S děsivou náhlostí byla mříž pod ním odtržena a temná, zahalená paže se zavlnila jako had a sevřela jeho zdravou nohu těšně nad kotníkem. Obi-Wan cítil, jak je tažen dolů a pak už jen vypadává ze šachty.

Matně sledoval, jak se řítí na kovovou podlahu, aby se s ní přivítal, stačil ještě zkroutit tělo, aby dostal nohy pod sebe. Udeřil se o podlahu a zraněná noha se pod ním úplně zkroutila. Neměl čas na přemýšlení. Vzhlédl a uviděl zahaleného muže, jak na něj seskakuje z hromady kontejnerů u východu z větrací šachty a ve skoku aktivuje svůj světelný meč. Čepel zasvištěla a rozmáchlý úder mířil na Obi-Wanovu zdravou nohu. Obi-Wan se vrhnul doleva, vymrštil své tělo jako pružinu, která ho vynesla na nohy necelých deset centimetrů od místa, kam do podlahy udeřil světelný meč. Obi-Wan aktivoval svou vlastní zbraň, vrhnul se vpřed a okamžitě upadl. Koleno neuneslo jeho váhu. Temný útočník se zastavil a sledoval Obi-Wana, jak se neohrabaně škrábe na nohy, v jedné ruce světelný meč a druhou se opíraje o kontejner kvůli udržení rovnováhy.

„Nejsi zrovna v nejlepší kondici, co?" řekl uštěpačný hlas.

Obi-Wan napřímil hlavu v náhlém poznání. Upřeně hleděl do hluboké kápě, jejíž stín skrýval mužovy rysy. Ale Obi-Wan nepotřeboval vidět obličej, aby poznal totožnost svého útočníka.

„Xanatos," řekl mdlým hlasem.

Zahalená postava provedla ladnou úklonu. „K tvým službám. Trvalo ti to rozhodně dlouho, než jsi mě poznal."

„Co tady děláš?"

„Ale no tak, malý Padawane. Určitě to dokážeš uhodnout; nemyslím, že jsi úplně hloupý, nebo ano?"

Obi-Wan se přiměl zachovat bezvýraznou tvář.

„Chystáš tu nějakou past na Mistra Qui-Gona a chceš ze mě udělat návnadu. Už zase."

Xanatos se zasmál. „Ne. Žádné ‚Už zase'. Na Bandomeeru jsi nebyl žádná návnada. Byls jen překážka."

„A tentokrát?"

„Tentokrát?" Muž si přejel rukou po bradě a oči měl zamyšlené. „Ne, ani tentokrát tě nepotřebuju jako návnadu. Už jsem vše připravil na Qui-Gon Jinnův konec."

Obi-Wan cítil, jak se mu v žaludku usadil ledový osten strachu, když si vzpomněl, jak to už dříve vypadalo, že je tento muž informován o každém jejich pohybu, jeho i Qui-Gonově. Pomalu řekl, „Nějak jsi zařídil celý ten výlet na Triki. Chtěl jsi dostat Mistra Qui-Gona pryč z Coruscantu."

Proč? Jeho myšlenky zběsile uháněly a hledaly vysvětlení.

Xanatos se pohnul a jeho tvář se na chvíli zkřivila vzteky. „Ano. Poslal jsem ho na Triki. Naplánoval jsem mu tam milé přivítání. Je tu šance, že už je po smrti."

Ta slova udeřila Obi-Wana jako ledová pěst, jejich význam jím otřásl do hloubi duše. Mistr Qui-Gon mrtvý? To by ale přece nějak poznal...

„A teď," pokračoval Xanatos s hluboce dunícím hlasem, „jsi na ředě ty."

Jako útočící had, mávl muž světelným mečem nad chlapcovým zraněným kolenem a Obi-Wanovi se podařilo ránu odrazit pouze odhozením jeho čepele směrem dolů, přičemž ta minula jeho nohu jen o vlásek. Klesl na své zdravé koleno a lezl pryč, odstrkuje se zdravou nohou a levou rukou, snažíce se udržet mezi sebou a protivníkovým dalším úderem svůj světelný meč. Xanatos na něj sekáním dorážel, bržděný omezeným prostorem mezi kontejnery, ale mávaje svou zbraní jako ohnivou sekyrou. Obi-Wan měl ve své pravé paži tak akorát dostatek síly na to, aby odrážel údery, zatímco se nepřestával odstrkovat. Čekal a zoufale sledoval, dokud paže jeho nepřítele nebyla na vrcholu dalšího úderu, a pak vykopl svou zraněnou nohou, nevšímaje si žhavé bolesti, když jeho obutá noha plnou silou udeřila do mužova nechráněného stehna. Xanatos klopýtnul, poskytnuv tak Obi-Wanovi milisekundu času, aby se vytáhl na svou zdravou nohu, oběma rukama sevřel rukojeť svého světelného meče a mávl jím těsně nad protivníkovo hlavou. Xanatos se před ranou lehce sehnul a vlastní čepelí ji odrazil, jejich světelné meče se zkřížily a zaklesly se do sebe, vrhaje na jejich obličeje jedovatý žár. Xanatosovy oči planuly nedefinovatelným pocitem vzrušení.

„Nemůžeš mě porazit," zasyčel. „Dnes zemřeš, Kenobi."

Obi-Wan na něho upřeně hleděl se zuby zaťatými bolestí a strachem, které se uvnitř něj splétaly do tuhého provazu. „Budoucnost v neustálém pohybu jest," zaskřípal zuby. „Jestliže ji nedokáže předpovědět ani Mistr Yoda, pak si myslím, že ani ty ne!"

Vší silou se opřel do svého meče, zatlačuje protivníka o krok dozadu a získávaje tak kousek prostoru, dostatečně velkého, aby se odrazil svou zdravou nohou a udělal dva přemety vzad. Xanatos vztekle zavrčel a udeřil, ale Obi-Wan znovu vyskočil, zachytil se okraje mříže nad sebou a vyšvihl se na ni. Cítil, že se jeho zdravá noha chvěje únavou. Už mu nezbývaly žádné další skoky.

Shlížel dolů, viděl svého nepřítele, jak se blíží a dívá se na něj s děsivým úmyslem v očích.

„Máš pravdu," řekl Obi-Wan mezi bolestným lapaním po dechu. „Nemůžu tě porazit. Ale ani ty mě nemůžeš porazit! Konec konců, jestli zemřu, kdo řekne Radě o tvé přítomnosti?"

Byl to jen odhad, zoufalé popíchnutí, založené pouze na jeho předchozích domněnkách, ale účinkovalo. Xanatos se zastavil a naklonil hlavu na stranu. Místnost naplnilo ticho očekávání.

„Co je mi po Radě?" V mužově tónu zazněla předstíraná hrdost.

„Ty sám si na to odpověz. Mou smrtí nic nezískáš."

Xanatos zavrtěl hlavou. „Ne, v tom se pleteš, malý Padawane. Získám toho hodně. Tím, že tě zabiju, způsobím Qui-Gon Jinnovi hluboký žal a pocit viny a to jen za té nepatrné možnosti, že je ještě naživu, a to je veškerý úspěch, po něm dnes toužím."

Sebral se a připravil se ke zopakování manévru, který Obi-Wan právě dokončil. Obi-Wan se pevně držel a soustředil se na Sílu jako ještě nikdy předtím. Když muž vyskočil, aby se zachytil okraje mříže, Obi-Wan aktivoval svůj světelný meč, rozmáchl se a odsekl výztuže, které držely mříž u stropu. Právě když se Xanatos objevil před ním, mříž spadla a shodila je oba ze šestimetrové výšky dolů na tvrdou podlahu. Ale nepřítel nebyl na pád připravený, zatímco Obi-Wan ano. To mu poskytlo nepatrnou výhodu, kterou potřeboval. Zhasl meč a chránil si koleno, jak nejlépe dovedl, překulil se, postavil se na nohy a přiměl svou zdravou nohu, aby ho vynesla do posledního skoku, a chytil se okraje větrací šachty, jíž teď chyběla mříž. Nemotorně se vytáhl nahoru a šplhal do šachty, cítil, že se jeho tunika zachytila o drsný okraj a roztrhla se. Rychle se pohyboval vzhůru. Nic nemohlo Xanatosovi zabránit v pronásledování, ale tady v těsném prostoru šachty měl větší šanci než dole v otevřeném prostoru a chodbách skladiště.

Xanatos dole vyskočil na nohy a díval se, jak jeho kořist mizí v šachtě.

„Tudy neutečeš," zavrčel hlasitě, aby to chlapec slyšel. Pohyboval se mnohem pomaleji než mohl, přistoupil a připravoval se sám vyskočit do šachty, když vtom se dveře do místnosti neočekávaně otevřely.

Ve dveřích rozpačitě stála drobná postava a nakláněla se dopředu a hleděla do potemnělého interiéru.

„Obi-Wane?"

Její hlas zněl trochu nejistě, když Bant vstoupila do skladiště.

* * *

Odpoledne se vleklo jako porouchaná corelliánská nákladní loď. Garen u večeře už ani nepočítal, kolikrát se podíval na časoměr. Příliš mnohokrát, pomyslel si ponuře. Pohlédl na Reefta, který beznadějně hleděl na dvě prázdné židle u jejich stolu.

Prázdné židle.

„Možná prostě jen," zamumlal Reeft, „Nedovedu si představit, že by mohli vynechat oběd. Ale už vůbec si nedovedu představit, že by Bant zameškala celé své odpolední vyučování a ještě ke všemu, že by vynechali večeři." Náhle vstal, se skřípotem odstrčil židli a vysloužil si tak několik polekaných pohledů od sousedních stolů. „Tak. Je zjevné, že se našim kamarádům stalo něco vážného. Co s tím uděláme?"

„Řekneme to Mistrovi. Kterémukoliv Mistrovi," odpověděl pohotově Garen.

„Něco jsme Obi-Wanovi slíbili," řekl Reeft a zavrtěl hlavou.

„Slíbili jsme Obi-Wanovi, že neřekneme o tom noži a o věcech, které se staly předtím. Nedali jsme žádný slib, že nepovíme nic o tom, co se stalo pak."

„Ale co se opravdu stalo?"

Garen otevřel ústa a pak je bezmocně zavřel. Konečně promluvil, „Myslím, že nic zřejmého. Nic, co by znělo tak hrozně, dokud neuslyší celý příběh."

„Přesně tak."

„Jsou nezvěstní. To už něco je."

„Nevíme, jestli jsou nezvěstní."

„Pravda. Takže se po nich všude podíváme a jestli je nenajdeme, řekneme to Mistrům."

„Co jim řekneme?"

„Nevím!" Garen také vstal, oči mu ztmavly beznadějí. „Něco vymyslíme. Pojď, jdeme."

Poprvé za celý svůj pobyt v Chrámu opustil Reeft jídelnu, aniž by snědl jediné sousto. Oba chlapci rychle prošli chodbami a svorně zamířili k Obi-Wanovu pokoji ve studentském křídle. Oběma se zdálo logické začít tam.

Když zahnuli za roh do chodby, která tam vedla, najednou uviděli, že dveře v půli cesty jsou otevřené. Obi-Wanův pokoj. Vyměnili si překvapené pohledy a dali se do klusu, z něhož brzy přešli ve sprint, až vpadli do pokoje svého kamaráda.

Byl prázdný.

Ale i když na ně samotné zjištění, že je to tam opuštěné, zapůsobilo, druhý dojem, kradmý pohyb, Garena zadržel a zahnal ho ke vchodu do Obi-Wanovy koupelny. S tlumeným výkřikem se vrhnul do té malé místnosti a znovu se z ní o chvíli později vypotácel, pevně svíraje paži kolem krku Brucka Chuna.

„Bruck!" Reeft přiskočil s mírnou divokostí v očích. „Co děláš v Obi-Wanově pokoji? Kde je Obi-Wan?"

„Ano," zavrčel Garen a zesílil své sevření. „Mluv."

„Opravdu," řekl tichý hlas. „Celý tento rozhovor mě nanejvýš zajímá."

Všichni tři se překvapeně otočili ke dveřím a okamžitě poznali klidnou tvář a sebejistý postoj A'ali Cek.

„Ehm..." začal Reeft, ale pak to vzdal. A'aliny oči se upíraly na Garena, který poslušně pustil Brucka. Chvíli nikdo nepromluvil. Tři studenty vyděsilo, že je A'ali přistihla v takové situaci, A'ali – Jedijka, téměř Rytířka, Padawanka jedné z nejstarších členek Rady. Co se týkalo A'ali, dobře se poučila o přednostech ticha, kterým na ni působila Tel Udrunn. Takže jen vyčkávala.

Bruck náhle vyhrkl, „Zaútočili na mě! Pro nic za nic! Byl jsem tady jen proto, abych..." Zarazil se a náhle si nebyl jistý, jak má větu dokončit a Garen s Reeftem začali jeden přes druhého vysvětlovat.

„On něco ví!"

„Náš kamarád je nezvěstný a..."

„Celý den jsme ho neviděli!"

„Ano," řekla A'ali a snadno jim tak skočila do jejich zmatené řeči. Pečlivě je studovala se zvědavostí v očích. „Dobrá, já sama jsem se velice divila, proč Obi-Wan Kenobi neodpovídá na volání svého komlinku. Má tu někdo k tomu co říci?"

Mlčení.

Pak předstoupil Bruck, v očích měl upřímnou starostlivost.

„Já ho viděl," řekl. „Opustil Chrám. Nevím, kam šel. Rozhodně ale není nikde tady."